Zápisník Jindřicha Bálka (50)
Jak dobře víme, Berlínská filharmonie od roku 1990 slaví 1. května výročí založení Evropským koncertem. Koná se obvykle v některém z evropských měst – a ten loňský se konal (potřetí) v Praze s Magdalenou Koženou a ve Španělském sále. Byl vnímán jako velká událost. Škoda, že světové hudební akce u nás sledujeme jen tak výběrově a často ryze pragocentricky. Letošní Evropský koncert se konal zcela výjimečně v domovském sále orchestru v Berlíně – a mělo to svůj dobrý důvod ve dvojím výročí.
V této sezoně totiž uplynulo padesát let od otevření jejich nového koncertního sálu a budovy berlínské Philharmonie. Architekt Hans Scharoun ji postavil naprosto vizionářsky, takže působí velmi moderně dodnes. To podtrhl v přestávkovém rozhovoru i dirigent Daniel Barenboim, když řekl, že mnohé novostavby za pár let zestárnou, ale tento sál nikoli. Sám Barenboim si koncertem připomněl padesát let od svého prvního hostování u Berlínských filharmoniků – v roce 1964 jako klavírista v Bartókově koncertu za doprovodu Pierra Bouleze…
Letos si zahrál z poloviny originální a z poloviny vděčný program, když zařadil symfonickou skicu Falstaff Edvarda Elgara do první a Čajkovského Pátou do druhé poloviny koncertu. Česká televize tento nepražský evropský koncert nepřenášela. Zato na německém kanále bylo o to zajímavější sledovat dokumentární záběry, na kterých Herbert von Karajan a Willy Brandt poklepávají na základní kámen nové budovy. Začala se stavět ve městě nějakých patnáct let po válce, ve které byl Berlín skoro srovnán se zemí… A dodnes dává německé metropoli kus její novodobé identity. V přestávce neopomněli podtrhnout, že sál s pódiem uprostřed publika měl symbolizovat demokratický charakter této instituce.
A odráží ho dodnes, možná dokonce víc – už se mu nepřezdívá Cirkus Karajan a nestojí hned vedle Berlínské zdi. Orchestr měl jako první z těch nejslavnějších akademii pro mladé hudebníky a drží krok i v tom, jak využívá všechny komunikační technologie. Koncerty se odtud vysílají po internetu do Digital Concert Hall a nově i do kin. Svým duchem ho můžeme srovnávat i s Metropolitní operou, jejíž rovněž velmi moderní nová budova je jen o dva roky mladší, na moderní stavbu tedy také docela stará.
Evropský koncert je, vedle tradičně pěkného hudebního zážitku, příležitostí nahlédnout do kalendáře obou hlavních protagonistů, orchestru a dirigenta. Patří k těm, které se vyplatí sledovat dlouhodobě. A nakonec dojdeme i k našim oblíbeným českým stopám: už za čtrnáct dní diriguje v Berlíně český program vítěz dirigentské soutěže Pražského jara, Polák Krzysztof Urbański. Hraje Vltavu, Šárku, Dvořákovu Sedmou – a Martinů Cellový koncert se Sol Gabettou jako sólistkou. Ještě o týden předtím ovšem provede Simon Rattle koncert k poctě Abbadovi – k jeho nedožitým narozeninám mu věnoval Brucknerovu Sedmou – a do konce sezony se tu představí ještě Maazel, Jansons a Dudamel. V polovině června pak probíhají závěrečné oslavy k výročí slavné Scharounovy budovy.
Otevře se celé Kulturforum v zemi, která má v nové době kulturnost nejen jako sponzorovanou exkluzivitu, ale jako součást své státnosti. A co bude v nejbližších měsících dělat Barenboim? Nebudu vyjmenovávat těch deset vystoupení v Berlíně, Vídni, v La Scale či Salcburku, která se na jeho webu snadno najdou. Ale krom toho plánuje otevřít stálou instituci, která navazuje na jeho Orchestr Západovýchodní diván. Tedy Institut Edwarda Saida zaměřený na výchovu hudebníků zemí Blízkého východu. Bude to za dva roky opět v Berlíně. Vavříny sklízí nejen za výchovu k hudbě, ale i za výchovu k míru. Každá záminka o tom všem psát se hodí. A proto bych doporučoval každý rok na 1. máje mezi mnoha kulturními i politickými akcemi nezapomenout na tu, kterou pořádají Berlínští filharmonikové.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv
