Moravské divadlo uvedlo komponovaný večer na začátku listopadu. Pod taktovkou dirigenta Petra Šumníka se orchestr pouští do partitury, která klade mimořádné nároky na rytmickou přesnost a barevnost zvuku. Pták Ohnivák zní s přehlednou dynamikou a průzračností smyčců, lyrické pasáže se organicky lámou do dramatických vln. Ve Svěcení jara orchestr drží napětí v ostře vrstvených rytmech a hutném žesťovém zvuku, aniž by ztratil strukturu a detail jednotlivých hlasů. Hudební složka večera vytváří pevný základ, na němž Williamson může rozvinout dvě zcela odlišné choreografické poetiky.
Obě Stravinského skladby nesou silnou inscenační tradici spojenou s Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Pták Ohnivák, jenž měl premiéru v Paříži roku 1910 v choreografii Michaila Fokina, byl prvním velkým úspěchem mladého Stravinského a představil fascinující spojení ruského pohádkového motivu s modernější hudební estetikou. Následovaly balety Petruška, a především Svěcení jara, jehož premiéra v roce 1913, spojená s choreografií Václava Nižinského, znamenala zásadní zlom v dějinách hudby i tance. Program připomíná také československou stopu obou děl: Pták Ohnivák se na našich scénách objevil už ve třicátých letech, Svěcení jara dorazilo na brněnské jeviště až v roce 1964 a pro olomoucký balet bylo poprvé nastudováno v roce 1999 v choreografii Jiřího Kyseláka. Současná verze George Williamsona na tuto tradici navazuje a zároveň ji radikálně aktualizuje.
Williamsonův Pták Ohnivák, vytvořený původně v roce 2012 pro English National Ballet a nyní adaptovaný pro komornější prostor Moravského divadla, se zřetelně vzdaluje pohádkovému libretu. Vychází z představy, že Ohnivák zosobňuje přírodu a energii Země, zatímco lidé tuto sílu bezohledně těží. Ksenia Ovsyanick popisuje svou postavu jako bytost, která je nad lidskými slabostmi a nepodléhá touze po pomstě, ale nutí lidstvo nést důsledky vlastního jednání. Tento motiv se promítá do choreografie: Pták Ohnivák není dekorativní výjev, ale temperamentní živel, který postupně přichází o atributy bohatství, aby se na konci zrodil v jiné, spalující podobě. Symbolicky se na pokoření přírody podílí taneční pár, muž a dívka. Oba Interpreti, Adéla Bendová a Aurélien Jeandot, přistupují k bytosti zosobňující životodárnou energii s mírnými obavami, ale také s lehkomyslností, která se v závěru mění ve výraz soucitu. Neoklasická stylizace kombinuje práci na špičkách s volnějším, plynulejším gestem, které umožňuje jemnou práci s emocí. Ovsyanick pracuje s hudbou s mimořádnou muzikálností, proměňuje se z křehké, téměř lidské podoby v existenci čisté energie a v klíčové pasáži „Inferno“ doslova vtahuje ansámbl do víru svého tance. V závěru baletu, kdy lidé zdroje přírodě symbolicky vracejí, se dílo překlápí v obraz naděje, nikoli definitivního zmaru.
Svěcení jara naopak opouští příběhovou logiku a vstupuje do prostoru tělesnosti, rytmu a chaosu. Libreto, které v programové brožuře popisuje svět, kde se příroda a technologie spojují v jakousi posvátnou krajinu, Williamson převádí do pohybu celého ansámblu. Baletní soubor se proměňuje v jednolitý organismus, v němž se jednotlivé postavy rozpouštějí v kolektivním rituálu. Pohyb se vzdaluje klasickému kánonu a přibližuje se k současnému tanci: tanečníci zapouštějí těžiště do země, pracují s těžkými dopady, lámou těla do úhlů zpochybňujících akademickou symetrii. Komunita na jevišti se rozpadá do kmenových větví, znovu se formuje a hledá nový řád. Na rozdíl od tradičních verzí zde nestojí v centru konkrétní „vyvolená“ oběť, ale archetypální gesto kolektivní destrukce a možnost znovuzrození. Svěcení jara se tak stává obrazem komunity, která si vytváří nové rituály na troskách těch starých. Tanečník, který nakonec padá za oběť destruktivní síle – v premiéře energický Sergio Méndez Romero – je spíše odpadlíkem, od nějž se skupina distancuje, nebo snad hledanou a vítanou anomálií, proti které se mohou náhle sami obrátit. Dlouhá rozměrné sukně, do níž je oblečen pro své závěrečné sólo, působí jako hladina pohlcujícího močálu nebo pavučina, která jej mocně stahuje, navzdory výbušnosti jeho vlastní síly. Transformace je dokončena, aby se v jediné vteřině v záblesku světla objevila nová bytost – možná protějšek divoké ženské energie Ptáka Ohniváka. Nabízí se tak nezamýšlená spojitost mezi oběma kusy.
Scénografie a kostýmy Barbory Raškové, v dialogu se světelným designem Tomáše Příkrého, podtrhují rozdílnost obou částí, a přitom je vizuálně spojují. V Ptáku Ohniváku je středem pozornosti samotná titulní postava v ikonickém kostýmu, který pro původní londýnskou verzi navrhl David Bamber s autorem doplňků Robem Goodwinem a jehož opulentní, „magnety“ posetá architektura připomíná přírodní bohatství, o něž je Ohnivák na jevišti postupně okrádán. Rašková tento kostým rámuje subtilnějšími, téměř éterickými tvary ostatních postav, takže se Pták stává skutečným žárem uprostřed temného prostoru.
Ve Svěcení jara pak výtvarnice stahuje postavy k zemi, k elementární, někdy až zvířecké tělesnosti. Světlo přechází z bílého jasu k rudým a tmavým odstínům, které modelují skupinové obrazy jako výjevy z technologického mýtu. Scéně dominuje velký kruhový objekt kinetické scénografie zavěšený nad jevištěm a zářící vnitřním, téměř organickým světlem. V prostoru působí jako abstraktní oko, které se dívá z jiné roviny reality, skoro jako motiv z lovecraftovských kosmických vizí, kde neosobní zrak něčeho nepojmenovatelného beze slova registruje lidské konání. Objekt není jen dekorací, ale samostatným partnerem na scéně. Jednou funguje jako oltář, kolem něhož se komunita shromažďuje, jindy jako nelidský či neživý aktér v postdramatickém smyslu, který na sebe váže energii celého společenství. Ve chvílích, kdy se kruh nakloní a dotkne se jeviště, mění se v portál, v prostor přechodu, jímž postavy symbolicky procházejí z jednoho světa do druhého nebo do jiné roviny sebe sama. Rituál se tak neodehrává jen v tělech tanečníků, ale i v proměnách tohoto zářícího kruhu, který střídá funkci znaku, svědka i hmotného protivníka.
Hudební interpretace pod vedením Petra Šumníka drží obě díla pohromadě a zvýrazňuje jejich kontrast i vnitřní kontinuitu, a je znát, že se mu s olomouckým orchestrem velmi dobře spolupracovalo, jak uvedl v děkovné řeči po premiéře. V Ptáku Ohniváku orchestr rozvíjí melodickou zpěvnost a barevné orchestrální plochy, které umožňují tanečníkům „dýchat“ v prostoru. Ve Svěcení jara naopak dominuje rytmická ostrost a vrstvení akcentů, které nutí těla k neustálému napětí. Tam, kde by přemíra zvuku mohla balet přetížit, se Šumníkovi daří udržet průzračnost jednotlivých nástrojových skupin a ponechat prostor pro choreografický detail.
Baletní soubor Moravského divadla Olomouc v této inscenaci potvrzuje, že se pod vedením šéfa baletu Jana Fouska umí pohybovat mezi čistotou klasického tvaru a fyzickou náročností současného tance. V Ptáku Ohniváku vynikají především partnerské pasáže a schopnost ansámblu reagovat na proměnlivou energii titulní postavy. Ve Svěcení jara se soubor mění v tělo kolektivní energie, které zvládá plynulé přechody mezi přesně strukturovaným rytmem a volnější, až extatickou improvizační kvalitou pohybu. Ksenia Ovsyanick přináší do večera zkušenost mezinárodní primabaleríny a zároveň ochotu pracovat se „svým“ baletem znovu a jinak, v dialogu s novým souborem.
Večer Pták Ohnivák / Svěcení jara tak nabízí promyšlený dialog dvou světů, které dělí pouhé tři roky Stravinského tvorby, ale spojuje je hledání nové hudební i pohybové řeči. Williamsonova choreografie čte Ptáka Ohniváka jako obraz ohrožené přírody a Svěcení jara jako rituál, v němž těla hledají nový řád uprostřed chaosu. Moravské divadlo Olomouc se tímto projektem hlásí k ambici přinášet baletní tvorbu, která osciluje mezi tradicí a výzkumem a která ukazuje, že Stravinskij dokáže i dnes rozhýbat tělo i představivost.
Igor Stravinskij: Pták Ohnivák / Svěcení jara
7. listopadu 2025, 19:00 hodin
Moravské divadlo, Olomouc
Realizační tým
Libreto, choreografie a režie: George Williamson
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia
Scéna a kostýmy: Barbora Rašková
Kostým Ptáka Ohniváka: David Bamber, Rob Goodwin
Light design: Tomáš Příkrý
Hudební nastudování a dirigent:Petr Šumník
Účinkující
Pták Ohnivák: Ksenia Ovsyanick, j. h.
Sólo – dívka: Adéla Bendová
Sólo – muž: Aurélien Jeandot
Dívky: Maja Grubić, Abbi Lewis, Sarah De Luca, Laura Persson, Alice Rizzo, Simona Viola
Muži: Iván Sánchez Fernández, Gianmario Giacomini, Quentin Lelong, Fabio Meneguzzo, Wouter Smit, Elia Zegrati
Svěcení jara: Sergio Méndez Romero, Iván Sánchez Fernández, David Claiss, Samuel Lancrenon, Maja Gubić, Simona Viola, Wilma Overgaard, Alice Rizzo
Orchestr Moravského divadla Olomouc
