Excelentní Gilda Simony Šaturové jako nedílná součást Carsenova Rigoletta
Brusel byl o májově slunečném odpoledni ospalé nedělní město. Bakchanálie dnes tradiční stotisícové belgické Pride Parade z předchozích dnů připomínaly už jen igelitové pytle odpadků vyrovnané na každém rohu. Místní v klidu popíjeli „své“ belgické pivo usazeni před hospůdkami a bary, které lemují ulice centra, zatímco houfy japonských turistů se tísnily před čůrajícím chlapečkem – a ti, kteří propadli běhání, finišovali závodní dvacítku. A jak je o bruselských nedělích obvyklé, na třetí hodinu mířilo do honosné budovy Théâtre Royal de la Monnaie v centru starého města na tisíc sedm set společensky ustrojených lidí. Nejen odpolední představení Verdiho Rigoletta v divadle kapacitně větším než pražská Státní opera bylo úplně vyprodané.
Hlavní město Belgie je sice počtem obyvatel (168 tisíc) srovnatelné s naší Plzní (170 tisíc), ale v posledních desetiletích získalo operní renomé mezinárodního formátu zejména díky svým ředitelům – Gérardu Mortierovi (od 1981), kterého po deseti letech v této funkci vystřídal Bernard Foccroulle, a hudebním šéfům Sylvianu Camberlingovi a Antoniovi Pappanovi. Hrací plán tu je – podobně jak bývá zvykem ve francouzských operních divadlech – strukturován do bloků a například na příští sezonu nabízí osm operních inscenací vedle koncertních operních produkcí, koncertů a pěveckých recitálů. Pestrým a různorodým programem od barokních oper po soudobé novinky chce bruselská opera oslovit co nejširší spektrum diváků. Kromě standardních večerních představení v cenách od 180 € na premiéru po 12 € divadlo nabízí jednotlivé inscenace i v neděli odpoledne. Mladou generaci potenciálních operních diváků divadlo získává akcemi typu „Noc v opeře – večer o třech dějstvích“, ve kterém pětkrát do sezony vlastní operní produkci předchází pop-rocková konfrontace a následuje setkávání a povídání s umělci – to vše za jednotné vstupné 22 €. A navíc záznamy operních inscenací pak jsou ve streamu k dispozici i na webových stránkách divadla – zdarma vždy tři týdny po posledním představení. Je zřejmé, že Belgická národní opera, subvencovaná státem, má se stabilním vedením jasnou repertoárovou i marketingovou koncepci a může sebevědomě vstupovat do koprodukcí s významnými partnery.
Dokladem smyslu takové součinnosti je společný projekt Rigoletta, v němž své síly s bruselskou operou spojily festival v Aix-en-Provence, štrasburská Opéra national du Rhin, moskevské Velké divadlo a ženevské Grand Théatre. A získaly pro nastudování dnes jednoho z nejprestižnějších režisérů – Roberta Carsena.
Už první premiéra tohoto Rigoletta v Aix-en-Provance byla hodnocena jako jeden z vrcholů loňského ročníku zdejšího vyhlášeného festivalu, ostatně tuto verzi inscenace – s jiným obsazením (kromě Vévody), odlišným dirigentem a orchestrem – jsme díky Francouzskému kulturnímu institutu mohli vidět v kině i v Praze.
Otevírala se tak zajímavá zkušenost ze srovnání záznamu a bezprostředního divadelního zážitku. Buďme vděčni za přenosy oper do kin. Nicméně v případě tak komplexně propracovaných koncepcí, jakou je Carsenův Rigoletto, ve kterém i způsob, jakým sedí sboristé „mimo záběr“, nemohou výseče kamery záměry režiséra postihnout úplně. A detailní záběry mimiky tváří, které naopak divák z hlediště nemá možnost postřehnout, při vší filmařské efektnosti zůstávají „jen“ doplňkem.
Bylo zřejmé, že úspěch Carsenova Rigoletta nyní pokračuje i v Bruselu. Zde se na něm významně spolupodílí i Simona Houda Šaturová. Není mnoho našich sólistů, kteří jsou opakovaně obsazováni do operních produkcí po Evropě nebo dokonce v Americe. Podobně jako v případě Roberta Carsena, i u ní si vedení divadla mohlo být jisté tím, že obsadit roli Gildy právě jí je správnou volbou. Simona Houda Šaturová se v La Monnaie uvedla už v roce 2010 jako Illia v Mozartově Idomeneovi a v následující sezoně bruselská opera převzala s pražskou inscenací opery La finta giardiniera v režii manželů Herrmannových i její Sandrinu. Mozartovská série pokračovala v říjnu 2013 Servillií v Titovi. A kromě této repertoárové domény Simony Houda Šaturové si ji vedení la Monnaie vybralo i pro party Verdiho oper – nejprve jako Violettu (2012) a nyní i Gildu. V náročné Carsenově inscenaci obstála suverénně.
Rigoletto v hudebním nastudování italského dirigenta Carla Rizziho a v režii Roberta Carsena je po všech stránkách domyšlená a detailně propracovaná inscenace, která sugestivně obnažuje prudké zvraty lidských osudů od bujné zábavy po drsnou tragédii smrti, jak ji v introdukci předznamenávají údery žesťů, vzápětí přehlušené vírem rozpustilé taneční hudby. V Carsenově pojetí se ale tato nemilosrdná hra s lidskými životy a vztahy nekoná v paláci mantovského vévody, na jehož plesu se zvesela baví renesanční dvořané, ale ve světě cirkusu s jeho nablýskanou manéží i tvrdou realitou maringotek, ve světě slávy, ale i potu, bolesti, slz, ba krve. Carsen je vyhlášen tím, že z hudby i libreta partitur dokáže vyhmátnout motivy a situace korespondující s naší dnešní zkušeností. Příběh otce, který se marně snaží ochránit svou milovanou dceru před zhýralostí světa, v tomto cirkusovém prostředí funguje s až překvapivou autenticitou. 
Základem scény (Radu Boruzescu) je pro celou inscenaci cirkusová manéž a strmé lavice cirkusového stanu. Rigoletto, který bydlí v otřískané maringotce, tu vystupuje jako klaun s bíle nalíčenou tváří, zveličenými rudými rty a oblečený do černé kombinézy pošité knoflíky ve tvaru obřích chlupatých koulí a groteskně šmajdá ve velkých botách. Z tohoto „pracovního“ kostýmu se celý zpocený svléká do vytahaného špinavého šedivého trika a nevzhledných kalhot na kšandách. Proměna Rigoletta z dvorského šaška na cirkusového klauna, jehož krutě bezcitné žerty se nezastaví před ničím, vyostřuje charakter tohoto muže jako štvance, kterému se vymstí nejen jeho bezohledné chování, ale i podezřívavost, kterou zkazil svůj vztah i k bytosti, kterou svým způsobem miluje. A ve své sebestřednosti nepostřehne, jak se mu jeho dcera vzdaluje.
Sparafucile, ostrý hoch se „syrovým“ basem Aina Angera (až po plně znělé velké F) v černém koženém oblečení zdobeném stříbrnými cvoky a náušnicí v uchu, a ve stejném stylu oblečená kyprá Maddalena (Sara Fulgoni) se svůdně temným altem obhospodařují konstrukci provazů a žebříků propojenou v horní části sítí. 
Návštěvníky cirkusu jsou pánové z lepší společnosti ve večerních oblecích s Vévodou včele, který má vyhrazenou privilegovanou lóži nad vchodem do manéže. Baví se Rigolettovými oplzlými žerty s nahou ženskou figurínou, vystoupením akrobatů i vyzývavých polonahých žen, které drezér s bičíkem popohání jako zvířata a které si muži po jejich čísle „rozeberou“. Uspokojený Vévoda si po vstupu do své lóže zapíná poklopec a rozhazuje mezi rozjařenou společnost velkoryse bankovky. Když nakráčí Monterone (Carlo Cigni), otřesený zneuctěním své dcery, kterou před ním Rigoletto předestře nahou, je i se svou kletbou nanejvýš terčem posměchu. Rigoletto ale přece jen znejistí.
Gilda, holčička v usedlých nemoderních sepraných šatičkách, ponožkách a páskových černých botkách ve stísněném prostoru maringotky alespoň svému deníčku tajně svěřuje své citové touhy – a má co dělat, aby se jí podařilo své zápisky ukrýt pod polštář před nerudně podezřívavým otcem. Vévoda, který se pro tuto svoji další výpravu za vzrušením převlékl za nesmělého studenta s brýlemi, se nemusí ani příliš namáhat, aby před dívkou z depresivního domácího „vězení“ rozevřel svět lásky. Gilda opojená prvním mužem svého života se se jménem svého idolu na rtech vznese na houpačce ke „hvězdám“ stovek světel, které se rozsvítí v kupoli manéže.
V takto rozehrané nesmlouvavé logice Carsen dovádí příběh do tragického konce: strohý přísný Rigoletto a zmatená Gilda k sobě najít cestu nedokážou a Gilda se nemůže oprostit od svého milostného vzplanutí k Vévodovi, který bezstarostně triumfuje. Když Gilda v náručí zoufalého otce umírá, což jako další „cirkusové“ číslo sledují „diváci“ v hledišti manéže, s posledními takty opery se v přemetech nad nimi v prudkém pádu zpod kopule zřítí na dlouhé stuze akrobatka.
Bruselské nastudování zdobí vynikající, typově zcela přesné obsazení po pěvecké i představitelské stránce. Rigoletto rozložitého Dimitrije Plataniase svůj zvučný baryton dokázal hrozivě „zdrsnit“, takže těch několik málo záblesků citu v měkce klenutých pianech přineslo enormní kontrast.
Arturo Chacón-Cruz se jako Vévoda blýsknul nejen svým tenorem jistým i v exponovaných výškách, ale mohl si dovolit zdůraznit svou neutuchající mužskou touhu také tím, že nahý zády k publiku odkráčel zmocnit se Gildy. Té dodala Simona Houda Šaturová dívčí pel zvonivě stříbřitého sopránu v krásných liniích legát i brilantně zvládnutých koloraturách. A podařilo se jí přesvědčivě postihnout vývoj Gildy od naivní holčičky přes radostně zamilovanou dívku, kterou citové strádání opuštěnosti ze strany otce i Vévody dovede k rozhodnutí skoncovat se životem, se kterým si v tu chvíli neví rady.
Třebaže nejistý nástup žesťové sekce hned na začátku opery mohl naznačit, že jsme se ocitli v české přibližnosti, další průběh hudebního nastudování pod Rizziho taktovkou byl v tempech i dynamice suverénně zvládnutý v plné intenzitě hudebního dramatu. A nadšené publikum na závěr bouřilo nadšením.
Hodnocení autorky recenze: 95 %
Giuseppe Verdi: Rigoletto
Hudební nastudování, dirigent: Carlo Rizzi
Režie: Robert Carsen
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Miruna Boruzescu
Světla: Robert Carsen a Peter Van Praet
Sbormistr: Martino Faggiani
Choreografie: Philippe Giraudeau
La Monnaie Symphony Orchestra & Men’s Chorus
(koprodukce: Théâtre Royal de la Monnaie – De Munt Brusel / Festival d’Aix-en-Provence / Opéra national du Rhin Štrasburk / Bolšoj Těatr Moskva / Grand Théâtre de Genève Ženeva)
Premiéra 8. května 2014 Théâtre Royal de la Monnaie Brusel
(psáno z reprízy 18. 5. 2014)
Vévoda – Arturo Chacón-Cruz
Rigoletto – Dimitri Platanias
Gilda – Simona Houda Šaturová
Sparafucile – Ain Anger
Maddalena – Sara Fulgoni
Giovanna – Carole Wilson
Monterone – Carlo Cigni
Marullo – Jean-Luc Ballestra
Borsa – Roberto Covatta
Hrabě Ceprano – Laurent Kubla
Hraběnka Ceprano – Yvette Bonner
Záznam představení Rigoletta z 28. května bude volně dostupný na webových stránkách Théâtre Royal de la Monnaie od 28. května do 17. června 2014.
Foto Bernd Uhlig, Jan Houda
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
