Fascinující Pierrot lunaire

6. dubna se konal poslední, šestý, koncert cyklu soudobé a moderní hudby „Krása dneška“, který pořádá Pražská komorní filharmonie, Francouzský institut a Švandovo divadlo. Ensemble Modern (složení viz níže) dirigoval Michel Swierczewski.

Arnold Schönberg

Jako první zazněla skladba Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť, op. 70 Hanse Eislera (1898 – 1962). Jde o variace pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a klavír. Eisler patřil k předním skladatelům Výmarské republiky, přátelil se s Brechtem a k několika jeho hrám složil hudbu. Po nástupu Hitlera k moci ihned emigroval, neboť jeho hudba byla klasickým příkladem tzv. zvrhlého umění (entartete Kunst). Po krátkém pobytu v Moskvě se odstěhoval do USA, kde úspěšně skládal mimo jiné hudbu k filmům. Také op. 70 byl původně určen pro dokumentární film Jorise Ivense a byl svým způsobem věnován Eislerovu velkému vzoru Arnoldu Schönbergovi, neboť základem dvanáctitónové řady (jde o dílo psané v přísné dodekafonii) jsou tóny Es, C, H, B, G, tvořící skladatelovo jméno. Po válce byl Eisler jako levičák podezírán z protiamerické činnosti a v roce 1948 se vrátil – po zastávce v Praze – do (Východního) Německa, kde navázal na přerušenou spolupráci s Brechtem.

 

 

Hans Eisler

„Třikrát sedm básní z díla Alberta Girauda Pierrot lunaire, německy od Otto Ericha Hartlebena, pro mluvený hlas, klavír, flétnu (rovněž pikolu), klarinet (rovněž basklarinet), housle (také violu) a violoncello“ – takový je název celého cyklu, jehož název bývá do češtiny překládán jako Náměsíčný pierot či Měsíční pierot. Podtitul, který Schönberg připojil: melodramy. Kromě nástrojového ansámblu je totiž skladba určena pro zvláštní typ deklamace, Sprechgesang. I když noty skladatel přesně vypsal, uvedl do úvodu partitury, že si „nepřeje zpívaný tón, odhlédneme-li od těch několika výjimek, nýbrž melodii ´s pečlivým zřetelem k tónovým výškám´. Varuje interpreta před tím, aby neupadl do zpěvavé mluvy, a požaduje, aby si byl přesně vědom rozdílu mezi zpívaným a mluveným tónem. Rozdíl mezi nimi definuje: zpívaný tón zachovává tónovou výšku beze změny; mluvní tón ji sice udá, hned ji však zase opouští v klesání nebo stoupání.“ Kompoziční technikou je zde volná atonalita aplikovaná na tradiční formy (passacaglia, fuga…) I z tohoto krátkého uvedení je zřejmé, že pro interpretku dílo představuje nelehký úkol. Jacqueline Janssen byla jedním slovem fascinující. Dvacet jedna básní je dvacet jedna surrealistických miniatur plných „sadisticko-masochistických prvků“ a „chorobné, preverzní nálady“. Janssen zvolila více kabaretní stylizaci (skladba ostatně vznikla z popudu herečky/zpěvačky Albertine Zehme), části Raub a Parodie byly vysloveně groteskní. S nabílenou tváří a v bílých šatičkách využila snad všechny možnosti mimiky lidské tváře. Její hlas přecházel z jemného šepotu po až nepříjemný křik, škemral i hrozil. Celé asi půl hodinové dílo přednesla zpaměti (!!!), což publikum – které bohužel divadelní sál zdaleka nezaplnilo – náležitě ocenilo.

Jacqueline Jennsen Pierrota nahrála i na CD


Důkladnější rozbor Pierrota nalezne čtenář v knize Hanse Heinze Stuckenschmidta: Arnold Schönberg, Praha 1971, odkud pochází i citace.

Prague Modern
Jan Ostrý – flétna
Jindřich Pavliš – klarinet
David Daniel – housle
Ondřej Štochl – viola
Balázs Adorján – violoncello
Václav Mácha – klavír
Michel Swierczewski – dirigent
Jacqueline Janssen – Sprechgesang
6.dubna 2010 Švandovo divadlo Praha

program:
Hans Eisler: Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť
Arnold Schönberg: Pierrot lunaire, op. 21

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na