To tu ještě nebylo: Orchestr Berg a DekkaDancers

Čas, jeho rychlost, propojení s vnitřním já, putování časem a prostorem, vliv času na okolní dění. Témata, která zkoumá nejnovější projekt, který připravili na pražské Nové scéně. Večer baletu Národního divadla, resp. volnočasové aktivity skupiny jeho členů, říkajících si DekkaDancers a také orchestru Berg. Inscenace s názven timINg má podtitul Koncert pro 8 tanečníků a orchestr a sami tvůrci ji charakterizují jako sondu do nitra Nové scény a vnitřního světa jednotlivých tanečníků, s orchestrem přítomným přímo na scéně, kdy čas odpočítává 100 metronomů a kdy jedna minuta se může jevit jako věčnost…

Už při příchodu do foyer si podle oblečení a líčení povšimnete jedné z účinkujících, která si nenuceným pohupováním vcelku nenápadně krátí čas do začátku představení. Po vstupu do sálu vás pak na scéně upoutají velké digitální hodiny, tvrdošíjně odpočítávající čas. A také desítky na jevišti rozestavěných metronomů. Právě ty se se setměním hlediště naráz všechny roztikají, každý rozdílným tempem, s nepředvítalenými rytmy . Nad metronomy se rozsvěcí obrazovky, na kterých začnete sledovat osm různých zákoutí kdesi v útrobách Nové scény, ale i šatny účinkujících a také foyer s onou čekající tanečnicí, kolem které přicházejí dva tři poslední opozdilci. Také na dalších obrazovkách se tu a tam někdo objeví – poznáváte třeba tanečníka Viktora Konvalinku, který se v šatně začne převlékat do kostýmu, jinde v zákulisí zahlédnete jeho kolegu a druhého ohlášeného choreografa večera Tomáše Rychetského, na sousední obrazovce se objeví zase jiná silueta. Metronomy pomalu přestávají tikat a aniž si to diváci uvědomí, první číslo večera – Ligetiho Poéme symphonique pro 100 metronomů (1962, při své premiéře provázené skandálem) je minulostí. Na jeviště pomalu přicházejí členové orchestru Berg v čele s Peterem Vrábelem, celí v černém, s podivnými maskami na hlavách a začínají s další Ligetiho kompozicí, nazvanou Ramifications (1969), s částí smyčců, naladěných o čtvrtón výše, kdy tak dochází ke zcela nečekanému zvukovému efektu. O poznání méně dekadentně pak vyznívá Coplandův Koncert pro klarinet a orchestr (1950), kde se v brilantním sólovém partu (psaném pro legendárního Bennyho Goodmana) doslova zaskví mistrovství jednoho z našich předních klarinetistů, třicátníka Irvina Venyše. I tahle partitura je doprovázena občas tu nahodilými, jinde synchronními pohyby jednotlivými tanečníky na obrazovkách. Postupně si ale začínáte všímat, že skutečný obraz přechází do jakýchsi halucinací, kdy třeba na jedné z obrazovek zahlédnete v předsálí Nové scény živou srnu. Co je skutečnost? A co je fikce? Co je naživo a co předtočené? Co je skutečnost a co virtuální podvod?


V okamžiku, kdy si říkáte, že už toho je tak akorát a že jste se kromě skvostné provedené muziky také těšili nikoli na televizi, ale na „živý“ pohyb, přichází závěrečná čtvrtina večera a v ní hudební kompozice nejméně známého autora – Nizozemce Louise Andriessena, nazvaná Dances (1991, napsaná skutečně pro divadlo). Obrazovky se znenadání zhášejí a osm tanečníků se objevuje před vámi. Začíná série jejich krátkých mluvených monologů, jakýchsi vnitřních zpovědí jejich skutečných osudů, pronesených s nečekanou pravdivostí. Otázka, jak rychle plyne čas a co vlastně přináší, pak zní z jejich pohybu při fascinujícím nasazení a koncentraci s největší naléhavostí, za zpěvu skvostného sopránu Barbory Sojkové.


Bylo to divadlo? Byl to snad spíš koncert? Anebo přece jen dominoval pohyb? Otázky, které vás vlastně ani bezprostředně nenapadnou, možná až den poté. Podstatný je okamžitý pocit nadmíru estetického zážitku, hodně neobvyklého, ale tím spíš silného. A taky pocit, že jste se stali svědky něčeho, co tu ještě nebylo.

Apropó čas: Při pohledu na hodinky zjistíte, že pětasedmdesát minut vám uteklo jako pouhá čtvrthodina.

A vlastně ještě ještě jednou čas: Byla by to škoda, kdyby zůstalo jen u ohlášených tří představení.

timINg
György Ligeti: Poeme Symphonique for 100 metronomes
György Ligeti: Ramifications
Aaron Copland: Koncert pro klarinet a orchestr
Louis Andriessen: Dances

Režie: Petra Tejnorová
Libreto projektu: Petra Tejnorová a Lukáš Trpišovský
Dramaturg: Lukáš Trpišovský
Scéna a kostýmy: Antonín Šilar
Light design: Daniel Tesař
Videoprojekce: Pavel Hejný
Zvukový design: Zbyněk Perla

Orchestr BERG
Dirigent: Peter Vrábel
Irvin Venyš – klarinet
Barbora Sojková – soprán
Choreografie: DekkaDancers – Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka
Tančí: Natálie Rychetská, Sylva Nečasová, Zuzana Šimáková, Aya Watanabe, Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Jonáš Dolník, Tomáš Červinka

Premiéra 9.května 2011 Nová scéna v Praze

www.berg.cz
www.narodni-divadlo.cz

www.dekkadancers.com

www.100metronomu.cz

foto: P.Hejný

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments