Jevgeniji, každého asi zajímá, jaké byly vaše začátky, jakým vývojem jste si prošel až do doby, kdy jste byl již ve velmi mladém věku zařazen mezi světovou pianistickou elitu. Kdy jste začal hrát na klavír?
Doma jsme měli pianino, maminka hru na klavír vyučovala a navíc doma hrála má starší sestra. Bylo mi jedenáct měsíců, když jsem začal zpívat to, co má sestra hrála, ve dvou letech a dvou měsících jsem začal sám podle sluchu vestoje u klavíru hrát to, co jsem slyšel od ní nebo z gramodesek. Nikdo mě k tomu nenutil, bylo to zcela přirozené. Byl jsem ale samozřejmě malý, a tak si to sám nepamatuji.
Byla maminka vaší první učitelkou?
Ne, maminka do mé hry vůbec nezasahovala, vše u klavíru jsem dělal jen podle sebe. Teprve v šesti letech jsem začal chodit do Hudební školy Gněsiných v Moskvě, mou první a zároveň jedinou učitelkou byla Anna Pavlovna Kantorova. Svou rodinu neměla, s naší rodinou se velmi sblížila a po nějaké době se k nám přestěhovala a žila doma s námi, jako člen rodiny.
Jakým byla pedagogem?
Přísná ale spravedlivá.
Cvičil jste jako dítě hodně?
Ne, ani ne, šlo mi vše snadno, nebylo potřeba cvičit mnoho. Změnilo se to, až když jsem připravoval svůj mezinárodní debut v podobě provedení obou Chopinových klavírních koncertů během jednoho večera. Hrál jsem již dříve Mozartův koncert s orchestrem nebo sólový recitál, ale tohle bylo něco jiného. Při přípravě jsem cvičil pět až šest hodin denně. Koncert proběhl v březnu 1984 ve Velkém sále Čajkovského konzervatoře za doprovodu Moskevské státní filharmonie pod taktovkou Dmitrije Kitajenka, byl nahráván a následně vydán.
Jak jste ten koncert vnímal?
Věděl jsem, že to je velmi důležité, závažné a že musím být zodpovědný.
Pak logicky následovaly další koncerty, na kterých vás Anna Pavlovna doprovázela. Kdy jste si uvědomil, že z vás tehdejší systém dělá jakýsi výstavní šperk, kterým se chce chlubit?
Já jsem to tehdy vůbec nevnímal, byl jsem zacílen čistě na hudbu. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem si něco takového uvědomil. Samozřejmě jsem při svých prvních cestách do zahraničí vnímal, že je to jiný svět. Pamatuji si na své první japonské turné nebo to první americké, ty rozdíly nejde nevidět.
Zúčastnil jste se někdy nějaké klavírní soutěže?
Ne, nikdy.
A co třeba mistrovské kurzy?
Občas jsme se s Annou Pavlovnou byli na některé kurzy podívat, ale nikdy jsem na nich nehrál. V Petrohradu jsem se po svém koncertě seznámil s významným pianistou a pedagogem Vladimirem Nielsenem, později jsem v Moskvě chodil na jeho kurzy poslouchat.
Neměl jste potřebu někdy porovnat svou Annu Pavlovnu s jiným typem pedagoga, zkrátka pro obohacení, pro získání jiného pohledu?
Ne, ona mi na vše stačila.
Anna Kantorova vychovala nejen vás, ale i jiné skvělé pianisty: já znám Nikolaje Děmiděnka, kterého jsem u nás živě slyšel a také Ludmilu Berlinskou. Udržujete s některými vašimi bývalými kolegy kontakt?
Anna Pavlovna mi v dětství dávala Nikolaje za vzor. S některými spolužáky jsem v kontaktu, zrovna nedávno jsem si s jedním z nich psal.
Na vašich webových stránkách je vaše rozsáhlá diskografie. Já jsem doma našel jedno CD, které tam není, chcete se na něj podívat?
Není tam? A co na něm hraji? Aha, třetí Chopinovu sonátu, už si vzpomínám. Byl jsem velmi mladý, byl to moc hezký koncert v Yokohamě, oni to nahráli i na video.
Hrál jste to tehdy s obrovskými dynamickými kontrasty, plnou silou a zároveň chvílemi téměř neslyšitelně, tempa byla ta nejrychlejší a zároveň nejpomalejší, jaká si umíme představit. To pojetí bylo velmi, velmi symfonické, jako byste ty své ruce jen dirigoval.
Aha, já jsem to tak nevnímal. Hledal jsem v Chopinovi spíše polyfonní prvky, kterých je tam dost.
Jak jste tehdy vnímal svůj talent?
Moc jsem se tím nezabýval, já jsem chtěl hrát. Nešlo však neslyšet, co si říkají lidé v mém okolí. Maminka a Anna Pavlovna o tom hovořily často. Spíše na mě působilo, když mi obě dvě něco ve hře vyčítaly, něco se jim nelíbilo. Hledaly každou příležitost, aby mi něco vytkly, dávaly mi to hodně najevo a já jsem byl nucen na sobě neustále pracovat, zlepšovat se.
Jaké jste měl v mládí sny, po čem jste toužil?
Počkejte, zkusím si vzpomenout, v jakém věku myslíte? V patnácti, šestnácti? Zkusím si vzpomenout (delší ticho). Myslím, že jsem toužil mít přesný plán skladeb a autorů, které se chci naučit. Víc si nevzpomenu.
Autory a skladby jste si vždy vybíral sám?
Vždy po dohodě s ní (Annou Kantorovou). Ale nehádali jsme se, vždy to bylo na základě dohody.
A co v pozdějších letech? Agentury vám někdy určovaly, co byste měl hrát?
Vždy jsem si vše vybíral sám, nikdo mi do toho nezasahoval. Jen párkrát. Herbert von Karajan si přál, abych s ním hrál prvního Čajkovského, Carlo Maria Giulini si vyprosil Schumanna.
Již jako velmi mladý jste vystupoval na opravdu významných pódiích, byl jste sledován. Jak jste se s tím psychicky vyrovnával?
Pochopil jsem, že abych neměl trému, musím hodně cvičit, tak osm hodin. Když vše mockrát opakujete, pak už se na pódiu nebojíte. Vzpomínám si, když mi bylo dvacet, byl jsem pozván na vyhlašování ceny Grammy. Já jsem tehdy tu cenu nedostal, ale chtěli, abych tam zahrál část Lisztovy Španělské rapsodie. Přijel jsem tam a dostal šatnu s klavírem, přišel za mnou člověk z týmu, který dělal televizní přenos a řekl mi, že předávání cen a mou hru bude sledovat miliarda a šest set miliónů lidí. To je pak důvod bát se. Já jsem měl do vystoupení ještě několik hodin, pořád jsem přehrával a opakoval ten úryvek ze Španělské rapsodie. Neustále dokola. A pak jsem šel hrát na pódium – protože jsem to předtím hrál mockrát, jen jsem to ještě jednou zopakoval. Úplně stejně jako v šatně a úplně v klidu, bez trémy. Tehdy jsem pochopil, že zbavit se trémy se dá jen opravdu intenzivní přípravou a cvičením.
Jak se vyvíjely vaše repertoárové preference?
Vždy jsem miloval Chopina, u ostatních se má volba během mé životní cesty dost často mění. Jen Chopin mi stále zůstává, ten je mi opravdu nejbližší. Dříve jsem měl moc rád Brahmse, ale před několika lety ho nahradil Schubert, mám ho teď raději.
Hrál jste také českou hudbu?
Ano, hrál jsem několikrát Dvořákův Klavírní kvintet, op. 81, jednou jsem hrál s Andrásem Schiffem Smetanovu Vltavu na čtyři ruce, já jsem hrál prim, a pak osm Dvořákových Slovanských tanců, tam jsme se vyměnili a já hrál sekund. Měli jsme to hrát vícekrát, ale dostal jsem pak covid a když jsem se uzdravil, tak covid dostal Schiff, tak jsme to vícekrát zahrát nestihli. Plánujeme ale hrát tento program v Rudolfinu na koncertě pořádaném Českou filharmonií v příštím roce.
Ano, jste v tomto roce rezidenčním umělcem České filharmonie.
Je to pro mě velká pocta a Česká filharmonie je skvělý orchestr.
Budete účinkovat ještě na dalších koncertech, ten první bude již 29. září 2025, kde vystoupíte společně s Joshuou Bellem a Stevenem Isserlisem v klavírním triu na zahajovacím koncertě Českého spolku pro komorní hudbu. Pak vás uslyšíme 5., 6. a 7. listopadu v Prokofjevově Koncertě Des dur s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova a k tomu vás čeká ještě recitál 11. ledna 2026. Naše publikum vaše koncerty netrpělivě očekává a já jsem šťastný, že budeme mít příležitost slyšet vás častěji.
Jsem také šťastný.
Jevgeniji, žijete již devět let v Praze, jednou jsem vás potkal na ulici, ale jinak o vás moc slyšet nebylo, měl jste u nás koncertů velmi málo. Přitom dojdete za patnáct minut pěšky do Rudolfina.
Rudolfinum je jeden z nejlepších sálů, které znám, rád bych zde hrál častěji. Teď už ale mám pevný kontakt s Českou filharmonií, budu jim dávat termíny možných koncertů.
Našel jsem také několik vašich kompozic – klavírní kusy, violoncellovou sonátu. Komponujete často?
Jen když mám čas. Zatím mám vydaných šest opusů, také jsem napsal hudbu k divadelní hře Marianny Arzumanové Gramofon. Je to hra s židovským námětem a zní tam má hudba. Rovněž jsem nahrál tři CD, kde recituji hebrejskou poezií.
Hebrejsky umíte dokonale, ale vaším rodným jazykem je ruština.
Ano, ale to je také to jediné, co mě s Ruskem spojuje.
Máte tam ještě nějaké přátele?
Pár jich tam ještě zůstalo.
Kdy jste tam byl naposledy?
Ještě před pandemií, vystoupil jsem v Moskvě na koncertě v Puškinově muzeu.
A plánujete nějakou cestu do Ruska?
Samozřejmě, že ne.
Jste v Praze šťastný?
Ano, velmi. A má žena zde žije již dvacet tři let.
Nemáte přesto strach z budoucnosti?
Mám, znám velmi dobře vaši historii z roku 1938 a pak rok 1968. Vaši evropští politici by si to měli uvědomit a jednat podle toho. Když Rusové obsadí Ukrajinu, Slovensko je přivítá a jsou tady. A za chvíli dále.
Vy sám jste v ruské propagandě pro své názory označován za západního agenta, víte to?
Ano.
Děkuji za vaše otevřené názory, podrobnější vyjádření jsou na vašich oficiálních webových stránkách, ale samozřejmě, můžeme tuto část z rozhovoru při zveřejnění vynechat.
Říkám vám to proto, že to tam má být.
Děkuji vám, prosím vrátíme se zpět k hudbě a vaší hře. Doma pracujete, vytváříte koncepci toho, co budete hrát, hledáte tempový a dynamický plán, snažíte se najít ideální charakter a nálady toho, co hrajete. Vše máte promyšleno do posledního detailu a pak přijdete na pódium. Je pak vše tak, jak jste to doma mnohokrát nacvičil a dostal do dokonalého stavu?
Pak je vše jinak, je tam atmosféra a akustika sálu. A je tam publikum, to vám dá obrovskou inspiraci. Nezměníte koncepci, ta je dána, ale drobné nuance a těch je mnoho. Na koncertě je zkrátka vše jinak. Můžeme něco přidat, vylepšit, už to není domácí příprava a cvičení. Mluvím ne o změnách zásadních, ale těch momentálních. Je to věc nálady a atmosféry.
Když se po určité době vracíte k některým skladbám, dokážete měnit koncepci?
Zásadně asi ne, ale vždy věřím a cítím, že to mohu hrát lépe než dříve.
Pamatujete si ty skladby zpaměti i po letech?
Ano, ale noty si vždy vezmu a znovu prohlížím.
A co když najdete třeba lepší prstoklad, než ten původní?
Nerozumím.
No, když studujete novou skladbu, tak si tam píšete alespoň některé důležité prstoklady.
Ne, nepíšu.
Aha… Jaký klavírní koncert je váš nejoblíbenější?
No, Chopinův první, e moll. Třetí věta mi není příliš blízká, ale ty první dvě, hlavně ta první, tu miluji.
A nevadí vám tam ta nedokonalá instrumentace? Ta jednoduchost orchestrálního partu?
To já nevnímám.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Program na příští rok mám daný, sólově budu hrát Beethovena, Chopina, Schumanna a Liszta, s orchestrem pak koncerty první Prokofjevův a také koncert Skrjabinův.
A pak dále?
V roce 2027 budu hodně hrát Beethovena.
Nahrál jste všechny Beethovenovy klavírní koncerty, plánujete je i pro Beethovenovo jubileum v roce 2027?
Ne, ty hrát nebudu. Ale chystám několik klavírních trií a sólové skladby. Také plánuji k výročí Schuberta jeho Klavírní kvintet, ten jsem hrál poprvé ve čtrnácti letech a těším se, až se k němu vrátím.
A máte ještě nějaké vzdálenější plány?
(Delší ticho) Já mám pevný plán již od svého mládí až do roku 2050. Mám seznam toho, co se chci naučit, ale občas to musím změnit. Teď vím, že některé skladby se mám naučit, dokud mám dost sil, protože pak už to nepůjde. Před pár lety jsem tak neplánovaně nastudoval oba Lisztovy klavírní koncerty, za pár let by to už mohlo být hodně práce. Síly ubývají, máme jich jen omezené množství. Teď už si vybírám jen ty nejmilovanější skladby, doufám, že budu žít tak dlouho, abych se je stihnul naučit.
Můj poslední dotaz: V roce 2018 jste napsal svou autobiografii, teď po několika letech, napsal byste něco jinak?
Napsal jsem ji v ruštině a byla přeložena do několika dalších jazyků. Určitě bych něco napsal jinak nebo doplnil. V době korony jsem si psal deník, kde píšu i o svých vzpomínkách z minulosti a je tam hodně toho, co v té autobiografii není. Vše jsem psal hebrejsky. Už to vycházelo anglicky v jednom americkém časopise, teď se chystá knižní vydání.
Bylo pro vás těžké v době covidu sedět doma, bez publika, bez koncertů?
Nebylo, odpočinul jsem si a měl jsem spoustu času na cvičení.
Náš rozhovor ještě dále pokračoval, hovořili jsme dále o hudbě, o Praze, divadle a politice. I tak je toto interview výrazně zkráceno, dalece by přesahovalo požadovaný rámec. Můj překlad není doslovný, je volný. Kde to šlo, snažil jsem se vždy spojit několik myšlenek k sobě, některé stručné odpovědi jsem zanechal autentické. V průběhu hovoru Jevgenij přešel na tykání, které jsem z důvodu zachování formální celistvosti z rozhovoru vynechal. Marianna Arzumanova je divadelní režisérka, zakladatelka Divadla MA. Její sestra Karina Arzumanova je manželkou Jevgenije, který je zároveň patronem tohoto divadla.
