Fejetorecenze o světle v temnotách

Co má od inscenace očekávat divák, který se neorientuje v jejím kontextu a je puzen toliko zvědavostí na titul ověnčený mnohou chválou i dnes již proslulé umělce? Vizuálně silné výjevy, záblesky známých kompozic, krátké sekvence, které připomínají sen, protože právě ve snu neprožíváme dlouhé příběhy, ale jednotlivé situace, zapomínáme souvislosti, ale pamatujeme si intenzivní pocity. Některé části jsou konstruované jako filmové scény, jindy jako bychom sledovali výsek obrazu s nekonečně pomalu se pohybujícími postavami, v každém případě jde o soudobé postdramatické taneční divadlo. Leč co jsem tak zaslechla mezi diváky, ten fakt se nedonesl každému. Odcházejí zhusta nadšení, ale současně zmatení, protože nevědí, co si s takovým tvarem počít. Nerozumět nebo nechápat je však naprosto v pořádku. Abstrakce a surrealismus nejsou od toho, aby se jim rozumělo, ale aby přinášely emocionální a nezapomenutelné zážitky.

V původní podobě, jakou před lety měla celá „Dark Trilogy“, ze které vykrystalizovala tato verze, se neorientuji, protože jsem ji tehdy neviděla. Když Radim Vizváry a Miřenka Čechová horoucně experimentovali, tahala jsem kačera baletní estetiky a chodila ostentativně buď do Národního divadla, nebo na čitelné a líbezné kousky, jaké choreografoval třeba Michal Záhora. Dnes si bizarnosti a surrealistické výjevy vychutnat umím, ale Light bych řadila naopak ke krotkým, klasicistně vytříbeným estetickým požitkům, které neiritují, ale pouze povzbuzují fantazii. Minulost se současností ale spojit nemohu, snad to nevadí, srovnávat mohou povolaní „pamětníci“. Je tu inscenace, která je pro mnoho diváků nová, je na repertoáru dnes v roce 2024, do divadla na ni chodí publikum o generaci starší i o generaci mladší, se svými představami, archivy zkušeností a databázemi děl v paměti. S nimi má rezonovat, a to se také děje. Btw. podle toho, co ze svých hlubokých útrob vydává YouTube, byla původní Dark Trilogy skutečně temná, mnohem brutálnější, extrémnější, antiestetická, obsesivně ponořená do obrazů rozkladu a šílenství, vzbuzující fyzický odpor, hrůzu a nechuť. Tak je otázka, kam a proč se vytratilo to explicitní zobrazení násilností a fascinace děsivými výjevy, jaký význam má současná uhlazenost. Je to projevem dospělosti? Děti se vyvztekaly a ukojily nutkání zabývat se makabrózními nočními můrami, bylo to vývojové stádium, které bylo překonáno a přehodnoceno?

Pro diváka nezatíženého očekáváním a otevřeného čemukoliv se u současné Light in the Darkness otevírají nepřeberné možnosti percepce i interpretace. Jako vždy v tak volně komponovaném uměleckém počinu záleží velmi mnoho na tom, s jakou osobní zkušeností s jinými druhy umění i uměleckými směry přichází. Malé navedení najde v anotaci, ale může se do surrealistické obrazárny lásky a hříchu vydat i bez takového vybavení. Hranice toho, co na jevišti považujeme za běžné a normální, se posouvá, tedy je možné a pravděpodobné, že v době vzniku působila kreace revolučněji, zatímco dnes láká především čistotou stylu a vyzrálostí projevu interpretů (teprve nedávno jsem začala přemýšlet i o významu slova performer a kladu si otázku, jestli je možné ho zde použít – obecně vzato interpret přebírá roli, performer je sám sebou: lze to ale u takového kusu vůbec poznat, nebo určit hranici?).

Light in the Darkness můžeme jednoduše vzít jako abstraktní pásmo, které provádí diváka pomyslně krajinou lásky, předpeklím a záhrobím, možná ale také třemi vrstvami osobnosti, z nichž jedna je ještě nastrojena do civilizačních krajek a vybraných způsobů, ve druhé spolu zápasí touha po životě s touhou po setkání s přízraky nehmotného světa, a té poslední, nejhlouběji ukryté vládnou živočišné pudy. Také je to galerie uměleckých žánrů a odkazů na skutečné předobrazy, především filmové. Asi nejjednodušší je najít v ní Švankmajera (Možnosti dialogu) a Greenawaye (Umělcova smlouva), zřejmě je tu inspirace i Bergmannovou Sedmou pečetí. Vlastně je to vyjádření obdivu ke klasikům svých žánrů.

Stejně jsou zastoupeny i žánry pohybového divadla a zůstává tu zřejmě plasticky zachycena tehdejší fascinace mladých tvůrců například krásou pokřivenosti tance butó, fyzickým mimem, který asi nebyl úplně známým pojmem, i loutkovým divadlem v jeho vážné, temnější podobě – možná japonským bunraku nebo také Philipem Gentym. Vidíte tam něco jiného? Poslední večeři, Hieronyma Bosche, antiku? Beze všeho, je to úplně možné. Tohle je typ inscenace, která je participativní na mentální úrovni. Diváci sice nevstávají ze svých míst k fyzické konfrontaci, ale dotvářejí si obrazy sami svými znalostmi a vzpomínkami. Realita je fluidní a nekonkrétní, každý vidí jiný příběh a podílí se na jeho konstruování.

Celá inscenace se pro diváka může rozpadnout do útržků silných vizuálních obrazů a jejich detailů, na nichž mají velký podíl výtvarníci (jinak je zde označit nelze) Petra Vlachynská, Lucia Škandíková a světelný mág Martin Špetlík s Jiřím Šmirkem. Bělostná čistota kostýmů a paruk, prach proudící jako písek z rozbitých přesýpacích hodin, rudý přísvit pekla, živá loutka, mrtvá loutka, oživlá loutka, krajka, hrací kostky, křik havranů, dlouhé vlasy přízraku a Bachův koncert Es dur. Detaily se pospojují do výjevů, ve kterých se prolíná život a smrt. Hostina je koketní, rokoková, svádivá, jako když se spolu dobře baví vikomt de Valmont a markýza de Merteuil. V partnerském dialogu se mísí surrealismus s filmovou groteskou. Smrtící přípitek trvá nekonečně dlouho. V předpeklí spolu tančí živí a mrtví. Loutka stařeny děsivě ožívá a zatím se žena mění ve smrt. Peklo a jeho úchylky mají dynamiku filmového střihu, ožívají temné hlasy plazích mozků, primitivní dravčí chutě. Rudé nasvícení ještě zdůrazňuje pocit žhnoucí vášně.

Radim Vizváry a Miřenka Čechová jsou hostiteli, kteří zvou ke společnému stolu a jedinou podmínkou, kterou kladou na své hosty, je přizpůsobení dynamice a vlastnímu pojetí času, který v inscenaci plyne výrazně pomaleji než v našich hektických životech. To je mnohem větší výzva než hrátky s nožem, revolver, náznaky erotického spojení a kabelka ze syrové flákoty (pro pochybovače – ano, skutečně to je pravé). Hlavní provokací paradoxně nejsou samotné umělecké prostředky, bizarní rekvizity, hra na milování nebo na násilí, ale právě ten zpomalený dech večera. Nejsme na něj zvyklí, ale právě proto bychom měli být za tu příležitost vděční. Stejně jako za to, že máme před sebou de facto galerii současného pohybového divadla, v níž je všechno od špiček po objektové divadlo, a že můžeme obdivovat dokonalost provedení a pohotovost prolínání žánrů a stylů, které oba protagonisté přijímají s takovou samozřejmostí. Potěšení z fyzické krásy hraničí s guilty pleasure… Je to hostina emocí a přehlídka bizarností, odhalují se tu temnoty lidské duše, prolínají světy a střídají okamžiky rozverné veselohry a smrtelně vážného zaujetí pro řemeslo a techniku.

Ale na to, kolik známých tváří člověk na představeních potkává, mi přijde až škoda, že je tak málo ohlasů. Bylo by nesmírně zajímavé si je srovnat a zjistit, jak rozdílně inscenace působí napříč generacemi a zkušenostmi. Někdo se ponoří do vzrušení z obrazů fyzické vášně, někdo obdivuje dokonalost vnější formy a její rozmanité podoby. Jiný pohled má ten, kdo zažil nástup fyzického divadla jako žánru a má na inscenaci nostalgické vzpomínky. Ten, jehož divácká zkušenost od počátků zahrnuje extrémy, tady nenajde nic šokujícího, vše je vlastně v decentním náznaku, s nabídkou dotvoření ve vlastní fantazii. Jestli dva nebo tři výjevy něčím provokují, tak je to hodně… A pak se propisuje i osobní rovina. Tolik možností interpretací, taková škála pohledů. Kde všechny jsou?

Light in the Darkness
Autoři a performeři: Miřenka Čechová, Radim Vizváry
Režijně-dramaturgická spolupráce: Petr Boháč
Hudba: Matouš Hekela
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková, Petra Vlachynská
Light design: Martin Špetlík, Jiří Šmirk
Produkce: Jan Honeise
Premiéra remaku: 24. 1. 2024

Psáno z reprízy 5. 3. 2024, Palác Akropolis