Famózní Boitův Mefistofeles ve španělské Valencii
Život zdaleka ne každého skladatele je tak mnohovrstevnatý, jako tomu bylo v případě Arriga Boita (1842-1918). Šíře jeho aktivit, zájmů a vloh pro jejich naplnění byla vskutku úctyhodná.
Boitův životní příběh jen heslovitě: Když mu bylo osmnáct, hrála se milánské konzervatoři kantáta, ke které napsal text a částečně i hudbu. Ve dvaceti se v Paříži seznamuje s řadou slavných umělců, mimo jiné s Verdim. Když má jednadvacet, dávají v Turíně komedii, u níž byl spoluautorem, v té době začíná působit také jako divadelní a hudební kritik. O rok později se pouští do vydávání časopisu, v němž publikuje své překlady Heineho básní i verše vlastní, uveřejňuje také ceněnou studii Mendelssohn v Itálii. V šestadvaceti zažívá premiéru své první opery Mefistofele v La Scale, o rok později překládá do italštiny liberto Wagnerova Rienziho (a o pár let později také Tristana), vzápětí píše Ponchiellimu libreto pro Giocondu. Další léta pak přinášejí jeho trvalejší spolupráci s Verdim při přepracování Simona Boccanegry a především pak na sepsání libreta Otella a Falstaffa. Mezitím mimo jiné pomáhá v Miláně prosadit Pucciniho prvotinu Le villi, pro divadlo a herečku s níž má poměr překládá Shakespearova Antonia Kleopatru, podílí se na reformách římské konzervatoře, zasazuje se o zlepšení zákona o autorských právech, sbírá pocty doma i v zahraničí. Práci na své druhé opeře Nerone střídá s návštěvami u umírajícího Verdiho, prorazit pomáhá mladému skladateli Riccardu Zandonaiovi. Tři roky před svou smrtí hlasuje v senátu pro vstup Itálie do války, aby později vojáky navštívil přímo na frontě. U jeho posledního lože drží stráž i Arturo Toscanini.
Fiasco při premiéře Mefistofela v La Scale bylo tak veliké, že Boito v následujících letech raději komponoval pod pseudonymem. Na vině neúspěchu Boitovy operní prvotiny je bezpochyby už jen samotná její bezmála šestihodinová délka a také výrazný odklon tehdy zavedené operní formy. Vedle mohutných sborů Boito pracuje s poměrně dlouhými monology, text Goethova Fausta využívá takřka doslovně, včetně zpracování jeho daleko méně frekventovaného druhého dílu. Není tak divu, že i Boito dostal tehdy nelichotivou nálepku wagneriána. Mladý skladatel se ale nevzdává. O sedm let později, v roce 1875 v Boloni tentokrát triumfuje s přepracovaným zněním své první opery. Rok poté má v Benátkách premiéru další její verze, v následujících letech partituru znovu upravuje pro provedení v Londýně a v Bostonu; definitivní znění Mefostofela pak přináší rok 1881 a jeho vítězný návrat do La Scaly.
Těžko soudit, proč jedinečný, avšak tak trochu osamocený zjev Arriga Boita – skladatele postupem let v notových archívech čím dál víc zapadá prachem i přes svoji nezaměnitelnou a působivou hudební řeč a snahu dát opeře novou, moderní formu. V naší době se Boitův Mefistofeles objevuje už jen skutečně zřídka, byť poslední léta byla přece jen trochu štědřejší, když si na tento titul vzpomněli v operních domech v Tel Avivu, švédské Savonlinně, francouzském Montpellieru, Římě a také Frankfurtu, Erfurtu, Gelsenkirchenu a Lübecku. Pražské Národní Mefistofela slyšelo naposledy roku 1935 (před tím v letech 1885 a 1896), v Novém německém divadle byl hrán v roce 1897 a pak při hostování sofijské opery ve Smetanově divadle před třiceti lety. Pro úplnost ještě připomeňme velmi úspěšné uvedení druhé Boitovy opery Nerone roku 1998 ve Státní opeře Praha za éry Daniela Dvořáka, v Brně se Boito zatím naposledy objevil v roce 2003 v podobě ne zcela zdařilé inscenace Mefistofela. A když už jsme u toho, zapomenut by neměl být ohromný úspěch Gabriely Beňačkové v inscenaci Mefistofela koncem osmdesátých let v San Fransciscu, kde ztvárnila v jednom večeru obě náročné hlavní ženské role – Markétu i Helenu.
Netřeba tedy zdůrazňovat, jakou výjimečnou událostí se stalo dvojí uvedení Boitova Mefistofela letos na konci dubna ve valencijském Palau de Les Arts Reina Sofia, byť „jen“ v koncertním provedení. To bylo uměleckým šéfem Lorinem Maazelem naplánováno v závěrečné části této sezony po předcházející Aidě (Lorin Maazel, Hui He, Marcelo Álvarez, Daniela Barcellona, režie David McVicar), Massenetově Manon (Patrick Fournillier , Ailyn Pérez, Vittorio Grigolo, režie Vittorio Grigolo), Eugenu Oněginovi (Omer Meir Wellber, Artur Ruciński, Irina Mataeva/Kristīne Opolais, Dmitri Korchak, režie Mariusz Treliński na scéně Borise Kudličky), Maazelově fresce 1984 za řízení autora (Nancy Gustafson, Michael Anthony McGee, režie Robert Lepage) a Nápoji lásky (Omer Meir Wellber, Aleksandra Kurzak, Ramón Vargas, Erwin Schrott, režie Damiano Michieletto). Právě v těchto dnech dávají ve Valencii Toscu (Zubin Mehta, Oksana Dyka, Marcelo Álvarez, Bryn Terfel, režie Jean-Louis Grinda),sezonu uzavře Fidelio (Zubin Mehta, Jennifer Wilson, Peter Seiffert / Lance Ryan, Yevgueni Nikitin, režie Pier’Alli).
Ani obsazení Mefistofela rozhodně nemělo slabého místa. Ruský basista Ildar Abdrazakov v titulní roli a tenorista Ramón Vargas jako Faust se stali hlavním tahákem obou vyprodaných večerů v ohromném koncertním sále s kapacitou přes dva tisíce míst a jedinečnou akustikou, jakoby ideálně na míru vybudovaném pro obrovské orchestrální obsazení Boitovy partitury, stočlený sbor a padesátičlený sbor dětský. Provedení to bylo vskutku famózní, zvlášť v případě takto zřídka slýchaného titulu možná pro úplnější vychutnání si hudby nakonec příhodnější, než nastudování scénické. Nádherně znělý a barevný Abdrazakův bas s lahodně plnými výškami i zrnitě znělými nejhlubšími tóny se výtečně spojoval s Vargasovým spolehlivým, lyricky zbarveným tenorem s obdivuhodnými piany v nejvyšších polohách partu. Ohromný úspěch sklidily i obě sopranistky – Kanaďanka Yannick-Muriel Noah (Markéta) za svůj skvěle zvládnutý vzácně velký hlasový fond, stejně jako i neméně technicky i výrazově výborná venezuelská sólistka Lucrezia García jako Helena.
Zárukou špičkového provedení byl i italský dirigent Nicola Luisotti, který především výrazným střídání temp dokázal dílo obdivuhodně vygradovat a sólisty i sbor bezpečně provést často rytmicky nelehkými plochami. Náladu jednotlivých scén báječně dotvářely barevné reflektory, publikum nebylo ošizeno ani o titulky. Ohromný úspěch a potlesk ve stoje, nezapomenutelný večer!
Arrigo Boito:
Mefistofele
Dirigent: Nicola Luisotti
Orquestra de la Comunitat Valenciana
Cor de la Generalitat Valenciana
Sbormistr: Francesc Perales
Escolania de la Mare de Déu dels Desemparats
Sbormistr: Luis Garrido
Palau de Les Arts Reina Sofia Valencie 27. a 30.dubna 2011
(koncertní provedení; psáno z 30.4.2011)
Mefistofele – Ildar Abdrazakov
Faust – Ramón Vargas
Margherita – Yannick-Muriel Noah
Elena – Lucrezia García
Marta / Pantalis – María Luisa Corbacho
Wagner / Nereo – Javier Agulló
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
Jo, jo, to musel být parádní zážitek.
To je moc pěkná věc, v Brně se to ale opravdu moc nepovedlo, hlavně režijně. BN
Podle mně největší zádrhel brněnské inscenace byly české titulky. Hudba je pěkná, ale text libreta je tak neuvěřitelně stupidní, primitivní ideologická propaganda nejhrubšího zrna, že je lepší, když člověk nerozumí, co se vlastně momentálně přesně zpívá.
Tak mě napadá: Nebylo by u nás v podobných případech taky lepší koncertní provedení??? U titulů, které nejsou repertoárové, by to možná stálo za úvahu, a navíc by se ušetřilo, což by se dalo použít po čase třeba na další premiéru navíc.
No text je klasik, ale jinak jako ostatně skoro u všech libret. Až na výjimky působí směšně nebo stupidně. Hudba je to překrásná.
Hudba opery hraničí až se symfonií. Muselo to být nádherné. Sál je tam akusticky dokonalý. Jen si nedovedu představit Vargase. Mám poměrně malý hlas a tohle je partitura jako blázen – hřmotná a hlasitá.
Španělsko získává velké renomé v rámci operního dění ve světě. Madrid, Barcelona i Valencie patří k tomu nejlepšímu, co lze ve světě opery shlédnout. Po interpretační i inscenační stránce. Areál, kde se nachází Palau de les Arts a jehož součástí je i muzeum vědy a ocánografický park (nejlepší v Evropě) je skvostem moderní architektury.
Boitův Mefistofele je překrásná věc. Má blíže k symfonické skladbě a tak věřím, že koncertantní provedení uchvátilo více, než operní představení. Už jen kvůli sborům a mohutným orchestrálním mezihrám.
S názorem, že je lepší provozovat zvláště méně známé opery koncertně nemohu souhlasit! Opera je myšlena jako hudební divadlo a měli bychom se tedy pokoušet ji inscenovat, i když to skýtá více problémů. Koncertním provedením ale přestává být opera operou ve své podstatě. Opera není partitura a není to ani koncert, opera je až to co je vidět a slyšet v divadle (eventuelně v kině nebo z TV) Výjimečně snad může být koncertní provedení zajímavé, ale rozhodně bych se velmi bránil to přijmout jako princip. Tím bychom šli příkře proti autorskému záměru i proti samotnému žánru. Jak by se nám asi líbily audio filmy, nebo divadelní hry, které soubor v sakách a róbách před diváky čte?
Ad text: Pozor, ne zas všechno, co zní archaicky musí být hloupé – Boito je především vynikající libretista.
Předchozí: V zásadě máte pravdu, pokud ale nejsou splněny podmínky pro kvalitní a plnohodnotné scénické provedení díla, pak je lepší než nic, alespoň koncertantní provedení. V případě Mefistofela – což je extrémně na provedení náročné dílo – by co do akustických nároků vyhovovalo v Česku snad jen jediné divadlo: Janáčkova opera v Brně. Tam se scénicky hrál. Ne však s valnou scénickou kvalitou. Obecně ale je koncertantní provedení méně známých děl ve světě běžné a je to stejné, jako s filmovými adaptacemi divadelních her nebo knižních románů převedených na plátna kin nebo do televize.
Tak plně s Vámi nesouhlasím. Není to tak dávno, kdy Bratislavská opera uvedla Mefista v Pražském Národním divadle, a vyznělo to akusticky naprosto skvěle. Brněnská inscenace nebyla nejhorší, mně tam ale docela vadili zpřeházené scény, což se hodně podepsalo na vyznění díla. Pro mně naprosto dokonalé nastudování této skvělé opery bylo ve Vídeňské Státní opeře v roce 1996, a to po všech stránkách, kde titulní roli ztvárnili Samuel Ramey a Egils Silinc.
pro anonymní 15. května 2011 19:13: Určitě je to lepší. Dílo napsané pro scénu se má pokud to jen trochu jde i scénicky uvádět. Opera je divadlo a jako divadlo byla napsaná. všechny ty přepisy do filmové podoby, televizní inscenace nebo transmise do kin většinou nejsou díla hodné a przní ho. Ale doba je taková. Peněz málo a díla málo hraná jen těžko hledají uplatnění na scéně a tak třeba cyklus předsmetanovských oper uváděný v ND před asi pěti lety byl dobrým počinem.