Fascinace varhanami

Rozhovor s varhaníkem a organologem Pavlem Černým

Z dostupných informací vzniká dojem, že varhany vás takřka pohltily. Hrajete, učíte na ně hrát, zachraňujete je, zasedáte v porotách soutěží, jste poradcem festivalů, natáčíte pořady pro rozhlas i televizi. Platí pro vás Nerudovo: „Vším jsem (byl) rád”?

Ano. Tohle není práce, to je povolání. Na jednu stranu je štěstí, když je mi práce i koníčkem, na druhou stranu chci žít i normální život. Bez velkého pochopení a podpory mé manželky bych nezvládl tolik. Podílí se na tom, ale není vidět. Jsem jí za to vděčný. Někdy cítím značnou únavu, nebo i rozčarování, zvláště ohledně velmi špatných zákonů, namířených proti zájmům všech uměleckých památek, nejen varhan. Mravenčí prací s mými kolegy se snažíme tomu bránit. Nelíčená radost lidí po poslechu varhan je pro mě pak tím důvodem, proč v tom všem pokračovat.

Co odstartovalo vaši kariéru?

Na začátku byla fascinace varhanami, díky přítelkyni mé maminky, která nás vzala na koncert. To mi bylo asi dvanáct let. Na klavír jsem už v té době hrál. Při studiu na konzervatoři a Akademii múzických umění mi pomohly úspěchy v soutěžích, asi nejvíce první cena na Pražském jaru. Tehdy jsem pocítil zvýšený zájem o má vystoupení. To je ale jen předpoklad. Člověk se musí neustále snažit. Vybudovat jméno trvá dlouho. Nemám tím ale na mysli tak zvané „leštění klik“, to není můj styl, i když je to velice účinný způsob.

Hrajete po celém světě. Existuje místo, kam se zvláště rád vracíte?

Takových míst je asi víc. Jako první mě napadá malinkatá vesnička Polditz v německém Sasku. Pár chalup kolem ohromného kostela s nádhernými velkými varhanami. Před sto padesáti lety se tam rozhodli vystavět nové město, myslím, že tam chtěli těžit uhlí. Místo aby začali průmyslem, nejdříve na louce postavili kostel. Z průmyslu nakonec sešlo, a tak to tam zůstalo dodnes. Úžasné místo. Lidé ze vsi mají rádi hudbu a organizují koncerty, na které zvou interprety z celého světa. Provádějí se tam i velká orchestrální díla. Neuvěřitelné. Spřátelil jsem se s nimi tak, že se často navštěvujeme, jsou jak moje rodina. Další místa, která jsou mi drahá, jsou kdekoli pod hřebenem Orlických hor. Moji předkové jsou z Jablonného nad Orlicí, takže když mohu hrát někde v kraji, pociťuji zvláštní vzrušení. Srdce mě sem velice táhne.

Objevujete také díla starých mistrů. Kdo z nich (nebo která skladba) vám zvlášť přirostl(a) k srdci?

Teď právě Jan Dismas Zelenka. Po hudební stránce je naprosto na stejné úrovni jako Bach. Bohužel ale nenapsal nic pro varhany. Jako by u nás byla nějaká tradice, že většina našich největších skladatelů se vůbec nebo zcela okrajově věnovala varhanám. U německých skladatelů to tak není. Proto jsem se vrhl na úpravu Zelenkovy orchestrální skladby pro varhany. Čím déle jsem se tím zabýval, tím více mě to fascinovalo. Výsledek zazní i na koncertě v Dobrušce tuto neděli.

V té souvislosti bych se ráda zeptala, jakou historickou hudební epochu máte nejraději a proč?

Nemohu se rozhodnout pro nějakou epochu více. Miluju všechny. Když sedím u barokního nástroje a z kostela je jemně cítit kadidlo, propadám se do úplně jiného času, vžívám se do myšlení tehdejších hudebníků, hraju úplně jinak. Když zase sedím třeba u romantického nástroje, je ze mě jakoby jiný člověk, cítím tu dobu nástupu páry na kolejích, zvláštních vázanek a fascinace novými harmoniemi. Baví mě vžívat se do různých dob, jako herec. Není mi cizí ani doba poměrně nedávná. Tam si ale dávám pozor, čas ještě neroztřídil zrno od plev. Nehraju skladby, o jejichž obsahu nejsem přesvědčen.Vedle koncertní činnosti věnujete mnoho energie záchraně vzácných nástrojů. Dá se spočítat, kolik takových díky vám hraje, a který zachráněný nástroj patřil k nejvzácnějším?

Nevím, nepočítal jsem to, asi se to nedá. Někdy jsem třeba pomáhal jen radou, informací. Záchrana nástroje většinou není individuální záležitostí. Za úspěch třeba považuji nahrazení bezcenného nástroje v pražském kostele sv. Rocha menším, ale zato vzácným varhanním positivem z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, který by jinak zanikl v zanedbaném vesnickém kostelíku. Zní to jednoduše, ale byla to poměrně dobrodružná akce. Nyní zase hledám nového vlastníka pro pamětihodný kvalitní velký nástroj z roku 1935, už jsem se kvůli jeho stěhování a skladování dost zadlužil. Přestože je k mání za cenu hluboko pod cenou pouhého materiálu, nikdo ho kupodivu nechce, tomu nerozumím. Nedovolím ale, aby skončil na náhradní díly.

Působíte také na AMU a JAMU. Co především se snažíte vštípit či předat vašim studentům?

Snažím se je připravit na skutečnost, která je od té školní velice odlišná. A to i v muzikantských dovednostech. Vedu je k maximální poctivosti a flexibilnosti v řemesle, ale aby při tom nezapomínali, že je třeba řešit obsah skladby, protože to je to tajemství hudby. Naše akademické debaty o ozdobách, tempu a všem možném jsou potřebné, ale nesmíme se tím nechat pohltit a už vůbec tím neotravovat publikum. Publikum od nás čeká výslednou fascinaci hudbou.

V nejbližších dnech vás čeká na Mezinárodním hudebním festivalu F. L. Věka společný koncert s Gabrielou Demeterovou. Jak vznikla vaše spolupráce?

S Gábinou se známe velice dlouho, jsme spolužáci. Už tenkrát jsem ji vnímal jako nesmírně pracovitou a talentovanou houslistku. K tomu srší energií a humorem. Na společné vystoupení jsme si ale počkali. Před více než deseti lety mě přizvala ke spolupráci v Japonsku. Tam jsme zjistili, že si muzikantsky i lidsky rozumíme, a od té doby jsme uskutečnili řadu úspěšných vystoupení, i před mikrofonem jsme se setkali. Na každou spolupráci s ní se těším, jedeme naplno a přitom vládne pohoda.

Uvádíte, že mezi vaše záliby patří syn, vandry a koloběžka. Jak to vypadá, když se všechny záliby spojí dohromady?

Teď už i dcera. Abych byl spravedlivý, celá rodina, manželku nevyjímaje, je pro mě základ. Syn po mně podědil další zálibu – železnici. A přidal další dopravní prostředky. Takže jsme jednou jeli jen tak do Pardubic, protože ještě nejel trolejbusem, v Praze ho nemáme. A když se všechno spojí, tak vezmeme stan, koloběžku, kočárek a vyrazíme všichni kolem Jablonného. Nadšený výskot dětí při rozbalování spacáků je pro mě totiž tou nejnebeštější hudbou.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Varhaník, pedagog a organolog Pavel Černý (*1970) vystudoval varhany na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění.

Jako sólista je často zván ke koncertním vystoupením. Kromě předních domácích podií (Pražské Jaro, FOK, Česká Filharmonie, Concentus Moraviae, České kulturní slavnosti, Janáčkův Máj, Svatováclavský hudební festival a mnoho dalších) účinkoval v různých zemích Evropy a Spojených států, v Japonsku, Brazílii, Africe a na Kubě.

Na AMU v Praze a JAMU v Brně přednáší varhanní hru, improvizaci a organologii a zasedá jako člen soutěžních porot. Upozornil na sebe získáním prvních cen ve varhanních soutěžích v Opavě (1990), Lublani (1992) a na Pražském jaru (1994). Další ceny mu byly uděleny prostřednictvím významných kulturních organizací.

Doma i v zahraničí natáčí na CD, pro rozhlas a televizi. Některé CD nahrávky byly oceněny zahraniční kritikou. Je tvůrcem rozhlasových seriálů o varhanách. Při zvláštních příležitostech koncertuje na přenosném varhanním positivu neznámého českého mistra osmnáctého století, který sám restauroval pod odborným vedením v Nizozemí.

Pavel Černý je uměleckým poradcem varhanních festivalů. Jako organolog pracuje v odborných komisích při stavbách, restaurování a dokumentaci varhan, publikuje odborné články a propaguje historické nástroje v České republice.

Foto archiv Pavla Černého