Violeta Urmana: Snažím se o harmonii a klid v duši
Violeta Urmana bude už zanedlouho, bez jakéhokoli přehánění, nejvýznamnějším hostem pražského Národního divadla za poslední léta. Její jméno se pravidelně objevuje na cedulích všech předních operních scén po celém světě – od milánské La Scaly přes pařížskou Národní operu, vídeňskou Státní operu, bayreutský Festspielhaus, londýnskou Covent Garden až po newyorskou Metropolitní. Devětačtyřicetiletá rodačka z Litvy začínala jako mezzosopranistka, nejvíce ceněná byla její Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi a Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, ještě v roce 2003 mělo velký ohlas také její vystoupení v titulní roli Donizettiho Favoritky ve Wiener Staatsoper. Jenže už rok před tím Violeta Urmana debutovala v roli sopránové, když v La Scale vytvořila Gluckovu Ifigénii v Aulidě a u tohoto oboru už zůstala. Následovala například Verdiho Lady Macbeth, Leonora ze Síly osudu, Aida a Odabella z Attily, Maddalena z Giordaniho Andrea Chéniera, Ponchielliho Gioconda, Straussova Ariadna na Naxu či Pucciniho Tosca, ale také Wagnerova Sieglinda z Valkýry a v neposlední řadě Isolda z Tristana a Isoldy. Tedy jedna role obtížnější, než druhá. Oceňována je přitom nejen nádherná barva jejího plného sopránu, vyrovnaného ve všech polohách, ale i úchvatné legato a příkladně kulatý tón. (Naši recenzi z prosincového vystoupení Violety Urmany v roli Isoldy ve Wiener Staatsoper najdete zde).
Do Prahy Violeta Urmana přijede první květnou neděli s písňovým repertoárem, kterému se v rámci svých časových možností docela často věnuje. V Národním divadle ji doprovodí klavírista Jan Philip Schulze, ohlášeny jsou skladby Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Sergeje Rachmaninova, Francise Poulenca a Henriho Duparca.
Je nám ctí, že si Violeta Urmana udělala čas na rozhovor pro Operu Plus.
Co vás před pár lety přimělo přejít od mezzosopránu k sopránu? A jak tuto změnu hodnotíte teď, s odstupem času? Cítíte se v sopránových rolích lépe?
Byl to plynulý a přirozený vývoj mého hlasu. Do té doby jsem zpívala všechny role svých snů a o těch rolích, které jsem nezpívala, jsem byla přesvědčená, že prostě nejsou moje „partie“. Pravděpodobně už nebudu Leonorou z Trubadúra… Milovala jsem všechny mezzosopránové role, které jsem ztvárnila – všechny ty silné postavy a jejich příběhy. Ještě nikdy jsem nezpívala roli, kterou bych skutečně neměla ráda. A tak teď jsem spokojená s elegantním a “ženským” sopránem, který mám. Co bude v budoucnosti, to nechávám osudu, protože pěvecká kondice je věcí vrozených dispozic a předpokladů, ale i věku. Je těžké předvídat. I když, jste-li zpěvákem na nejvyšší profesionální úrovni, musíte přece jen často myslet čtyři nebo pět let dopředu, na to, co budete zpívat. Myslím, že mám před sebou Wagnera a také další role italského repertoáru. A kdo ví, možná znovu i role mezzosopránové…
Máte blíže k repertoáru verdiovskému nebo vás víc oslovuje Wagner?
V mé mezzosopránové kariéře jsem měla možnost si zazpívat širokou škálu různých rolí, teď ale Wagnera zpívám častěji a mám pocit, že jsem se v něm našla. Vystudovala jsem hru na klavír. Jsem tedy v první řadě hudebník – teprve potom zpěvák. To je také důvod, proč mám ale ráda různé druhy hudby: Mahlera, Bacha, Belliniho nebo Schoenberga. Tóny ovšem musí tvořit hudbu, ne hluk…
Jaké nové role chystáte?
Moje nejnovější role, kterou studuji, je Brünnhilda – a to ve Valkýře a Siegfriedovi. Možná příjde také Abigaille, ale na její přípravu mám ještě dost času.
Jste hodně vytížená, o nabídky nemáte nouzi. Jak často se teď dostanete do vaší rodné Litvy?
Bohužel, domů se dostanu jen jednou ročně, někdy ani to ne. Když mám méně práce, jezdím do Litvy i dvakrát za rok, ovšem jsou také období, kdy jsem doma jen jednou za dva roky. I v Litvě ale obvykle koncertuji. Mám kalendář skutečně tak plný zajímavých nabídek, že domů se dostanu opravdu málo.
Jak na tom je teď opera v Litvě?
Nemám žádné aktuální informace o operním dění doma. Po svém studiu v Litvě jsem prakticky ihned odešla do Německa, svoje studia tam dokončila a začala kariéru. V Litvě operu nezpívám. Nicméně ani v zahraničí nejsem pevně vázána na žádný operní dům – jsem na volné noze. Mám dojem, že do Vilniusu jezdí v poslední době známí režiséři, a že tam snad dělají docela zajímavé inscenace. Ale přesně to nemohu posoudit.
Jak často vystupujete s podobnými písňovými recitály, jako je ten pražský v květnu? Jak moc odlišné je pro vás takový recitál od operní inscenace?
Někdy mám tři nebo pět takových recitálů za rok, někdy jen jeden nebo dva. Je velmi těžké najít pro recitály čas, když je zpěvák zaměřený na operu a stále někde vázaný. Ale pro hlas jsou recitály velmi dobré, pomáhají získat zpět jeho jemnost a osvěžit ho. Po odzpívané Verdiho Odabelle si uvědomíte, jaký je to rozdíl interpretovat písně – jemně a piano. Bylo by fajn, kdybych mohla odzpívat sérii pěti až sedmi recitálů, to by bylo báječné. Moje operní kariéra se ale nachází ve stádiu, kdy to dost dobře není možné.
Řada vašich kolegů si spolupráci na jevišti s vámi pochvaluje a také o vás mluví jako o velmi příjemné a velmi pozitivně naladěné osobnosti. Jste taková i v soukromí?
Vždy se snažím být k ostatním přívětivá a příjemná (není to ale vždycky snadné…), snažím se respektovat svého partnera v roli a nikdy neusiluji o to strhnout na sebe pozornost na úkor svých kolegů. A nejsem, myslím, zlomyslná. Ale někdy se stane, že i mně trpělivost dojde a pak dokážu být i nepříjemná. Samozřejmě, že toho poté lituji. Člověk by neměl okolo sebe šířit dusno, stačí, že zpívám takové role, jako Lady Macbeth, které moji citlivou povahu dokáží ovlivnit… Ale sama se snažím o harmonii a klid v duši!
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na váš pražský koncert!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]