Expozice nové hudby: Zahajovací koncert

Je dvanáct hodin. Před několika málo okamžiky skončila snídaně v PRAZE – nově otevřeném Fóru pro architekturu a média v Pražákově paláci. Podával se čaj, hrušková limonáda a chleby s koprovou pomazánka. I tuto podobu bude mít letošní svátek Expozice nové hudby – Octový syndrom, jež byl ke včerejšímu dni zahájen prezentací připravovaného CD s hudbou Alvina Currana a Gordona Monahana ispirovanou odkazem Leoše Janáčka. Sváteční bude tentokrát více než kdy předtím, jelikož jeho pomyslná vůně bude prostupovat celými pěti dny. Celými doslova. Stejně jako dnes, tak každý den v jedenáct hodin budou probíhat každodenní snídaně s festivalovými hosty.Z PRAHY v Pražákově paláci pak otevřenou brankou (nejen symbolicky) deseti kroky do Besedního domu a dalšími třiceti pěti do Univerzitního kina Scala. Nepočítaje další řadu výstav a doprovodných akcí, na tomto trojúhelníku bude postaven dopolední, odpolední, večerní i noční octem vonící prostor – festivalové městečko festivalového města.

První záchvěv festivalu začal vlastně ještě o jeden den dříve vernisáží děl Pierra Héberta v Galerii G99 v Domě umění, kde zároveň probíhá i výstava Malované eventy Keithe Rowa. Tento významný umělec se představí také ve své známější podobě, a to při živé sobotní performance s Benem Pattersonem, jedním ze zakladatelů hnutí Fluxus.

Proces rozpadu, který nelze zastavit, je nakažlivý. Snad je to pouze šikovností tohoto festivalového motta, ovšem ač už stran dramaturgie celého programu či podoba jednotlivých kompozic, všechno zapadalo do těchto po octu vonících slov. Program zahajovacího večera nevyjímaje. Nelze jej tedy chápat jako dvě rovnocenné či protichůdné půle, jak by naznačovala přestávka, ovšem jako exkurzi do výše uvedeného procesu. Tento proces začal ve skladbě shromažďující lehkost, rámec vytvořený barokní formou, společně s nepřeslechnutelným rukopisem – v Koncertu pro cembalo a orchestr Philipa Glasse, jež zazněl v české premiéře. Společně s druhou skladbou, Koncertem pro cembalo a orchestr Henryka Mikołaj Góreckého, dostávala první část programu svému předsevzetí v tradičnosti pojetí. Debata nad příliš dlouhým trváním skladeb v pozdější části programu se zde přetavovala v otazníky nad kompozicemi dvou významných skladatelů hudby dvacátého století, které otevíraly letošní ročník velmi opatrně.Obě skladby byly zahrány dobře. Klavírní sólo Sáry Medkové v úpravě pro tento nástroj v Góreckého skladbě i Glassův koncert, kde na cembalo hrál Martin Hroch, byly precizně zvládnutými výkony, ovšem celkový dojem byl často poněkud unylý. Dirigent Maciej Tworek sice dával velmi energicky najevo, že orchestr (zejména v delších ostinatech) rezonuje s domácím Besedním domem výborně, ovšem osobně jsem tyto skladby absolvoval z pocitu akademické potřeby. Soudě dle potlesku naplněného sálu, jež se svědomitě ozýval i mezi jednotlivými barokními větami, je ovšem nutno říct, že tyto skladby mají v tomto prostoru své místo.Dlouhé čekání na úplné ticho mělo svůj smysl a bylo potřeba. Ticho zní totiž v Besedním domě úžasně. Ševelivý začátek druhé poloviny, v níž se poměr octa a vody zásadně proměnil, se po nabytí maximálního soustředění rozprostřel do zasloužené důstojnosti. V té vší tichosti nebyl slyšet jediný nádech. V úvodních okamžicích samotná potřeba nadechnout se mizela v křehkosti, jež se postupně klenula napříč celým smyčcovým tělesem. Dynamická unylost první poloviny rázem dostala nový obrys obrovského crescendového oblouku, po němž kompozice dlouze stoupala. Stoupání s urputnými pohyby rukou na hmatnících či strojové běhy smyčců přitom neutíkaly od vytváření úžasného a celistvého dojmu. Ten jakoby se vypínal a zároveň nepřesahoval napínavé a soustředěné ticho, jímž byla skladba započata. Expozice ve výborně zahrané monochromní skladbě Prodlužování nocí pro dvacet jedna smyčců litevské skladatelky Justé Janulyté. Představa po kvintách odcházejícího dne, jež postupně otevírá další etapu, dokonale rezonovala s tématem festivalu. Octový syndrom, pozoruhodný přírodní jev, zde nereprezentuje zkázu, ale „přetváří zaznamenané hodnoty a především vytváří hodnoty nové“. U této skladby to fungovalo báječně a velmi doslovně.Otázka jak dlouho trvá okamžik rozkladu, který se nedá zastavit, dostala záhy další hlubokou odpověď prostřednictvím pro Expozici a brněnskou Filharmonii čerstvě dokončené skladby Number Nine. Autora skladby a prvního snídaňového hosta Philla Niblocka není v rámci hudebního a filmového průkopnictví ani třeba představovat. Tato významná průkopnická osobnost v oblasti drone music a minimalismu v jeho nejdelších plochách ve světové premiéře představila dílo, o němž je zejména náročné psát či jej popisovat. Patří totiž ke skladbám pro zavřené oči, k zážitkům, které si každý prožije vnitřně a sám. Její poslech je velmi náročný. Soustředěnost většinou odměřována počtem zahraných not či barevností harmonických změn zde musí zaujmout zcela jiné očekávání. Během prvních desítek minut se zdála být maximální jak na straně publika, tak orchestru. Dirigent Maciej Tworek vyměnil energická a urputná gesta za rozjímavé posouvání zvuku dlouhým plynutím. Nekonečně pomalé sestupování po glissandových krocích. S dlouhým ohlížením se či hloubavým pohlížením dopředu? Nikoliv. Pouze okamžik, bytí a plynutí bez břehu se zdá být tím nejsprávnějším přirovnáním. Je jistě na každém, aby se k slyšenému vyjádřil, aby jej ocenil, aby jej zhatil, pokud se mu poslech zdá příliš dlouhý či málo veselý. Rozvířená debata ovšem nesla jeden společný bod a to kritika vyjadřování těchto pocitů přímo na pódiu. Upadající morálka v hráčském či vlastně jakémkoliv kolektivu při „dlouhé chvíli“ je samozřejmě nasnadě a do jisté míry roztomile v pořádku. Ovšem jen do té míry, kdy nebude ostře kontrastovat s nutnou koncentrovaností díla, kdy nebude rušit. O nezbytné etice v rámci hráčské profesionality nemluvě. Tato výtka samozřejmě nemá plošný charakter, ovšem hráčů, kteří by se tímto mohli chytit za nos, nebylo v žádném případě málo.Jak již bylo v úvodu naznačeno, letošní ročník nezačíná a nekončí s večerními koncerty, jež jsou přirozeným těžištěm festivalu. Den na jedné straně ohraničený snídaňovým povídáním s tvůrci na straně druhé přesouvá pozornost do klubového prostoru, kam soudobá hudba pronikla již dávno a kam proniká neustále. Závěry – večery festivalových dní se tedy ponesou dramaturgií, která by sama vystačila na úctyhodný festival soudobé klubové produkce. „Svůj pohled na téma destrukce, rekonstrukce nebo real-time recyklace zvukového materiálu představí zástupci slovenského labelu LOM, pražského Baba Vanga, polského LATARNIA i místního kolektivu AVA.“ Tato úvodní slova fóra PRAHA byla rovněž naplněna již prvním večeru, kde se představil standuiový projekt Bastl Orchestra a  noisoví experimentátoři Micheal Jacskon Pollock s Janem Faixem. Hluk tepajících elektronických ploch pronikající do světla promítačky, zaplétání filmové pásky do publika a anabáze ticha byly jazyky, jimiž promlouval závěr prvního dne octového syndromu.

Expozice nové hudby 2014 nastala!

Hodnocení autora recenze: 80 %

Expozice nové hudby 2014
Zahajovací koncert
Dirigent: Maciej Tworek
Sára Medková (klavír)
Martin Hroch (cembalo)
Filharmonie Brno
29. října 2014 Besední dům Brno

program:
– Henryk Mikołaj Górecki: Koncert pro cembalo (nebo klavír) a orchestr, op. 40 (verze pro klavír)
– Philip Glass: Koncert pro cembalo a orchestr
=přestávka=
– Justė Janulytė: Prodlužování nocí
– Phill Niblock: Number Nine (světová premiéra skladby psané pro Expozici nové hudby)

www.mhf-brno.cz

Foto Expozice nové hudby, PRAHA/Fórum pro architekturu a média