Expozice nové hudby octovým víkendem

Všední dny nevšedního festivalu skončily a po celodenních maratonech se najednou rozprostřel typický klid brněnské soboty. Přestože by se toto slovní spojení mohlo bez váhání stát stálým termínem, který evokuje popisy jako „nic“, „prázdno“, „klid/zpomalený dech“ či „ven z města“, tentokrát přece jenom mělo jinačí příchuť. Ačkoli právě výše zmíněné ven z města tvořilo součást denního hlavního programu. Ten zval na krátký výlet do Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradě, kde proběhla výstava nazvaná Grahamovy noty a Janáčkův klavír, patřící k poctě slavného výročí zemřelého skladatele. V prelatuře Benediktinského kláštera poté následoval koncert, na němž společně s autorem vystavovaných partitur Peterem Grahamem vystoupil klarinetista Pavel Zlámal.Oproti cestovatelskému hlavnímu programu program doprovodný nadále udržoval náladu festivalového města. Zpustlé a zklidněné podzimní město přímo lákalo k návštěvám po Brně rozprostřených výstav. Malované. Mezinárodní výstavní projekt Důstojnost lidstva… v Domě umění a partitury Jana Zuziaka v Místogalerii na Skleněné louce bude možné vídat ještě nejméně do poloviny listopadu, ovšem další sobotu už malované eventy Keitha Rowa v galerii G99 a Berlín Pierra Héberta v Domě umění zhlédnout možné nebude. Fórum pro architekturu a multimédia Praha s doprovodným programem v rámci audiovizuální laboratoře tvořila další z celodenních útočišť festivalu. Proběhla i tradiční snídaně, na které se svými slovy „rád sám pozval“ dramaturg festivalu Viktor Pantůček. Toto setkání či lépe přednáška o podhoubí, minulosti i budoucnosti festivalu, mluvilo se o aktuálních problémech brněnské i české soudobé hudby a také o vlastních cestách k této hudbě vůbec. Po krátkém oddechu se prostor PRAHY až do večerních hodin proměnil na odpočinkovou zónu pokrytou koberci, polštáři a ukázkou brněnské i pražské klubové scény. Po hlavním programu jsme se zde ještě jednou vrátili zavřít oči a zklidnit dech při vystoupeních členů labelu LOM Bolky a Jonáše Grusky.Hlavní program se navrátil ve večerních hodinách. Tentokrát do Domu umění města Brna, kde bylo přichystáno ambiciózní spojení dvou velikánů pozdní avantgardy Keitha Rowa a Bena Pattersona. Fluxus Meets Scratch ve světové premiéře na objednávku festivalu. Očekávání velkého zážitku bylo nasnadě. Tvorba obou pánů, jež jsme dohromady zatím viděli pouze na venkovní cigaretě před koncerty, je obrovsky charakteristická a rozdílná v obsahu i pojetí. Společné jim tentokrát nebylo jen pódium, tedy prostor před publikem, ale i nastoupení v bílých doktorských pláštích.Těm návštěvníkům, kteří v březnu tohoto roku oslavili v Místogalerii na Skleněné louce osmdesáté narozeniny Bena Pattersona, bylo od této chvíle již o kousek jasnější, jakým směrem se bude sobotní večer ubírat. Jeho hlavní osou bylo totiž Pattersonova Dr. Ben’s Medicine Show, kde tento spoluzakladatel Fluxusu humorným způsobem a prodejem vlastního elixíru – „snake oil“ rozhodl vyléčit problémy lidstva s vnímáním současného umění. Program zůstal zachován, původní „groteska“ se ovšem zbavila většiny svých cirkusových procesů. Náplní tohoto programu je karikaturizované provádění významných (a dnes již učebnicově známých) děl autorů hnutí Fluxus. Jejich skutečná podoba zde byla Pattersonem přetavována v pouštění natahovacích motýlů, řezání miniatury klavíru miniaturní pilou a jeho následné odpálení. Zaznělo i Cageovo 4:33. Obvyklá zvuková náplň, jíž tvoří především nezahrání žádné z vypsaných not, ale samotné znění celého okolního prostředí, byla navíc vyplněna improvizacemi Keitha Rowa. Charakter společné improvizace byl naplňován zejména tímto Plymouthským rodákem. Pattersonův improvizační příspěvek se projevil až v delší odezvě, jelikož názvy jednotlivých děl, které při jejich ohlášení zároveň nahrával, dotvářely work-songovou smyčku s rostoucí intenzitou. Tento hluk postupně znemožňoval porozumění výkladu, jež předcházel každému jednu dílu, s čímž Patterson bojoval zvyšováním hlasu. V posledních dílech už však zbyl pouze pohled na jeho urputně otevírající se ústa. Na místě je tedy kritika takového počínání, jelikož výklad a komunikace s publikem jsou v tomto (Pattersonově!) konceptu nedílnou součástí.Na vlastní informativní charakter nehledě. Ovšem všudypřítomné „tady a teď“ otevíraly další porci otazníků, jelikož zadání klidně mohlo probíhat v rámci rostoucí zvukové intenzity, kde slovo v postupně rostoucím crescendu výklad náhodně a přirozeně zanikne. Nejde jinak než s jistou dávkou samozřejmosti prostě narážet na zeď, jelikož automatická snaha o původy a důvody umění, zejména u hnutí Fluxus, ztrácí všechen svůj smysl.

Jaký je osud hudebního dokumentu, jež vinou octového syndromu přišel o svůj zvuk? Možné odpovědi nabízel po sobotní události i závěrečný den festivalu. Proces rozpadu, který nelze zastavit a který je nakažlivý, ukázal organizátorům večerní paradoxní zrcadlo. Vinou nedůsledné komunikace bylo vystoupení Ensemble Marijan z technických důvodů přesunuto ze Scaly do Komorního sálu JAMU. Díky pohotovému jednání zejména rektora a člena ansámblu v jedné podobě Ivo Medka a produkce festivalu ovšem program vyvázl s pouhými časovými ztrátami. Prostor Janáčkovy akademie, v němž už klavír zabezpečen byl, se zaplnil do posledního volného místa, sedělo se na zemi, katastrofa se ovšem v žádném případě nekonala. Sedmičlenný Marijan postupně nastupoval do tmy, která se za okamžik proměnila v octem napadené plátno. Vlakový výlet zasněženou krajinou, zároveň krajinou zvuků a ruchů, hvízdání kusu hadice či břinkání preparovaného klavíru. Vše plynulo, když mělo plynout, a zastavovalo se, když se mělo zastavit. Celá kompozice byla velmi synchronní a velmi názorná. Možná malinko příliš. Animační práce Tomáše Hrůzy si uzurpovala převážnou část pozornosti, což ve výše popsané rovnováze působilo podivně rušivě, ač samotně by obě části jednotlivě vyšly mnohem solidněji. Těším se ovšem na provedení v prostoru, jež byl pro účel koncertu přímo vybrán a který tak bude dalším a velmi vítaným úhlem pohledu.Vše, co se děje, má nějaký důvod. Ač je jistá porce kritiky vůči organizátorům na místě, vše nakonec dopadlo poměrně dobře. Paradoxně dost možná lépe, než kdyby se toho večera vystoupení ve Scale doopravdy uskutečnilo. Poté, co závěrečná tečka programu – litevský Quartet Twentytwentyone, zasedl za stoly s počítači, se totiž ozval zvuk rytmického bubnu. Po něm nečekaně následovalo dvojí doplnění bubnem basovým. A baskytara a další a další vjemy, které čím dál tím víc evidentněji neměly s nastoupenou čtveřicí nic společného. Za zdmi univerzitního kina totiž v rámci velkého zájmu zcela jiného publika probíhal přidaný koncert kapely Ondřeje Brzobohatého. Ač byl v celé situaci samozřejmě nevinně, působil škody nebývalých rozměrů. Kompletní zvuk kapely, jež známe zpoza zavřených dveří hudebních klubů, prostupoval nejvýrazněji na začátku a konci vystoupení, kdy byla intenzita skladby nejmenší. Ovšem pocit, že si žádným slyšeným tónem nemůžete být jistí, byla frustrující (pro mne) a možná snad i pro někoho zábavná. Stran soustředěnosti a klidu je to velká škoda. Skladba World of Children, napsaná rovněž na objednávku festivalu, rázem zůstala velmi nahá ve vší své křehkosti. Tvoření a úprava noisových ploch, které jako by převáděly octové stopy na filmovém plátně do zvukové podoby se všemi změnami intenzit a délek jejich trvání. Přirozeně napadený a rozpadající se zpomalený hudební dokument zobrazoval kromě působivého stádia rozkladu nacvičování hudebních aktivit malých zpěváků a muzikantů. Zároveň i tyto obrazové vjemy byl místy přímo „dabovány“ hudebníky před plátnem. Tento pokradmu plynoucí dojem vyvrcholil v houslové sólo probíhající na plátně i před ním. Jak dopadlo vystoupení mladé houslistky v litevském filmu se už nikdy nikdo nedozví. Arturas Baumšteinas se svými spoluhráči ovšem na otázku „Co si však počít s hudebním dokumentem, který přišel o zvuk – má nějaký smysl, nějakou hodnotu, nějakou výpověď ?“ odpověděl velmi osobitě a citlivě. Škoda jen, že poslední slova opět patřila hudbě za zdí…Dvacátý sedmý ročník Expozice nové hudby skončil. Ne sice zcela vyžádaným způsobem, ovšem těžko za to někoho vinit. Byla to ta nejsilnější Expozice vůbec? V lecčems nesporně. Staly se věci, které navždy posunuly konvenční hranice, a věci, které se staly pouze teď a tady a víc už se takto nestanou. Srovnávat zde s minulými ročníky opravdu není namístě, jelikož rámec Expozicí je velmi proměnlivý. Což je potřebným a důsledně prováděným cílem festivalu, jež nás tak brání před osudem vyplývajícím z tohoto citátu dvacátého (a vlastně každého) století: „Pokud se bude hrát jen to, co známe, tak bude lepší, když se nebude hrát nic.“

Hodnocení autora recenze: 70 %

Expozice nové hudby 2014

Fluxus Meets Scratch
Keith Rowe
Ben Patterson
1. listopadu 2014 Dům umění Brno

program:
Fluxus Meets Scratch (světová premiéra na objednávku festivalu)
***

Vinegar Syndrome – dvojkoncert
Ensemble Marijan
– Lucie Páchová (vokál)
– Sára Medková (piano)
– Jan Kavan (cello, elektronika)
– Ivo Medek (percussion, inside piano)
– Petr Pařízek (flétny, vokál)
– Tomáš Hrůza (interaktivní video)
– Jiří Pejcha (zvuk)
Quartet Twentytwentyone
– Arturas Bumšteinas
– Lina Lapelytė
– Antanas Dombrovskij
– Vilius Šiaulys
2. listopadu 2014 Komorní sál JAMU Brno

program:
World of Children (na objednávku festivalu)

www.mhf-brno.cz

Foto Expozice nové hudby