6. dubna se konal poslední, šestý, koncert cyklu soudobé a moderní hudby „Krása dneška“, který pořádá Pražská komorní filharmonie, Francouzský institut a Švandovo divadlo. Ensemble Modern (složení viz níže) dirigoval Michel Swierczewski.
Arnold Schönberg
Jako první zazněla skladba Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť, op. 70 Hanse Eislera (1898 – 1962). Jde o variace pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a klavír. Eisler patřil k předním skladatelům Výmarské republiky, přátelil se s Brechtem a k několika jeho hrám složil hudbu. Po nástupu Hitlera k moci ihned emigroval, neboť jeho hudba byla klasickým příkladem tzv. zvrhlého umění (entartete Kunst). Po krátkém pobytu v Moskvě se odstěhoval do USA, kde úspěšně skládal mimo jiné hudbu k filmům. Také op. 70 byl původně určen pro dokumentární film Jorise Ivense a byl svým způsobem věnován Eislerovu velkému vzoru Arnoldu Schönbergovi, neboť základem dvanáctitónové řady (jde o dílo psané v přísné dodekafonii) jsou tóny Es, C, H, B, G, tvořící skladatelovo jméno. Po válce byl Eisler jako levičák podezírán z protiamerické činnosti a v roce 1948 se vrátil – po zastávce v Praze – do (Východního) Německa, kde navázal na přerušenou spolupráci s Brechtem.
Hans Eisler
„Třikrát sedm básní z díla Alberta Girauda Pierrot lunaire, německy od Otto Ericha Hartlebena, pro mluvený hlas, klavír, flétnu (rovněž pikolu), klarinet (rovněž basklarinet), housle (také violu) a violoncello“ – takový je název celého cyklu, jehož název bývá do češtiny překládán jako Náměsíčný pierot či Měsíční pierot. Podtitul, který Schönberg připojil: melodramy. Kromě nástrojového ansámblu je totiž skladba určena pro zvláštní typ deklamace, Sprechgesang. I když noty skladatel přesně vypsal, uvedl do úvodu partitury, že si „nepřeje zpívaný tón, odhlédneme-li od těch několika výjimek, nýbrž melodii ´s pečlivým zřetelem k tónovým výškám´. Varuje interpreta před tím, aby neupadl do zpěvavé mluvy, a požaduje, aby si byl přesně vědom rozdílu mezi zpívaným a mluveným tónem. Rozdíl mezi nimi definuje: zpívaný tón zachovává tónovou výšku beze změny; mluvní tón ji sice udá, hned ji však zase opouští v klesání nebo stoupání.“ Kompoziční technikou je zde volná atonalita aplikovaná na tradiční formy (passacaglia, fuga…) I z tohoto krátkého uvedení je zřejmé, že pro interpretku dílo představuje nelehký úkol. Jacqueline Janssen byla jedním slovem fascinující. Dvacet jedna básní je dvacet jedna surrealistických miniatur plných „sadisticko-masochistických prvků“ a „chorobné, preverzní nálady“. Janssen zvolila více kabaretní stylizaci (skladba ostatně vznikla z popudu herečky/zpěvačky Albertine Zehme), části Raub a Parodie byly vysloveně groteskní. S nabílenou tváří a v bílých šatičkách využila snad všechny možnosti mimiky lidské tváře. Její hlas přecházel z jemného šepotu po až nepříjemný křik, škemral i hrozil. Celé asi půl hodinové dílo přednesla zpaměti (!!!), což publikum – které bohužel divadelní sál zdaleka nezaplnilo – náležitě ocenilo.
Jacqueline Jennsen Pierrota nahrála i na CD
Důkladnější rozbor Pierrota nalezne čtenář v knize Hanse Heinze Stuckenschmidta: Arnold Schönberg, Praha 1971, odkud pochází i citace.
Prague Modern
Jan Ostrý – flétna
Jindřich Pavliš – klarinet
David Daniel – housle
Ondřej Štochl – viola
Balázs Adorján – violoncello
Václav Mácha – klavír
Michel Swierczewski – dirigent
Jacqueline Janssen – Sprechgesang
6.dubna 2010 Švandovo divadlo Praha
program:
Hans Eisler: Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť
Arnold Schönberg: Pierrot lunaire, op. 21
