Expozice nové hudby octovým víkendem

  1. 1
  2. 2

Jaký je osud hudebního dokumentu, jež vinou octového syndromu přišel o svůj zvuk? Možné odpovědi nabízel po sobotní události i závěrečný den festivalu. Proces rozpadu, který nelze zastavit a který je nakažlivý, ukázal organizátorům večerní paradoxní zrcadlo. Vinou nedůsledné komunikace bylo vystoupení Ensemble Marijan z technických důvodů přesunuto ze Scaly do Komorního sálu JAMU. Díky pohotovému jednání zejména rektora a člena ansámblu v jedné podobě Ivo Medka a produkce festivalu ovšem program vyvázl s pouhými časovými ztrátami. Prostor Janáčkovy akademie, v němž už klavír zabezpečen byl, se zaplnil do posledního volného místa, sedělo se na zemi, katastrofa se ovšem v žádném případě nekonala. Sedmičlenný Marijan postupně nastupoval do tmy, která se za okamžik proměnila v octem napadené plátno. Vlakový výlet zasněženou krajinou, zároveň krajinou zvuků a ruchů, hvízdání kusu hadice či břinkání preparovaného klavíru. Vše plynulo, když mělo plynout, a zastavovalo se, když se mělo zastavit. Celá kompozice byla velmi synchronní a velmi názorná. Možná malinko příliš. Animační práce Tomáše Hrůzy si uzurpovala převážnou část pozornosti, což ve výše popsané rovnováze působilo podivně rušivě, ač samotně by obě části jednotlivě vyšly mnohem solidněji. Těším se ovšem na provedení v prostoru, jež byl pro účel koncertu přímo vybrán a který tak bude dalším a velmi vítaným úhlem pohledu.Vše, co se děje, má nějaký důvod. Ač je jistá porce kritiky vůči organizátorům na místě, vše nakonec dopadlo poměrně dobře. Paradoxně dost možná lépe, než kdyby se toho večera vystoupení ve Scale doopravdy uskutečnilo. Poté, co závěrečná tečka programu – litevský Quartet Twentytwentyone, zasedl za stoly s počítači, se totiž ozval zvuk rytmického bubnu. Po něm nečekaně následovalo dvojí doplnění bubnem basovým. A baskytara a další a další vjemy, které čím dál tím víc evidentněji neměly s nastoupenou čtveřicí nic společného. Za zdmi univerzitního kina totiž v rámci velkého zájmu zcela jiného publika probíhal přidaný koncert kapely Ondřeje Brzobohatého. Ač byl v celé situaci samozřejmě nevinně, působil škody nebývalých rozměrů. Kompletní zvuk kapely, jež známe zpoza zavřených dveří hudebních klubů, prostupoval nejvýrazněji na začátku a konci vystoupení, kdy byla intenzita skladby nejmenší. Ovšem pocit, že si žádným slyšeným tónem nemůžete být jistí, byla frustrující (pro mne) a možná snad i pro někoho zábavná. Stran soustředěnosti a klidu je to velká škoda. Skladba World of Children, napsaná rovněž na objednávku festivalu, rázem zůstala velmi nahá ve vší své křehkosti. Tvoření a úprava noisových ploch, které jako by převáděly octové stopy na filmovém plátně do zvukové podoby se všemi změnami intenzit a délek jejich trvání. Přirozeně napadený a rozpadající se zpomalený hudební dokument zobrazoval kromě působivého stádia rozkladu nacvičování hudebních aktivit malých zpěváků a muzikantů. Zároveň i tyto obrazové vjemy byl místy přímo „dabovány“ hudebníky před plátnem. Tento pokradmu plynoucí dojem vyvrcholil v houslové sólo probíhající na plátně i před ním. Jak dopadlo vystoupení mladé houslistky v litevském filmu se už nikdy nikdo nedozví. Arturas Baumšteinas se svými spoluhráči ovšem na otázku „Co si však počít s hudebním dokumentem, který přišel o zvuk – má nějaký smysl, nějakou hodnotu, nějakou výpověď ?“ odpověděl velmi osobitě a citlivě. Škoda jen, že poslední slova opět patřila hudbě za zdí…Dvacátý sedmý ročník Expozice nové hudby skončil. Ne sice zcela vyžádaným způsobem, ovšem těžko za to někoho vinit. Byla to ta nejsilnější Expozice vůbec? V lecčems nesporně. Staly se věci, které navždy posunuly konvenční hranice, a věci, které se staly pouze teď a tady a víc už se takto nestanou. Srovnávat zde s minulými ročníky opravdu není namístě, jelikož rámec Expozicí je velmi proměnlivý. Což je potřebným a důsledně prováděným cílem festivalu, jež nás tak brání před osudem vyplývajícím z tohoto citátu dvacátého (a vlastně každého) století: „Pokud se bude hrát jen to, co známe, tak bude lepší, když se nebude hrát nic.“

Hodnocení autora recenze: 70 %

Expozice nové hudby 2014

Fluxus Meets Scratch
Keith Rowe
Ben Patterson
1. listopadu 2014 Dům umění Brno

program:
Fluxus Meets Scratch (světová premiéra na objednávku festivalu)
***

Vinegar Syndrome – dvojkoncert
Ensemble Marijan
– Lucie Páchová (vokál)
– Sára Medková (piano)
– Jan Kavan (cello, elektronika)
– Ivo Medek (percussion, inside piano)
– Petr Pařízek (flétny, vokál)
– Tomáš Hrůza (interaktivní video)
– Jiří Pejcha (zvuk)
Quartet Twentytwentyone
– Arturas Bumšteinas
– Lina Lapelytė
– Antanas Dombrovskij
– Vilius Šiaulys
2. listopadu 2014 Komorní sál JAMU Brno

program:
World of Children (na objednávku festivalu)

www.mhf-brno.cz

Foto Expozice nové hudby

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fluxus Meets Scratch (Expozice nové hudby 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Vinegar Syndrome – dvojkoncert (Expozice nové hudby 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář