Fascinující Dvořákovo trio spolu s PKF při zahájení Smetanovy Litomyšle

Vstup do 58. ročníku Smetanovy Litomyšle 2016 přivedl na pódium imponující mládí

Dne 9. června začal Mezinárodní festival Smetanova Litomyšl, který zažívá již svůj osmapadesátý ročník. Dramaturgie festivalu, největšího vedle Pražského jara, zvolila pro zahajovací koncert PKF – Prague Philharmonia, dirigentem večera byl zkušený Petr Altrichter. Sólisty Dvořákova trio ve složení Jan Fišer – housle, Tomáš Jamník – violoncello, Ivo Kahánek – klavír. V prvé části koncertu byla sólistkou Marie Fajtová, osvědčená sopranistka Národního divadla v Praze.

Osa dramaturgie koncertu se nesla v duchu skladatelů vídeňského klasicismu – Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena, vhodně doplněných ve vstupu večera Smetanovým půvabným Scherzem z Triumfální symfonie E dur, skladby vysílané ještě Československou televizí nesčetněkrát při slavnostních národních okamžicích. Mnohdy jako zvukomalba, takže lidé často ani neznali název skladby, natož z jaké symfonie pochází.

Dramaturgie má báječné souvislosti. Bedřich Smetana miloval Mozarta a jeho Scherzo z Triumfální symfonie má typicky beethovenovský charakter (ostatně geniální Beethoven je logickým mustrem pro všechny symfonické autory následných epoch). Mozart přejal podněty mannheimské školy, zaujala ho tvorba Čecha Josefa Myslivečka, velmi obdivoval melodram Čecha Jiřího Bendy, aby styl klasicismu poté dovedl k prvnímu velikému vrcholu. Beethoven jako především instrumentální autor geniálního rozměru dokázal vtisknout klasicismu obrovskou syntézu slohu a ideální vyváženost formy a obsahu. Spojení pilířů autorů slohu vrcholného klasisicismu s ještě raným romantismem Smetanovým, prezentovaným Scherzem ze Symfonie E dur (vznikla v roce 1853), jenž přivedl českou národní školu devatenáctého století do proudu tvorby světové, se jevilo pro mne obzvláště šťastné. Navíc tento festival nese jméno Bedřicha Smetany na svém štítu, kým jiným tedy vhodněji nový festivalový ročník zahájit? Letos k mému velkému duchovnímu uspokojení, ba až nadšení, bude uveden Bedřich Smetana reprezentativně několikrát.

PKF – Prague Philharmonia je relativně mladý orchestr, který vznikl roku 1994 pod taktovkou a pedagogickým vedením Jiřího Bělohlávka, když si Česká filharmonie zvolila Gerda Albrechta šéfdirigentem. Obsazením je typickým komorním typem orchestru a má již za sebou celou škálu pozoruhodných úspěchů. V jejím čele stál i vynikající talent mladé české dirigentské školy Jakub Hrůša, na jehož interpretaci Smetanovy Mé vlasti ve finále Litomyšle s Českou filharmonií se upřímně těším.

Koncert zahájil dirigent Petr Altrichter komorním, nezvykle subtilním, leč graciézním podáním Smetanova slavného Scherza ze zmíněné Triumfální symfonie E dur. Tato neobyčejně svěží, vitální část jeho jediné symfonie nenese sebemenší názvuky hymny rakouské, takže ani dobově nikomu nevadila. Ostatně již v době vzniku šlo o projev obecné a zcela normální dobové politické orientace. Z pohledu dneška je vše spíše úsměvné, že tyto otázky byly v obrozenecké době, kdy se pod Rakouskem český národ až famózně vzepjal a postupně plně emancipoval po všech stránkách, zdrojem nesmyslných emocí nepřátel Smetanových. Asi jako naprostá absurdita sporů Dvořák versus Smetana mezi dvěma tábory teoretiků a estetiků. Nicméně vrátím se na počátek souřadnice. V provedení Scherza, kterému však přece jen líp vyhovuje zvuk velkého symfonického orchestru, vynikala zejména zvukově velmi kompaktní houslová sekce s chvályhodnou jemností, vycizelovaností kompaktního zvuku, schopností zjemnělých pian.

Rozumím záměru Petra Altrichtera – s komorním typem orchestru pojmout skladbu jinak, než jsme byli zvyklí u legend typu Karla Ančerla, Václava Neumanna či Václava Smetáčka blahé paměti, ovšem s jejich velkými symfonickými tělesy. Cíleně komorní, subtilně laděná interpretace mne však zcela nepřesvědčila, ani finální cestou k vrcholu skladby, kde jsem očekával charakter plnějšího forte, alespoň charakteru následující Mozartovy „Pražské“ symfonie ve své fortové harmonické plnosti a barevnosti.

Marie Fajtová přednesla Mozartův slavný Recitativ a árii pro soprán a orchestr KV 528 Bella mia fiamma, addio. Účelově zkomponovaná árie dává sopranistkám lehkých hlasů šanci předvést lehkost tvoření tónu ve všech polohách, hlasový rozsah a zběhlost hlasu, samozřejmě přísně instrumentální typ plastických hudebních frází, pro interpretaci Mozarta zcela zásadní.

To jsou vše pozitiva, která sopranistka Marie Fajtová předvedla, včetně důsledného nasazování tónů shora, distinguovaného výrazu a přirozenou lehkostí pohyblivého, zvukově nadmíru příjemného sopránu (což nemohu za sebe právě u sopránového hlasu neakcentovat), který zazářil v Litomyšli již v postavě Karoliny ve Smetanových Dvou vdovách.

Mozartova Symfonie D dur je jedno z korun jeho symfonické tvorby, komponovaná sice ve Vídni (1786), ale podle místa své premiéry označovaná jako „Pražská“. Často nazývaná jako symfonie bez dobově obvyklého menuetu. Tehdy ještě nebyla plně vykrystalizována myšlenka scherza, a proto konvenční menuet by byl znamenal právě pro tuto symfonii jistý přežitek. Dirigent Petr Altrichter se mohl opřít u ansámblu o skladbu, kterou má patrně technicky solidně zažitou, imponovaly dynamické kontrasty hned v první větě. Také výstavba obtížné třetí části Presta se sonátovým řešením se znaky rondovými vyzněla přesvědčivě.

Dirigent neoplývá elegantním, líbivým gestem, jak kdysi říkával profesor Antonín Devátý trefně – „pro paní radovou na balkoně, aby si užila…“ Leč dirigentovo umění tkví v jiných podstatných aspektech, v muzikalitě, přehledu o stylu, schopnostech výrazu i charismatu osobnosti, v umění vydobýt z daného orchestru maximum možného. Tím vším Petr Altrichter zjevně disponuje. Jeho pódiové velké nadšení je dokonce tak značné, ba v jeho letech obdivuhodné, že v doslova frenetickém potlesku od pultu ihned po skončení skladeb nahrazoval ve svém svatém nadšení s předstihem publikum (krom Smetany, kde asi sám tak vnitřně prodchnut silnými interpretačními emocemi nebyl, čemuž se ostatně nedivím).

Skutečným vrcholem večera se stal ovšem Beethovenův Trojkoncert C dur pro housle, violoncello, klavír a orchestr. Díky Dvořákovu triu, které fascinovalo perfektní souhrou.

Pan dirigent Altrichter jim až telepaticky vycházel tempicky vstříc, což jsem musel obdivovat. Jeho schopnost doprovodu připomněla báječné dispozice doktora Václava Smetáčka, jenž byl právě velkou mírou citu exaktně předvídat cítění sólistů vyhlášený. Beethoven byl natolik dokonalý v rytmu, že by obstál jistě i pro studiový typ nahrávky. Což je okolnost, kterou v live provedení lze konstatovat jen málokdy. Je to samo o sobě ode mne odvážné konstatování, neb mikrofony jsou tvrdým a zcela nekompromisním kritikem. Ba tím největším možným, s režií ve studiu rozhlasu mám určitou zkušenost.

Beethovenova skladba přináší zajímavý rozdíl mezi koncertantními hlasy. Oproti velmi technicky náročným partům nástrojů smyčcových je zde klavírní part, jenž se u Beethovena obvykle vyznačuje značnými komplikacemi, ale zde je celkově v dobově zvyklostním charakteru (ostatně skladba je příležitostná, rozměry Eroiky v těsném sousedství či houslového koncertu postrádá). Krásně vyšla druhá část Larga, jehož první část zněla neobyčejně kultivovaně ve hře orchestru, druhá část v nádherných plastických frázích violoncella Tomáše Jamníka, poté dokonale v celém koncertantním souboru. Rondo alla Pollacca je vskutku polonézového charakteru, je páteří výstavby finální části trojkoncertu. Z episod je podstatná ona poslední, allegrová, s imitačními postupy hlasovými. Ve skvělém vystupňování virtuosním graduje finále neobyčejně efektně, ba až s vnější brilantností u Beethovena skoro netypickou. Tato brilance ovšem posloužila Dvořákovu triu, v němž vedle zmíněného violoncellisty vynikal houslista Jan Fišer virtuozitou hry a krásným, ušlechtilým a nosným zvukem, klavírista Ivo Kahánek jemným úhozem a pevným rytmem (řada klavíristů by mu mohla právě onu až metronomickou schopnost tempické pevnosti leda závidět!). Po doznění jsem bral opětovný prvotní nakažlivý aplaus pana dirigenta již jako logický, neboť zde mohl tleskat nejen báječnému Dvořákovu triu, ale přesvědčivě i sám sobě!

Jak jsem zmínil, za obdivuhodně perfektní považuji souhru tria s orchestrem. Pokud bych měl procenty vyjádřit Beethovenův Trojkoncert na této velmi renomované půdě Smetanova festivalu, což musím brát do úvahy, neváhal bych dát plných 100%. V dojmu celku večera budu trošičku střízlivější při samozřejmé relativitě jakýchkoliv čísel v oblasti umění, jichž jsem si plně vědom. Vstupní koncert festivalu byl rozhodně vydařeným entrée do jeho osmapadesátého ročníku. Standing ovation po Beethovenově Trojkoncertu se mi jevilo naprosto oprávněné, zcela na místě, ač jinak v Čechách v poslední době jest jevem poněkud devalvujícím.

Hodnocení autora recenze: 90%

Smetanova Litomyšl 2016
Slavnostní zahajovací koncert
Dirigent: Petr Altrichter
Marie Fajtová (soprán)
Dvořákovo trio
– Ivo Kahánek (klavír)
– Jan Fišer (housle)
– Tomáš Jamník (violoncello)
PKF – Prague Philharmonia
9. června 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
– Bedřich Smetana: Scherzo z Triumfální symfonie E dur, op. 6
– Wolfgang Amadeus Mozart: Recitativ a árie pro soprán a orchestr „Bella mia fiamma, addio…“
– Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 38 D dur „Pražská“
– Ludwig van Beethoven: Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur op. 56

www.festival.smetanovalitomysl.cz