„Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí…“ Tato věta z Bible (Kor. 14,34) změnila dějiny hudby. Od 4. století byla totiž interpretována jako zákaz zpěvu žen v kostele. V kostele nadále směli zpívat jen muži. Jak ale dosáhnout vysokých hlasů? Chlapci brzy zmutovali a falzetisté vydávali „nepěkné“ zvuky. Od začátku 17. století se proto šíří kastrování malých zpěváků. V roce 1668 papež Klement IX. Dokonce zakázal vzdělávat ženy jako zpěvačky. I když jeho nařízení bylo vynucováno jen v papežském státě, tlak na „produkci“ kastrátů se ještě zvýšil. Každý rok bylo kastrováno více než čtyři tisíce chlapců.
Jak zněl asi jejich hlas? Máme sice dvě nahrávky s posledním z kastrátů Moreschim, ale z nekvalitního záznamu zestárlého zpěváka si příliš představu neuděláme. A tak jsou jejich role dnes obsazovány buď ženami nebo kontratenoristy (málokdy mužskými hlasy) a odborníci na starou hudbu se přou, co je lepší…
Poctu všem kastrátům vzdala Cecilia Bartoli na svém posledním albu Sacrificium (Oběť). Zakoupíte-li si deluxe edici alba, získáte nejen CD s 12 áriemi nahranými ve světové premiéře, ale i bonusové CD s dalšími třemi nejznámějšími áriemi napsanými pro kastráty a k tomu 150 stránkovou knížečku, na jakou jsme od Bartoli zvyklí. Málokterý interpret věnuje výpravě svých CD takovou pozornost (nejde o to, zda vše dělá zpěvačka sama). Světové premiéry, nové verze, obsáhlé studie, fotografie v jednotném stylu. Při sérii koncertů k albu Maria (pocta Malibranové) s Bartoli jezdil i kamión s malým muzeem zasvěceným této legendární zpěvačce.
Oficiální trailer k poslednímu albu Cecilie Bartoli Sacrificium
Když jsem se začátkem této sezóny dozvěděl, že Bartoli bude 15. března zpívat ve vídeňském Musikvereinu, rozhodl jsem se splnit si jeden sen. Dva dny předtím, kdy jsem pilně navštěvoval operní domy (Mores und Aron, Iphigénie en Tauride), výstavy a také vídeňské kavárny jsem trnul, aby Bartoli náhodou neodřekla. Uvěřil jsem, až když jsem seděl na místě ve Zlatém sále.
Plakátová stěna Musikvereinu. Povšimněte si nejen plakátu oznamujícího koncert Bartoli, ale také těch ostatních. Já zvažoval změnu pobytu…
Program zahájila Porporova předehra k opeře Meride e Selinunte a ihned bylo zřejmé, že výkon Kammerorchesteru Basel (umělecká vedoucí Julia Schröder) bude zážitek. V předehře se blýskly především horny, málokdy jsem slyšel historické nástroje (či jejich kopie) hrát tak spolehlivě. Zajímavé je, že orchestr během koncertu ladil jen několikrát a velmi krátce.
Ještě při posledních taktech předehry na koncert vběhla Bartoli v dlouhém černém plášti, pod nímž měla bílou košili s fiží, na hlavě klobouk s péry, který ihned „odhodila v dáli“. Uvítal ji neuvěřitelný potlesk. Tak nějak asi vypadaly nástupy kastrátů a primadon. Začala první árie (Porporova „Come nave“, simile aria, v níž Siface přirovnává svůj duševní stav k lodi na rozbouřeném moři, v rychlém tempu, plná koloratury). První šok: hlas Bartoli nebyl příliš zvučný. Nikdy předtím jsem ji naživo neslyšel a z nahrávek jsem se domníval, že její hlas je „supersilný“, že někdy do zpěvu vloží tolik ze svého temperamentu, že až jakoby křičí – a nyní něco zcela jiného. Druhý šok: Její hlas je neuvěřitelně lehký a všechny koloratury zvládá jako by se nejednalo o nic obtížného. Třetí šok: ta žena nepotřebuj dýchat. Další árie „Chi non sente al mio dolore“ od Broschiho byla pomalá a Bartoli uplatnila svou další silnou stránku: procítěný, lehký projev, dlouhé „bezdeché“ fráze, chvílemi zvučné, jindy v pianissimu. Orchestr doprovázel neskutečně lehce a k tomu její hlas téměř na hranici slyšitelnosti… Když člověk zavřel oči, měl opravdu dojem, že takto nějak musí znít „hudba sfér“. S tak bezpečným ovládáním hlasu jsem se setkal snad jen u jedné zpěvačky – Edity Gruberové. Bez odpočinutí Bartoli navázala další Porporovou árií, opět gejzíry koloratury provedené „naprosto v klidu“, snad až jaksi mimochodem. A zase jsem jen žasnul: jak je to možné? Jaký rozdíl proti zpěvákům a zpěvačkám, kteří se spoléhají na sílu hlasu a publikum se domnívá, že dobrý zpěv = hlasitý zpěv (= řev). Po celou dobu Bartoli zvládla komunikovat s publikem, získávat si ho na svou stranu – zvednutím obočí, úsměvem, vtipnými gesty, svou osobností, z níž vyzařovala maximální radost z hudby.
A tak pokračoval celý koncert – většinou se střídaly rychlé, vášnivé árie s vokální exhibicí s niternými, pomalými kusy, jen občas proloženými předehrou. Na poslední dvě árie si Bartoli oblékla zlatý živůtek a červenou „sukni“ s vlečkou a předvedla svůj komický talent ve Vinciho recitativu a árii. Závěrečná „Nobil onda“ pak dokázala, co jsem si v průběhu koncertu jasně uvědomoval: všechny ty koloratury, trylky a další ozdoby ve skutečnosti působí ještě s větší lehkostí a samozřejmostí než na nahrávkách. Jedinou odpovědí těm, kteří Bartoli považují za bezduchou „koloraturní mašinu“ a odvolávají se na nahrávací techniku je: jděte na koncert a pak mluvte. Publikum doslova šílelo a dočkalo se tří přídavků, přičemž na poslední Broschiho „Son qual nave“ Bartoli vtrhla na pódium s chocholem na hlavě a po více než dvou hodinách (!!!) čistého času (celý koncert trval včetně přestávky a několika orchestrálních čísel téměř tři hodiny) vystřihla něco nepopsatelného.
Jen těžko hledám slova k vylíčení onoho večera – šlo o jeden z největších uměleckých zážitků v mém životě. Všem čtenářům a čtenářkám radím: neváhejte a bude-li Bartoli někde poblíž (alespoň v sousedním státě), nešetřete penězi (cena lístků přitom byla od 6 k stání do 150 za nejlepší místa) ani dovolenou a vypravte se za ní. Naprosto jistě si vás získá. Setkáte se se skutečnou pokračovatelkou pěveckého umění Farinelliho, Cuzzoniové, Malibranové a dalších, které považujeme za legendy a jen se domýšlíme, jak zpívali.
Oficiální videoklip k Broschiho árii Son qual nave. Pod ním pak najdete video, zachycující tutéž árií – poslední přídavek – z vídeňského koncertu. Kdosi ho natočil (na primitivní fotoaparát) ve skrytu za ostatními návštěvníky koncertu, takže kvalita je poněkud horší. Atmosféru koncertu a nasazení Bartoli však přesto zachycuje.
Sacrificium– La scuola dei castrati
Cecilia Bartoli
Kammerorchester Basel
Julia Schröder, umělecká vedoucí
Musikverein, Vídeň
Nicola Porpora
– Sinfonia z opery Meride e Selinunte
– Come nave (Siface)
Riccardo Broschi
– Chi non sente al mio dolore (Merope)
Nicola Porpora
– In braccio a mille furie (Semiramide riconosciuta)
– Předehra k opeře Germanico in Germania
– Parto, ti lascio o cara (Germanico in Germania)
Francesco Maria Veracini
– Ouverture Nr. 6 g – Moll
Leonardo Vinci
– Cervo in bosco (Il Medo)
Leonardo Leo
– Qual farfalla (Zenobia in Palmira)
Francesco Araia
– Cadrò, ma qual si mira (Berenice)
Nicola Porpora
– Usignolo sventurato (Siface)
Carl Heinrich Graun
– Misero pargoletto (Demofoonte)
Alessandro Scarlatti
– Sinfonia di concerto grosso Nr. 2 D – Dur
Antonio Caldara
– Quel buon pastor (La morte d´Abel)
Nicola Porpora
– Předehra ke kantátám Gedeone a Perdono, amata Nice
Leonardo Vinci
– Quanto invidio la sorte…Chi vive amante (Alessandro nelle Indie)
Nicola Porpora
– Nobil ona (Adelaide)
Přídavky:
Georg Friedrich Händel
– Lascia la spina (Il Trionfo del Tempo e del Disinganno)
– Desteró dall´ empia dite (Amadigi di Gaula)
Riccardo Broschi
– Son qual nave (Artaserse)