Existuje dojem bytí a příjemné taneční inscenace

V úvodu je to především působení až výtvarné, a zároveň evokující prastarost přírodních jevů. Tři interpretky (Edita Antalová, Jitka Čechová a Eva Rezová) mají končetiny nastaveny do podoby rozbujelého větvoví, čímž rozpoutávají řadu přidružených asociací – zda jde o ztvárnění nějakých mýtických tvorů nebo některého bájného živočicha z nepřeberného rezervoáru motivů, jež utřídil například Lévi-Strauss; zda jsou obrazem přeměny, metamorfózy jednoho druhu života v jiný; či jsou esencí samotného ducha krajiny, přírody. A to přírody připomínající melancholický nádech blat, kde se skví rozeklané skály i rozsochaté stromy, které s léty přišly o své listoví, ale zůstávají neochvějnými strážci… Rekvizita či součást kostýmu – rozdíl se stírá – určuje a předem i omezuje možnosti pohybového slovníku, dominuje tudíž výrazná vizuální složka.

Z obrazivého výjevu přecházíme k interakci, když dívky postupně nahrazují velkou tělesnou extenzi extenzí menší, podpatky či kopýtky, jež se proměňují v jasný a zvučný nástroj komunikace. Vyzývání, reakce, netrpělivost, lákání, v animální zvířeckosti opravdu křeše o kámen a vylétávají jiskry, ale nepohodlnost artefaktu také evokuje dojem civilizační šablony. A je tu přítomen i dnes všudypřítomný a všeprostupující motiv hledání stability a rovnováhy, který se vrývá do tvůrčích tahů snad každého umělce pod dojmem dnešní doby. Tanečnice pak procházejí další fází archetypální zvířeckosti, v provokativní souhře a výzvě publiku. Nejsme vyloženě tlačeni k fyzické interakci, ale v každém případě jsme konfrontování se zvukovými projevy i divokými pohledy žen měnících se v dravce. Tedy ne že by to bylo nevídané nebo neviděné, ale jde to do hloubky k přirozenosti.

V závěru při manipulaci s již přiznaně vysušenými větvemi bez života na scéně přecházíme v pomyslné pouti evolucí do fáze symbolického jazyka, je však podávaná s řádnou nadsázkou. Co všechno může znamenat kus mrtvého stromu? Zážitek, pocit, vzpomínku. Před námi vzniká mozaika či myšlenková mapa, je to možná i vzpomínka na určité mentální metodologické postupy rozvíjení nápadů a tvoření asociací. Jen by stálo za to vědět, jestli výroky a umístění objektů jsou improvizované nebo předem dané. Manipulace rekvizitami je v představení z logiky věci na prvním místě, jen v části, která odhaluje divoké nitro, převládá čistě fyzický projev i kontakt mezi tanečnicemi. Některé pohybové prvky jsou mi povědomé, protože přirozený slovník choreografky znám trochu blíže a tuším, že i čerpá z jisté zásoby prvků čekajících na využití. Že neodolá použít na jevišti mluvené slovo? Velmi by mě spíše překvapilo, kdyby se to jednou vůbec nestalo.

V inscenaci vlastně procházíme určitou metaforickou cestu od instinktu k rozumu, od téměř neživota a omezené existence přes svobodnou živočišnost až opět k potlačení této živočišnosti a tohoto instinktu slovem a jazykem, který autorka opět vidí jako jiný druh omezení (jakkoli já jsem přesvědčená o tom, že slovy lze vyjádřit naprosto vše – jen je potřeba vnímat a vážit si jejich významu a zacházet s ním se stejnou opatrností jako s tančícím tělem; návyk vyjadřovat se pohybem a tancem celoživotně poněkud ubíjí verbální zdatnost, proto pak naše vnímání světa naráží na dosti nepropustnou hranici, nezaměňujme však nedostatečnost prostředků a nedostatečné ovládání těchto prostředků). V názvu inscenace figuruje slovo dojem, které vyjadřuje stav mírně předcházející před vědomým uchopením, například pojmu života nebo existence. Je stavem letmého doteku, který se ještě nestal myšlenkou, dokonce „mám dojem“ obsahuje ještě slabší náznak vědomí než „mám pocit“, protože to už je popis stavu jistoty, nejen polovičatého uvědomění něčeho, co možná přeludně mizí a ani neexistuje. Kdy vzniká v živoucím organismu „dojem“ existence, je ovšem navždy spekulativní otázka, ačkoli jej snad přeci jen můžeme podmínit přítomností nervové soustavy nadané více než instinktem, uvědoměním si sebe sama. Což vlastně pohybující se tvorové v choreografii svou cílevědomostí hned od počátku ilustrují. Už existence dojmu je impulzem pro to, aby byl zkoumám.

Když řeknu, že choreografie drží překvapivě dobře pohromadě a vytváří jasný oblouk, mohlo by to vypadat jako podceňování jiné autorčiny tvorby, ale je to prostě jen konstatování. Toho, že vnímám cosi, co mnoho různých tanečních inscenací postrádá, a to ke své škodě, ačkoli se mohou tvůrci zaklínat svobodou prostředků. Snad ke kompaktnosti přispívá i to, že choreografka tentokrát po delší době ve svém díle netančí, a zachovává si tudíž i mnohem větší odstup od něj. K tvorbě jako takové ostatně patří i šťastná ruka ve výběru spolupracovníků a tento kus nese pečeť dramaturga, to je viditelné na první pohled a nic to neubírá Tereze Lenerové na jejím rozhodujícím postavení jako hlavní autorky díla, jedná se naopak o příklad funkčnosti takového vztahu a důkaz, že umožnit druhému skutečný vliv na výsledek může být zcela pozitivní.

Strukturu tohoto fyzického divadla kopíruje i intenzita hudby (Natálie Pleváková) a proměny jejího rytmu a dynamiky, stejně tak jako výborný světelný design (Jan Hugo Hejzlar) podbarvující dění, včetně působivého probleskávání červenou barvou, takový black out naruby, který bystří smysly. Ne nadarmo kouzla s vizuálem přestávají až k závěrečnému prázdnému, téměř hmatatelně chudému prostoru. Složky jsou přirozeně podřízeny náladě a dotvářejí ji. Podtrhují ji i tmavé kostýmy, které se sice nevyhnou lacinějšímu lesklému materiálu, v nichž si současní výtvarníci libují, ale nestrhávají nepatřičně pozornost. Čas strávený na pouti s podivuhodnými bytostmi, kterým dala Tereza Lenerová život, uplynul rychle a hladce, bylo to příjemné zakončení současně tanečního roku nejen v Ponci a já jsem vděčná, že jsem je mohla prožít s optimismem a necítím potřebu diplomatického uhýbání. Přijdu zas.

Existuje dojem bytí
Autor, choreografie: Tereza Lenerová
Koncept: Jan Horák, Tereza Lenerová
Výtvarná koncepce: Adam Vačkář
Tančí: Edita Antalová, Jitka Čechová, Eva Rezová
Dramaturgie: Jan Horák
Hudba: Natálie Pleváková
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Produkce: Veronika Hladká
Premiéra: 13. prosince 2021, divadlo Ponec