Glosa: Ztraceni v serailu
Dalo mi to hodně přemáhání. Nepřečetl jsem si ani recenzi Svatavy Barančicové z premiéry nové inscenace Mozartova Únosu ze serailu, kterou připravilo Národní divadlo (najdete ji zde), ani Panorama Heleny Havlíkové z tohoto týdne (publikovali jsme zde) a odolal jsem i komentářům, které mi chodily na email. Na druhou premiéru 10. května jsem tak šel ovlivněn jen krásným plakátem a několika fotografiemi ze zkoušek.
Tomáš Kořínek, Martina Masaryková, Jana Kačírková, Richard Samek
Únos ze serailu čerpal na konci 18. století z oblíbeného tématu tureckých harémů i turecké hudby jako takové, jenž – zdá se mi – v poslední době prožívá v Evropě určitou renesanci. Snad je to způsobeno aktuální problematikou přílivu nových obyvatel do Evropy, Česká republika se (zatím) stala útočištěm převážně jiných národností a Turecko je pořád hlavně výletní destinací. Most mezi rozdílnými etniky a náboženstvími hledají ale na západ od našich hranic i prostřednictvím hudby. Asi před pěti nebo šesti lety jsem v Lucemburku navštívil koncert barokního orchestru Concerto Köln a tureckého ansámblu Sarband, který byl součástí jejich projektu Dream of the Orient. Skutečná turecká hudba (lidová i umělá z 16. – 18. století) doprovázená navíc pro evropské obyvatelstvo exotickým tancem dervišů se střídala s hudbou C. W. Glucka (opera La Recontre imprévue), J. M. Krause (balet Soliman II.) a F. X. Sűssmayra (Sinfonia turchesca). Na závěr se oba soubory spojily a zahráli předehru k Mozartovu Únosu ze serailu. Byl to nesmírně zajímavý večer (k dostání je i CD). A loni jsem si koupil CD z podobného projektu orchestru l´arte del mondo a tureckého Pera-Ensemble s názvem Harem. Le Fetes du Seraïlles. Podtitul CD je zároveň názvem baletu kapelníka mannheimského, později mnichovského, orchestru a Mozartova přítele, Christiana Cannabicha. Několik čísel z tohoto baletu a Mozartovy Zaidy se opět prolíná s hudbou z tureckého území. Nahrávku doprovází brožurka pojednávající mimo jiné o historii Turecka ve vztahu k Evropě, pojetí harému a života v něm v Evropě 17. a 18. století a také o střetávání a potkávání dvou kultur v hudbě.
Není divu, že se Mozartův singspiel, dříve inscenovaný převážně jako komedie, byť třeba s moralistním nádechem, může stát v dnešním pojetí úvahou na téma soužití – nebo střetu – dvou kultur. V Národním divadle Únos ze serailu není ani zábavným divadlem, ani reflexí současného dění, ale dosti zdlouhavou a ne vždy srozumitelnou promarněnou příležitostí. Vyděsil mne již samotný začátek, kdy před oponu vylezl malý chlapeček v rokokovém oblečku a začal dirigovat orchestr. Zase další představení, kterým nás bude provázet onen „geniální chlapec ze Salzburku“! V průběhu děje se objevuje i s malou Konstancí a druhým dětským párem, tu přijedou v dětské postýlce, tu dívenka vyběhne ze skříně, nikdo moc nechápe proč, zřejmě se ale hraje o „ztracené nevinnosti“. Dospělý svět je šedivý a dusný jako prostředí na scéně. Ta je tvořena pojízdnými kusy stěn, které se různě seskupují a vytváří někdy velmi pěkná prostředí (koupelna – turecká lázeň, chodba před útěkem ze serailu), ale místy se hýbou až příliš často a co především: již na druhé premiéře bylo vidět, jak jsou stěny těžké, jak kladou odpor, jak občas musí kulisák zabrat, aby je rozpohyboval. Stěny se pak klátí a vlní (stejně jako když se o ně někdo opře), dveře se samovolně otevírají, dvakrát jsem zahlédl i čísi ruku.
Děj se za Mozartovy hudby sice posunuje dopředu tak, jak předepsal libretista, ale sledovat není co. Konstance a Belmonte jsou pořád velmi zoufalí, Blonda a Pedrillo o něco méně (komickým áriím se vyhnout nešlo), Selim je dost jednostranným krutým a vyžilým vládcem a Osmin odpudivým úředníčkem. Pojetí Osminovy postavy ale považuji za zdařilé, bohužel jeho proradnost nekontrastuje s jinými osobami. Nebo je to tím, že o nevinnost už přišli všichni? I „kladní hrdinové“ jako by byli překvapeni svou vlastní brutalitou, když přizabijí Osmina, aby se dostali do serailu, nebo když ho omráčí ranou lahví. Vše se utápí v depresi (titulek recenze paní Barančicové jsem zaregistroval), která se přenáší i na publikum. Ve svém okolí jsem pozoroval, že část již na druhou půlku nevydržela. Ušetřila si tak rozpačité finále, kdy (mně) nebylo jasné, co je sen a co realita. Úplný závěr pak úplně otočil vyznění Mozartova singspielu, což by bylo legitimní, kdybychom věděli, proč k tomu došlo. To se však (mně) z režijního pojetí Joëla Lauwerse moc vypozorovat nepodařilo.
Všechny zpívané role jsou obsazeny nejmladší generací, ve všech případech účinkující v ND hostují. Jak osvěžující je dívat se na ně a slyšet mladé hlasy! I když jejich výkony nebyly ve všech případech dokonalé, jsou – doufejme – alespoň slibné. Větší výhrady nelze mít k dámám. Jana Kačírková se uvedla prakticky bez chyb zazpívanou árií Ach ich liebte a úspěšně pokračovala i v Traurigkeit ward mir zum Loose a první část večera korunovala obtížnou Martern aller Arten, již pojala pěkně dramatičtěji, takže vynikla odhodlanost Konstance vytrvat v lásce k Belmontovi (v souladu s režií však její pohyby směrem k Selimovi svědčily o silných pochybách). Martina Masaryková si po Olympii v Národním divadle zazpívala další půvabnou „panenku“ a je neodolatelná. Při Durch Zärtlichkeit und Schmeicheln, masírována Osminem, umísťuje vysoké tóny podle jeho hmatů a doprovází je skvělou mimikou. Následující duet Blondy a Osmina patřil k pěveckým i hereckým vrcholům představení. Komický talent zúročila Martina Masaryková i ve Welche Wonne, welche Lust, bohužel se obtížněji prosazovala proti orchestru. Zdlouhavost večera se podařilo zahánět jen jí a Janu Šťávovi, který při svém mládí podal oúctyhodný výkon. Již v první árii překvapil obdivuhodným rozsahem se znělými hloubkami, perfektní byl i po herecké stránce. Skvěle zvládal také mluvené pasáže. Árie Ha, wie will ich triumphieren na něj byla trochu rychlá, takže postrádala ďábelskou dramatičnost, jež by zde byla vhodná, ale to byla snad jediná chybička. Co teprve až ještě dozraje! Již jsem se zmínil o vydařeném duetu s Blondou, podobně se vyvedl Vivat Bacchus, Bacchus lebe! s Pedrillem. Toho zpíval Tomáš Kořínek, který Frisch zum Kampfe začal skvěle, ale pak mu hlas ujížděl. Podobný problém s vyšší polohou partu měl Richard Samek jako Belmonte, pro kterého Mozart napsal někdy až příliš obtížné pasáže, na něž si musel zpěvák „přidechnout“. Oba hlasy jsou však velmi pěkné, snad se ještě podaří problémy vychytat. Markuse Boysen propůjčil nesympatickému Selimovi svůj chraplavý hlas jako z hororu a nepříliš diferencovaný herecký projev.
Na výkonu orchestru byla znát kvalitní příprava (dirigent Tomáš Netopil), pochvalu zaslouží tentokrát zejména dechy, místy mne překvapily nepřesnosti ve smyčcích (primy v úvodu k Matern…, ve třetím dějství, když se Belmonte smiřuje se smrtí). Mozartovské lehkosti jsme se ale nedočkali. Dobré výkony podal opět sbor Národního divadla (sbormistr Martin Buchta). Jeho ženská část – také nevím proč – připomínala spíš jeptišky, ale to je samozřejmě záležitost kostyméra a autora scény Etienna Plusse.
Únos ze serailu je po Cosi fan tutte a Idomenovi již třetí Mozartovou operou, která se inscenačně příliš nevyvedla a problém je společný: nuda a otázka, proč a o čem se vlastně hraje. Pravděpodobně to nevypozorovalo ani publikum na druhé premiéře, protože účinkující odměnilo spíše jen zdvořilým a nedlouhým potleskem. Po Parsifalovi se opera ND také vrátila k zaběhnuté podobě programů, takže libreto otištěno nebylo. Bohužel v českém jazyce nevyšlo již dlouho. Výňatky z Mozartových dopisů jsou jistě zajímavé, ale i díky grafickému uspořádání zabírají až příliš mnoho místa. Jak už je u Mozartových oper zvykem, je publikována fundovaná studie Milady Jonášové a množství hezkých fotografií Ilony Sochorové soustředících se na detaily inscenace.
Jana Kačírková
Samozřejmě mám z představení i své obvyklé mimohudební zážitky. Sólisté/sólistky (raději nenaznačuji ani rodem) by se mohli méně hlasitě pást na chybách a nekompetenci mladších kolegů/kolegyň, kteří jsou toho večera na scéně a na své role údajně nestačí. Jako divák jsem tuto větu také několikrát veřejně napsal, ale nikdy z toho radost nemám. Až zlomyslnost od těch, co jsou „na stejné lodi“ zarazí. Podotýkám, že to nešlo přeslechnout. Podobně jako dialog dvou kritiček, mezi kterými jsem seděl a které – zatímco jsem si četl program – se bezostyšně předklonily a konverzovaly spolu přes můj klín, zřejmě jim má přítomnost nebo neslušnost celé situace nevadila. Je pak zarážející číst jejich morální apely nejen na kulturní dění u nás (význam slova kultura je ostatně mnohem širší).
A teď si konečně přečtu, jak jste vnímali Únos Vy a profesionální kritika (převzaté recenze naleznete v rubrice Přečetli jsme).
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
(Únos ze serailu)
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Joël Lauwers
Scéna a kostýmy: Etienne Pluss
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 7.května 2011 Stavovské divadlo Praha
(psáno z 2. premiéry 10. května 2011)
Selim – Markus Boysen
Konstanze – Jana Kačírková
Blonde – Martina Masaryková
Belmonte – Richard Samek
Pedrillo – Tomáš Kořínek
Osmin – Jan Šťáva
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
