Faust se v Litomyšli pokusí prolomit své prokletí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V neděli 23. června 2019 uvede festival Smetanova Litomyšl Faustovo prokletí, oratorium francouzského skladatele Hectora Berlioze. Dílo, kvůli kterému Berlioz finančně zbankrotoval. A které mu způsobilo takový pocit křivdy jako nic jiného v životě. Je až s podivem, jak málo se toto výjimečné dílo u nás uvádí. Vždyť už jen vznik tohoto díla má tolik spojitostí s naší hudební kulturou a naším hudebním životem! Jedna z vrcholných částí tohoto velkolepého díla byla dokonce složena přímo v Praze. Sám Berlioz zde za onoho pobytu roku 1846 ukázky z tehdy právě komponovaného díla s velkým úspěchem uvedl. A dostal za to od našich předků jako projev uznání stříbrný pohár. A na oplátku jim věnoval ve svých Pamětech tolik prostoru a vděčnosti, že tak intenzivní vyznání lásky a vděku k naší zemi, krajanům a jejich hudební kultuře v písemné podobě zná tisíciletá historie již jen z několika dalších. A nemluvě o tom, že by některým z autorů srovnatelně podmanivých textů byl ještě jiný skladatel formátu Berliozova. V tomto článku se na některé souvislosti nedělního koncertu podíváme právě z této perspektivy.
Hector Berlioz (zdroj wikimedia.org / foto Pierre Petit)

Červen 2019 je měsícem českých Faustů
Až v neděli večer na zámeckém nádvoří v Litomyšli Filharmonie Brno doprovodí zpěv hned dvou brněnských pěveckých sborů a čtveřice zkušených sólistů, budeme moci letošní červen s klidným svědomím označit za měsíc českých Faustů. Kam až paměť sahá, český divák totiž nikdy neměl v jednom měsíci možnost spatřit tolik absolutně různých verzí faustovské legendy v prvotřídní kvalitě.

Posuďte sami: V pražském Divadle pod Palmovkou mimořádná inscenace Goethova Fausta v režii polské režisérské superstar Jana Klaty. Na právě skončeném Pražském quadriennale se hned několik projektů a performancí zabývalo právě touto tematikou. Fanoušci tradičních loutek měli nejenom možnost vidět hned dvě zásadní výstavy loutek (Česká centra v Rytířské ulici; na chvalské tvrzi byla k vidění kolekce manželů Jiráskových), ale i v různých lokacích hrané strhující představení v podání souboru Handa Gotte, které nejen, že na tuto tradici odkazuje, ale až překvapivě tradicionalistickým způsobem na ni navazuje. A konečně inscenace činohry pražského Národního divadla si po oceněních od kritické a odborné veřejnosti po roce konečně získala i přízeň svého publika. Režisér Jan Frič pak ze středy na čtvrtek dokonce realizoval na piazzetě Národního divadla v podání herců domovské scény a za pomoci přátel z dalších spřátelených souborů dvanáctihodinové čtení úplně celého Goethova dvoudílného opusu magnum.

Žádná obezlička v podobě výročí se nenabízí. Otázka, kterak se to českému divákovi přihodilo, zůstává zatím bez odpovědi. Prostě se v Čechách v červnu Léta Páně 2019 jenom faustovské téma o zaprodání a úpisu duše ďáblovi dostalo na pořad dne.

Pražské jaro 2019 – Vizionářský Berlioz – John Nelson, foto Ivan Malý

Ten náš Berlioz monumentální

Letošní Pražské jaro nám již jeden berliozovský svátek připravilo. Publikum po právu ocenilo monumentální, exaltované, ale přitom ne megalomanské Te Deum, které společně s Haroldem v Itálii připravil berliozovský dirigent John Nelson. Koncert patřil dozajista mezi ty z festivalových večerů, které se publiku zapsaly do paměti na dlouho.

Dal tak vzpomenout na ony dva březnové večery roku 2017, kdy se v Národním divadle konal faustovský hudební svátek. Jeden by dlouho a možná i marně vzpomínal, kdy naposledy si nadšené publikum naší první scény tak spokojeně pobrukovalo u jednoho z velkých hudebně-dramatických děl 19. století. Přitom právě velká díla 19. století se při zpětném pohledu jevila jako charakteristický rys právě skončené operní éry Petra Kofroně a Silvie Hroncové, když žádná barokní či soudobá opera se na jedno z velkých jevišť za jejich působení prakticky nedostala.

Otázky po odůvodnění tehdejšího působivého nastudování Faustova prokletí, ad hoc, koncertně, mimo dramaturgický plán či linii, zůstaly ještě pár měsíců ve vzduchu. Teprve zpětně sborové scény u největšího uměleckého úspěchu tohoto manažerského tandemu – Brittenova Billyho Budda – a systematická práce a výrazné zlepšení sborů, jež za jejich éry nastalo, umožnily i uvedení náročnějších oper typu Wagnerova Lohengrina a osvětlily tak motivaci k uvedení právě tohoto Berliozova díla. A zpěvák Pavel Černoch v Národním, či melodický a zpěvný výkon nejenom sborů, ale až překvapivě intenzivně i v podání orchestru, správnost tohoto náhledu v paměti jenom příjemně doplnily.

Dennis Russell Davies (foto Petr Francán)

Orchestr jak Brno
Uši českých a moravských posluchačů symfonické hudby zažívají po době stagnace tak lahodné období uměleckého vzestupu našich předních orchestrů. Semjon Byčkov rozvinul Bělohlávkovo vítězné tažení s Českou filharmonií a orchestr po opravdu dlouhé časové prodlevě opět nabývá nejenom na mezinárodním renomé, ale navíc ještě vrací svým věrným posluchačům ona léta věrnosti a trpělivosti. Již po první sezoně přinesl do Symfonického orchestru Českého rozhlasu výraznější výsledky nový umělecký ředitel Alexander Liebreich.

Obojí je to pěkné, ba nádherné, leč přímo skoková změna nastala v Brně. Tým kolem šéfdirigenta Dennise Russela Daviese přivedl Filharmonii Brno obratem na takové prestižní místo, jako je straussovský festival v Garmisch-Parkenkirchenu, či premiérovat českou symfonickou hudbu do Velkého sálu vídeňského Musikvereinu. Ba ani exotické zájezdy už se nekonají jenom po destinacích, kde by byla kritériem jenom návštěvnost. Sjezdový palác na pekingském náměstí Tchien-an-men a úspěšný novoroční koncert mezi takové netradiční, přesto však čím dál tím prestižnější lokace patří. A co se týká programu – plány na příští sezonu obsahují i taková díla, jako je Hindemithův Mathis der Maler.

Společně s dalšími brněnskými hudebními aktivitami typu Moravský podzim či festivalu Janáček Brno tak brněnská hudební scéna jako celek získává znovu na síle. A Filharmonie Brno chytře spoléhá na synergii s obrozenou operou Janáčkova divadla. Ta nejenže blahé paměti přežila pokus o zrušení orchestru, zavření a rekonstrukci své střechy nad hlavou a vedla úspěšný a plnohodnotný život v hale na brněnském Výstavišti, ale inscenacemi typu Láska na dálku, Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Tři fragmenty z Julietty společně s Lidským hlasem umělecky boduje dokonce též u přece jenom náročnějšího mezinárodního publika. Ve výsledku se tak Filharmonie brno konečně v 21. století dočká výstavby svého nového svatostánku, byť z něj zatím stojí jenom garáže.

Jediná otázka zůstává: Specifické festivalové koncerty, jako je Faustovo prokletí, nejsou vzhledem k provozní náročnosti odehrány též v Brně. Co na to brněnské publikum? Udělá si výlet alespoň do Litomyšle?

Titulní strana rukopisu Faustova prokletí (zdroj Wikipedia Commons)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na