Ever: Tanec na piedestalu

Scénické dílo se odehrávalo na bílé ploše, v první části střídmě nasvícené a držené více v oparu či konturách než v odhalených detailech. V druhé polovině, kdy do prostoru pronikly objekty – pevné bedny, se mlha rozplynula a světlo odhalovalo kdejakou drobnost včetně pokojové květinky. Po prologu, během kterého tanečníci zasadili do gramofonu elpíčko, se najednou rozproudila taneční energie. Zařazení úvodního výstupu patrně dramaturgicky souviselo s reprodukovanými proslovy, které namluvili David Prachař a Lucie Trmíková. V rámci představení zazněly texty Václava Havla (Několik poznámek ze Švédské zápalky), Liu Ka-shiangy (Pospolitost) a Jana Skácela (Modtliba).

Ever zcela jednoznačně charakterizuje pohybově propracovaný koncept, v němž vedle výsostné jednoty vyniká i osobitost fyzického zpracování všech účinkujících. Dvě ženy a dva muži se představili ve výborné formě, ladili ve skupinových kreacích a v sólech upozorňovali na vlastní přednosti. Například Francesca Amy Amante zde uplatnila sílu i rozsah, švihové variace s rotacemi a vyzařovala obrovskou energii. Kontrastně k ní působila lyričtější až éterická Veronika Tököly. A zatímco Michal Toman prokládal taneční prvky akrobatickými, u Filipa Staňka vynikala provázanost, až tekutost pohybu. Kuneš velmi umně zkomponoval jednotlivé partitury, v nichž zohlednil výškové úrovně, neslyšný kontakt s podlahou i letmý stav nad zemí, opory v partnerství a vzájemnost, propojoval dynamické výpady inspirované z oblasti bojových umění, fragmentární i plynulé pohyby v technicky čistém provedení. Přitažlivost ke spoře prosvětlené scéně určoval tanec sám, jeho rukopis a forma, interpretace i choreografie.

Manipulace s objekty, které svým tvarem připomínaly výstavní podstavec, poličku či krabici, lehce rozčeřila předem nastíněné magické prostředí. Se vstupem věcí se začaly vyjevovat asociace vztahující se k realitě, příběhy nasedající na červený dámský střevíc, pokojovou rostlinu, sestavu nábytku. Objevila se potřeba konkretizace, aniž by ale tanečníci slevili z pohybového slovníku nebo začali „hrát“. I navzdory jednotě, o kterou se tvůrci snažili, se dělení na dvě kapitoly nelze ubránit a ani preferenci k první části, jejíž jedinečnost tkvěla ve využití ryze tanečního jazyka.  

Observace a zviditelňování jsou základními principy umění, ať už jde o „to“ živé, nebo vystavené v galerii. Nebýt pozorovatelů, nevznikl by ani konvenční vztah divadlo – divák, či galerie – obraz. Kunešova choreografie dokázala na okamžik zhmotnit taneční umění, a to díky komunikaci špičkových těl s prostorem. Ever je počin, jemuž vysoká míra abstrakce a fluidní atmosféra významně sluší.

Ever
Choreografie: Václav Kuneš
Dramaturgie: Lucie Němečková
Hudba: Exhausted Modern (Ladislav Zensor)
Scénografie: Lucia Škandíková
Kostýmy: Olo Křížová
Světlo: Jan Mlčoch
Tanečníci: Francesca Amy Amante, Veronika Tökoly, Filip Staněk, Michal Toman
Premiéra: 12. 9. 2022, Praha, La Fabrika