Faust se v Litomyšli pokusí prolomit své prokletí
Červen 2019 je měsícem českých Faustů
Až v neděli večer na zámeckém nádvoří v Litomyšli Filharmonie Brno doprovodí zpěv hned dvou brněnských pěveckých sborů a čtveřice zkušených sólistů, budeme moci letošní červen s klidným svědomím označit za měsíc českých Faustů. Kam až paměť sahá, český divák totiž nikdy neměl v jednom měsíci možnost spatřit tolik absolutně různých verzí faustovské legendy v prvotřídní kvalitě.
Posuďte sami: V pražském Divadle pod Palmovkou mimořádná inscenace Goethova Fausta v režii polské režisérské superstar Jana Klaty. Na právě skončeném Pražském quadriennale se hned několik projektů a performancí zabývalo právě touto tematikou. Fanoušci tradičních loutek měli nejenom možnost vidět hned dvě zásadní výstavy loutek (Česká centra v Rytířské ulici; na chvalské tvrzi byla k vidění kolekce manželů Jiráskových), ale i v různých lokacích hrané strhující představení v podání souboru Handa Gotte, které nejen, že na tuto tradici odkazuje, ale až překvapivě tradicionalistickým způsobem na ni navazuje. A konečně inscenace činohry pražského Národního divadla si po oceněních od kritické a odborné veřejnosti po roce konečně získala i přízeň svého publika. Režisér Jan Frič pak ze středy na čtvrtek dokonce realizoval na piazzetě Národního divadla v podání herců domovské scény a za pomoci přátel z dalších spřátelených souborů dvanáctihodinové čtení úplně celého Goethova dvoudílného opusu magnum.
Žádná obezlička v podobě výročí se nenabízí. Otázka, kterak se to českému divákovi přihodilo, zůstává zatím bez odpovědi. Prostě se v Čechách v červnu Léta Páně 2019 jenom faustovské téma o zaprodání a úpisu duše ďáblovi dostalo na pořad dne.
Ten náš Berlioz monumentální
Letošní Pražské jaro nám již jeden berliozovský svátek připravilo. Publikum po právu ocenilo monumentální, exaltované, ale přitom ne megalomanské Te Deum, které společně s Haroldem v Itálii připravil berliozovský dirigent John Nelson. Koncert patřil dozajista mezi ty z festivalových večerů, které se publiku zapsaly do paměti na dlouho.
Dal tak vzpomenout na ony dva březnové večery roku 2017, kdy se v Národním divadle konal faustovský hudební svátek. Jeden by dlouho a možná i marně vzpomínal, kdy naposledy si nadšené publikum naší první scény tak spokojeně pobrukovalo u jednoho z velkých hudebně-dramatických děl 19. století. Přitom právě velká díla 19. století se při zpětném pohledu jevila jako charakteristický rys právě skončené operní éry Petra Kofroně a Silvie Hroncové, když žádná barokní či soudobá opera se na jedno z velkých jevišť za jejich působení prakticky nedostala.
Otázky po odůvodnění tehdejšího působivého nastudování Faustova prokletí, ad hoc, koncertně, mimo dramaturgický plán či linii, zůstaly ještě pár měsíců ve vzduchu. Teprve zpětně sborové scény u největšího uměleckého úspěchu tohoto manažerského tandemu – Brittenova Billyho Budda – a systematická práce a výrazné zlepšení sborů, jež za jejich éry nastalo, umožnily i uvedení náročnějších oper typu Wagnerova Lohengrina a osvětlily tak motivaci k uvedení právě tohoto Berliozova díla. A zpěvák Pavel Černoch v Národním, či melodický a zpěvný výkon nejenom sborů, ale až překvapivě intenzivně i v podání orchestru, správnost tohoto náhledu v paměti jenom příjemně doplnily.
Orchestr jak Brno
Uši českých a moravských posluchačů symfonické hudby zažívají po době stagnace tak lahodné období uměleckého vzestupu našich předních orchestrů. Semjon Byčkov rozvinul Bělohlávkovo vítězné tažení s Českou filharmonií a orchestr po opravdu dlouhé časové prodlevě opět nabývá nejenom na mezinárodním renomé, ale navíc ještě vrací svým věrným posluchačům ona léta věrnosti a trpělivosti. Již po první sezoně přinesl do Symfonického orchestru Českého rozhlasu výraznější výsledky nový umělecký ředitel Alexander Liebreich.
Obojí je to pěkné, ba nádherné, leč přímo skoková změna nastala v Brně. Tým kolem šéfdirigenta Dennise Russela Daviese přivedl Filharmonii Brno obratem na takové prestižní místo, jako je straussovský festival v Garmisch-Parkenkirchenu, či premiérovat českou symfonickou hudbu do Velkého sálu vídeňského Musikvereinu. Ba ani exotické zájezdy už se nekonají jenom po destinacích, kde by byla kritériem jenom návštěvnost. Sjezdový palác na pekingském náměstí Tchien-an-men a úspěšný novoroční koncert mezi takové netradiční, přesto však čím dál tím prestižnější lokace patří. A co se týká programu – plány na příští sezonu obsahují i taková díla, jako je Hindemithův Mathis der Maler.
Společně s dalšími brněnskými hudebními aktivitami typu Moravský podzim či festivalu Janáček Brno tak brněnská hudební scéna jako celek získává znovu na síle. A Filharmonie Brno chytře spoléhá na synergii s obrozenou operou Janáčkova divadla. Ta nejenže blahé paměti přežila pokus o zrušení orchestru, zavření a rekonstrukci své střechy nad hlavou a vedla úspěšný a plnohodnotný život v hale na brněnském Výstavišti, ale inscenacemi typu Láska na dálku, Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Tři fragmenty z Julietty společně s Lidským hlasem umělecky boduje dokonce též u přece jenom náročnějšího mezinárodního publika. Ve výsledku se tak Filharmonie brno konečně v 21. století dočká výstavby svého nového svatostánku, byť z něj zatím stojí jenom garáže.
Jediná otázka zůstává: Specifické festivalové koncerty, jako je Faustovo prokletí, nejsou vzhledem k provozní náročnosti odehrány též v Brně. Co na to brněnské publikum? Udělá si výlet alespoň do Litomyšle?
Co je to Faustovo prokletí
Berlioz se k zhudebňování Fausta dostal nadvakrát. Nejprve se do něj pustil hned po vydání francouzského překladu Goethova Fausta z pera Gérarda de Nerval. Pak se k tomu vrátil během své velké cesty na východ od Rýna, při níž roku 1846 navštívil i Prahu. U všech tří problémů se v druhé části článku zastavíme.
Faust ve francouzštině
Faustovo prokletí není opera. Formálně se tváří jako světské oratorium. Přesto scénické uvedení tohoto díla není nikdy od věci a dramatický děj vypráví nejenom ona hudba sama, ale dějová linka je zanesena i v samotném textu libreta.
Libreto je dílem čtyř různých autorů. Jako předobraz posloužil Goethův Faust. Toho převedl do francouzštiny první z řady velkých proklatců, básník Gérard de Nerval. Z velké části jde o prozaický překlad, v druhém díle dokonce jen o překlad vybraných pasáží s jejich komentářem. Jak píše Berlioz ve svých Pamětech (česky 1954):
„Dal jsem se do legendy o Faustovi, kterou jsem dávno nosil v hlavě. Když jsem se rozhodl, že se dám do psaní, uvědomil jsem si také, že musím napsat téměř celý text. Úryvky z francouzských překladů Goethova Fausta od Gérarda de Nerval, které jsem zhudebnil již před dvaceti lety a chtěl s některými změnami zpracovat i v nové partituře, a dvě tři scény, které napsal pan Gardonière podle mé rady, než jsem odjel z Paříže, netvořily ani šestinu celého díla.“
Zastavme se u toho, co k tomuto dobově netradičnímu postupu vedlo. První díl Goethova Fausta vyšel v roce Nervalova narození, tedy roku 1808. Divadelní vědec Petr Christov ve své monografii Gérard de Nerval a jeho dvojenec (2017) v jedné z poznámek uvádí, že Faust také patřil do oblíbené četby Gérardova otce, a ten že to byl, kdo také přivedl syna k němčině a naučil ho základy jazyka. A Petr Christov dále uvádí jeden nesmírně důležitý fakt: v době napoleonské a ponapoleonské byla francouzština jazykem diplomatů a vzdělanců. Teprve důstojný překlad do ní umožnil celosvětové šíření tohoto veledíla. K tomu doplňme další fakt: Gérard de Nerval přeložil Goethova Fausta ještě během studia na gymnáziu a raději se věnoval jeho vydání a agendě s tím spojené, než by složil maturitu. Závěrečný diplom musel dokonce kvůli tomu dva roky počkat.
Ocitujme místo slov raději delší výňatky ze stran 66 a 67 z oné Christovovy nervalovské monografie: „…věhlas [= Goethova Fausta] ve francouzském prostředí stojí a padá s impozantním převodem Gérarda Labrunieho [= de Nerval]. Faust však pro Gérarda stojí ještě o kousek výše – a navíc to není (pouhá) komedie.
Literatura a kultura země na východ od Rýna, řeky, jež ,na svých pošmourných vlnách (nese) věčnou bouři‘ a pro celou Evropu je z hlediska dopravy a obchodu možná tím nejdůležitějším vodním tokem, se Gérardovi stala celoživotním souputníkem.
Jeho výjimečnou pozici mezi francouzskými literáty a s překladateli připomněl několik měsíců po jeho smrti Théophile Gautier… […]
Je známo, že nikdo nepřekládal z němčiny lépe než Gérard de Nerval. Goethovu Faustovi a básním Heinricha Heineho dodal francouzskou průzračnost, aniž by je přitom zbavil jejich charakteristických rysů. Jen on jediný mohl svou čistou, jemnou a ryzí prózou poupravit… […]
O Nervalových překladech německé poezie se vyjadřují velice pozitivně jak hlasy z jeho literárního okolí, tak němečtí tvůrci samotní: Heinrich Heine k jeho překladatelské činnosti dokonce poznamenal, že ,ačkoli neuměl příliš dobře německy, dokázal Gérard odvodit smysl německy psané poezie lépe než ti, kteří si z tohoto tématu udělali celoživotní vědecký záměr.‘“
A na straně 69 pak Christov dodává pro českého čtenáře asi nejpřekvapivější věc: „Přesto je třeba připomenout, že kompletního skutečného překladu do francouzštiny se všechny tři Goethovy faustovské texty (včetně tzv. Urfausta) dočkaly až na počátku 21. století v edici a překladech Jeana Lacosta a Jacquese Le Ridera v nakladatelství Editions Bartillat (2009).“
Kdo je Gérard de Nerval
Autor slov k Berliozovu oratoriu Faustovo prokletí, mladistvý básník a operní referent Gérard de Nerval (1808–1855), brával na vycházky po Paříži místo psa či jiného domácího mazlíčka langustu. Vodil ji přivázanou na modré stuze. Když se ho pařížští občané vyptávali, na zvídavé otázky odpovídal: „Proč by langusta byla víc divná než pes? Nebo než kočka, nebo gazela? Nebo lev? Nebo jiné zvíře, které si někdo vezme s sebou na vycházku? Mám rád langusty. Langusty jsou mírumilovná stvoření, vážná stvoření. Znají tajemství moře, neštěkají a neruší vaše monadické soukromí jako třeba psi. A Goethe měl k psům averzi a přesto nebyl šílený!“ Inu, pro suchozemce jsou tajemství, která jsou ještě hlubší než všechny Faustovy výzvy a záhady dohromady.
Kde se vzal Berliozův Faust
Pro to, kde se vzal Berliozův Faust, ještě zůstaňme u výše uvedeného českého divadelního vědce, který si všiml ještě jedné, pro nás tak zajímavé souvislosti. Uvádí postřeh spisovatele Alfreda de Musseta, který ve Zpovědi dítěte svého věku vypravuje, že:
„Přibližně v této době se dva největší básničtí géniové století, které přišlo po Napoleonovi, rozhodli, že zasvětí své životy tomu, aby sesbírali všechny zlomky úzkosti a bolesti, jež jsou po světě rozesety. Patriarcha nové literatury, Goethe, nejprve ve Wertherovi vykreslil vášeň, která vede až k sebevraždě, pak ve Faustovi ukázal nejtemnější lidskou bytost, jaká kdy reprezentovala zlo a neštěstí. Jeho texty začaly z Německa pronikat do Francie. A bohatý, šťastný a klidný muž sedí v zákoutí své studovny obklopen obrazy a sochami a sleduje, jak se k nám s otcovským úsměvem blíží dílo temnoty.“
A Petr Christov k tomu dodává: „V Mussetově konstatování se tak organicky setkávají dvě silné romantické inspirační tendence, které se organicky propojí i v případě Nervalově – německá s anglickou. Tím druhým Mussetem zmíněným básnickým géniem je totiž George Gordon Byron, jehož hrdina [= v tomto případě Manfréd, pozn. LČ] se naklání nad podobnou propastí jako Werther a neúspěšně se snaží vzdorovat enigmatické nicotě.“
Posluchač Haroldova putování z letošního koncertu na Pražském jaru to ví, ale pro posluchače Faustova prokletí to raději ještě jednou zopakujme: pro francouzské romantiky největší géniové století po Napoleonovi měli tato jména: Goethe a Byron.
Berlioz u nás
Berliozovi je mezi muzikology u nás věnována péče již od dob Otakara Hostinského. Dokonce se dá říci, že muzikologové se mu věnují více než naši hudební dramaturgové a tím pádem i hudebníci a naše publikum. Z mnoha faktorů, kterým za to vděčíme, si podrobněji všimněme jednoho. Pražské návštěvy Hectora Berlioze roku 1846.
Jak uvádíme výše, překročení Rýna směrem na východ byla jak pro Nervala, tak i pro Berlioze skutečnost nejenom reálná, ale mnohem spíše v našem výkladu symbolická a osudová.
Když se tedy Berlioz v roce 1846 rozhodl na cestě Rakouskem, Uhrami, Čechami a Slezskem, že se „dá do legendy o Faustovi“, kterou „dávno nosil v hlavě“, jak to barvitě líčí i ve svých Pamětech, mohl by posluchač k tomuto alegorickému symbolickému výkladu oné cesty přes Rýn přece jen přihlédnout.
Bankrot finanční a krize
Jak jsme předeslali, Berlioz Faustovu prokletí přisoudil hned dvě své životní „nej“. Jednak se ocitl v nejtěžších finančních problémech, jaké za celý svůj život pocítil, a jednak poznal největší hořkost, jaké se mu v životě dostalo. Dejme opět slovo samotnému skladateli:
„Napsat dílo neznamenalo nic, musil jsem je také uvést; a tu začaly potíže a trampoty. Rozepsání hlasů pro orchestr i sbor mě stálo mnoho peněz. Pak přišlo mnoho zkoušek s účinkujícími a neslýchaná cena šestnácti set franků, které jsem musel zaplatit za sál v Komické opeře… Zamotal jsem se do svého podnikání tak, že mne muselo zruinovat… Výsledek byl, že jsem Fausta uvedl dvakrát před zpola naplněným sálem. Vznešené pařížské obecenstvo, které chodí na koncerty a má pověst, že se zajímá o hudbu, zůstalo klidně doma a zajímalo se o mou partituru asi tolik, jako bych byl neznámým žákem konservatoře. A při obou představeních nebylo v sále Komické opery víc lidí než při nejbezvýznamnější repertoirní opeře.
Nic se mě za mé umělecké dráhy tak hluboce nedotklo jako tato neočekávaná lhostejnost… Byl jsem finančně zničen; dlužil jsem mnoho peněz, které jsem neměl.“
Na jeho záchraně se podílel i jeden z našich německojazyčných krajanů: „Za toho tíživého stavu mě potkalo štěstí, za něž vděčím laskavosti svých přátel… Mladý Němec, pan Friedland, s nímž jsem se seznámil při poslední cestě do Čech v Praze, vyplatil mi dvanáct se franků…“
A nebyl by to Berlioz, aby tuto kapitolu ukončil bez ponaučení: „Málokterý umělec narazil na takovou laskavost a velkomyslnou oddanost, jako já. Vy milí, skvělí lidé, kteří jste bezpochyby již dávno zapomněli na to, jak ušlechtile jste se mnou jednali, dovolte, abych vám to zde připomněl, srdečně vám poděkoval, stiskl vám ruku a řekl, s jakou láskou a uznáním na vás myslím!!!“
Berlioz v Praze
Do svých Pamětí přejímá Berlioz hned tři své dopisy z Prahy. Vedle svého pohledu na tehdejší koncertní zkušenost s našimi předky právě v těchto dopisech uvádí popis hudebního života v tehdejší Praze či své názory na způsob a organizaci výuky hudby na konzervatořích obecně.
V hotelu U modré hvězdy na rohu ulic Na Příkopě a Panská napsal jednu z vrcholných scén celého oratoria.
„V Praze jsem vstal v noci chvěje se strachy, že zapomenu nápěv, který mě právě napadl, a napsal jsem zpěv andělů v Markétčině apotheose:
,K nebesům vystup duše nevinná,
již láska obloudila…‘“
A k samotným svým koncertům dodává: „Řídil jsem v Praze celkem šest koncertů, některé v divadle, jiné na Žofíně. Vzpomínám si, že jsem měl při posledním velkou radost, poněvadž na něm Liszt slyšel poprvé mou symfonii Romeo a Julie. V Praze již znali několik úryvků z tohoto díla…“
Kterak se do Faustova prokletí Uherský pochod dostal
Samostatně nejhranější částí z Faustova prokletí je bez diskuse Rákoczyho pochod. Podívejme se tedy, kterak se do Faustova prokletí tento Uherský pochod dostal:
„…ve Vídni jsem napsal přes noc pochod na uherské téma Rákoczyho. Jeho neobyčejný úspěch, který měl v Pešti, přiměl mě k tomu, že jsem si dovolil uvést jej i v partituře Fausta a hrdinu na začátku přesadit do Uher, kde se v nížině oddává snění a vidí táhnout kolem uherské vojsko. Jeden německý kritik považoval za velmi zvláštní, že jsem nechal Fausta cestovat v takových místech! Nenahlížím, proč bych se měl na to ohlížet, a neváhal bych zavést jej kamkoli, kdyby z toho moje partitura mohla mít nějaký užitek. Nezavázal jsem se, že budu sledovat Goethův plán, a Faustovi je přece možno přisoudit nejdobrodružnější cesty, aniž tím pravděpodobnost jeho příběhu nějak utrpí. Jiní němečtí kritikové se tohoto thematu později opět chopili a napadli mě mnohem prudčeji pro změny, které jsem učinil v textu a v látkovém rozvržení… Často jsem se v duchu ptal, proč mi tíž kritikové nedělali výčitky pro libreto k mé symfonii Romeo a Julie… Pravděpodobně proto, že Shakespeare není Němec. Vlastenectví! Fetišismus! Kretenismus!“
Berlioz o Češích
K oné návštěvě z roku 1846 pak dodejme ono v úvodu článku zmiňované. Berlioz dostal za svá vystoupení od našich předků jako projev uznání stříbrný pohár. A na oplátku jim věnoval ve svých Pamětech tolik prostoru a vděčnosti, že tak intenzivních vyznání lásky a vděku k naší zemi, krajanům a jejich hudební kultuře známe v písemné podobě z historie nemnoho:
„Řeknu jen to, co je všude známo, že Češi jsou nejlepší muzikanti celé Evropy a že opravdová láska a živý zájem o hudbu jsou u nich stejně silné ve všech společenských vrstvách. Na koncert, který jsem řídil v divadle, nepřišli jen prostí Pražané, nýbrž i venkované, protože jim byla některá místa pro nízké vstupné přístupna; a podle zvláštních, prostých výkřiků, jimiž reagovali na neobvyklé obraty, mohl jsem posoudit, s jakým zájmem sledovali moje hudební pokusy. Jejich paměť, bohatá na hudební dojmy, uměla srovnávat známé i neznámé, staré a nové, dobré a špatné…“
A končí slovy: „…A to jsem ještě nevyslovil plně, jak často na Prahu a Pražany s lítostí vzpomínám. Ale vy víte, jak vášnivě mám hudbu rád a podle toho můžete posoudit, mám-li i Čechy skutečně rád. O Praga! Quando te aspiciam! Ó Praho! Kdy tě spatřím!“
Berlioz a český humor
Závěrem se podívejme na jednu odlehčenou záležitost. Právě od této Berliozovy návštěvy se v Praze traduje proslulý vtip o rozdílu mezi pijanem a pianistou. Bohatýrský zážitek jeho vlastními slovy zní takto:
„Naneštěstí byl [= Liszt] v pití stejně statečný jako v řečnění; z [= Berliozovi] darovaného [stříbrného] poháru tryskaly takové proudy šampaňského, že v nich utonula jeho výmluvnost. [Lisztův sekretář] Belloni a já jsme byli ještě ve dvě hodiny v noci v pražských ulicích a rozmlouvali jsme mu, aby nečekal, až se rozední a nesváděl souboj na vzdálenost dvou kroků s jedním Čechem jen proto, že pil lépe než on. Když nastal den, měli jsme o Liszta starost, poněvadž měl ve dvanáct hodin koncert. V půl dvanácté ještě spal. Konečně jsme ho probudili, vstoupil do vozu, vešel do sálu, kde ho obecenstvo přivítalo trojnásobnou salvou potlesku, a hrál, myslím, jako nikdy v životě. Mají svého boha… pianisté.”
Festival Smetanova Litomyšl
Hector Berlioz: Faustovo prokletí
Neděle 23. 6. 2019
19.30 | Zámecké nádvoří
Koncertní provedení dramatické legendy pro sóla, dětský a smíšený sbor a velký orchestr op. 24
Markéta: Isabelle Cals
Faust: Jean-Noël Briend
Mefisto: Pierre-Yves Pruvot
Brander: Martin Gurbaľ
Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno
Sbormistr: Jakub Klecker
Český filharmonický sbor Brno
Sbormistr: Petr Fiala
Filharmonie Brno
Dirigent: Dennis Russell Davies
Ke čtení:
Hector Berlioz: Paměti. Přeložila Jaroslava Pippichová. SNKLHU, Praha 1954.
Petr Christov: Gérard de Nerval a jeho dvojenec. Karolinum, Praha 2017.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
