Fenomenální Cecilia Bartoli

  1. 1
  2. 2

Tak bohatou podzimní sezonu, jakou připravila agentura Nachtigall Artists, Praha dávno nepamatuje. Během tří týdnů koncerty tří slavných operních div! Koncerty s týdenními odstupy měly navíc gradující úroveň, a i když se to minulý týden po skvělém vystoupení Joyce DiDonato zdálo nepravděpodobné, Cecilia Bartoli se – aspoň pro mě – stala vítězkou této hvězdné triády.Její vybroušená dramaturgie sestávala z děl klasiků: Mozarta, Haydna, ale i českých autorů Vaňhala a Myslivečka, kterého Bartoli flexibilně zařadila do svého repertoáru na popud pořadatelky, resp. partnerů koncertu. Italskou mezzosopranistku doprovázel Kammerochester Basel dirigovaný temperamentním Muhaiem Tangem.

Již první Mozartův motet Exsultate, jubilate byl proveden s přesností a bravurou téměř normotvornou – obávám se, že v budoucnu už budu mít problém přijmout jakoukoli pouze přibližnou či méně dokonalou interpretaci této skladby. V pomalé části motetu si Bartoli pohrávala s různými odstíny dynamiky, v jejím podání i vlasově tenké, ale závěrečné Alleluja „vystřihla“ se všemi jeho figuracemi, trylky, skoky a ornamenty v ohromujícím tempu. Skladbu věnoval Mozart věhlasnému kastrátovi Rauzzinimu, a Cecila Bartoli si proto (a také kvůli převládajícím „kalhotkovým rolím“  toho večera) zvolila úbor s mužskou fazonou: dlouhé černé sako, úzké saténové kalhoty a bílou halenku s velkým fiží. Po orchestrálním čísle – Haydnově Allegru assai 52. symfonie c moll – nastoupila na pódium s hráčem na basetový klarinet, který ji doprovodil v árii Sesta Parto, parto z Mozartovy La clemenza di Tito. Se sólistou se pak trumfovali v rychlosti a virtuozitě – rychlé běhy a skoky do různých poloh nebyly problémem pro dechový nástroj, ani pro stejně mrštný hlas Cecilie Bartoli. Následovala předehra z málo známé Myslivečkovy opery Medonte, hudba ve své jednoduchosti průzračná, tematicky nepříliš ambiciózní. O to záslužnější byla pečlivost, s jakou se jí orchestr ujal, a snaha o invenční zpestření výrazu, kde to jen šlo. Zcela jiného kalibru byla ovšem Myslivečkova árie Sesta Se mai senti spirarti sul volto, jíž jsme se opět dostali k příběhu La clemenza di Tito, látky zpracované nejedním skladatelem. Nádherná kantiléna, kterou Bartoli podala velmi plasticky, má dramatičnost, velkolepost a rozlet do výšek. Rukopis právě této árie objevila agentura Nachtigall Artists v jednom z italských archivů a díky pohotovosti Cecilie Bartoli, která ji obratem nastudovala, jsme mohli slyšet její novodobou premiéru.První polovinu večera uzavřela italská mezzosopranistka virtuózní árií Genia Al tuo seno fortunato z opery L´anima del filosofo aneb Orfeo ed Euridice od Josepha Haydna. Jeho poslední opera nebyla v osmnáctém století nikdy provedena, počkala si na premiéru plných sto šedesát let, než ji ve Florencii poprvé zazpívala Maria Callas jako Eurydika. Árie je tak ďábelsky náročná, že by možná i Haydn musel dlouho přemlouvat pěvce k jejímu nastudování. Bartoli předvedla v této sopránové árii extrémní hlasový rozsah, naprostou přesnost v detailech,  intonaci i rytmus v zázračném souladu s orchestrem – jejich pointy a vrcholy frází vycházely na pikosekundu stejně. Když Cecilia s lehkostí metala do řad publika své neuvěřitelné koloratury, jednu za druhou, bez stopy únavy či zaváhání a navrch se šotkovským úsměvem, člověka maně napadlo, jestli za tohle umění nemusela upsat duši ďáblu… Tímto kouskem zvedla ohromené publikum ze židle a rozpoutala bouřlivé ovace.Po přestávce nastoupil s orchestrem nejprve violoncellista Christoph Daniel, aby zahrál sólový part v Adagiu z Haydnovy Symfonie č. 13 D dur. Skladba spíše nenáročná se nesla v radostném duchu pohody, v jemné dynamice a decentním stylu. Poté se objevila Bartoli opět ve stejném „mužském převleku“, opět v roli Sesta z Mozartova Tita. Přednesla árii Deh, per questo istante solo z 2. dějství opery. Hlas Cecilie Bartoli má výrazné vibrato, zní plně ve všech polohách, zvláště ve spodním restříku má krásný osudový témbr. Ve výškách upřednostňuje Bartoli jemné nasazení, ohebné tvarování tónu a spíše výrazové napětí než silová fortissima. Krásně vyzněla také árie Idamanta Ch´io mi scordi di te… Non temer, amato bene z Mozartovy opery Idomeneo,v níž mezzosopranistku doprovodil sólově na housle koncertní mistr Stefano Barneschi. Árie se odvíjí v tragickém tónu, průtahy na těžkých dobách připomínají Idamantovy bolestné vzdechy.

Na tomto místě bych se ráda pozastavila u výkonu Basilejského komorního orchestru. Samostatně uvedl ještě dramatické Finale – Allegro ze Symfonie g moll Jana Křtitele Vaňhala, plné obdivuhodných  témat a slavnostní instrumentace, a pak předehru ze scénické hudby k Voltairovu dramatu Olympie německého skladatele Jopsepha Martina Krause, Mozartova současníka, také s velmi hodnotnými, smělými hudebními nápady. Orchestr hraje korektně, s chutí, s ohromnou pozorností k detailu. Skvěle ladí a nikdy nekryje svým zvukem pěvkyni. Za pozornost však stojí jejich temperamentní dirigent Muhai Tang. Nic jej neudrží na místě, povzbuzuje jednotlivé skupiny hráčů zblízka, z očí do očí, přiskakuje k nim se šermířským gestem a s hrozivě namířenou taktovkou. Divoký image podporuje i jeho účes – beethovensky zvlněná hříva. Jeho koncepce má však pevné racionální rysy a čistý styl. Muhai Tang se narodil v Šanghaji, vystudoval v Německu, kde se dostal ke Karajanovi a k Berlínským filharmonikům, za sebou má šéfování Finské národní opery, Královské vlámské filharmonie, v současnosti je dirigentem FOK a šéfdirigentem Bělehradské filharmonie.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - C.Bartoli & Kammerorchester Basel -M.Tang (Praha 2013)

[Celkem: 1    Průměr: 2/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (5) “Fenomenální Cecilia Bartoli

  1. O tom, že živý koncert s C.Bartoli musí být neskutečný zážitek nepochybuji.Ale jako invalidní důchodce jsem si to nemohl dovolit, protože vstupenky byly v rozmezí 2500-5000 Kč.Tvrzení, že tato paní upsala duši hudbě a snad i ďáblu není nic přehnaného. Mám téměř celou její diskografii na CD i videu a pokaždé něco nového objevuji. Myslím, že v jejím oboru najdeme ztěží konkurenci, snad její předchůdkyně Joyce DiDonato se trochu blíží.Jinak děkuji autorce recenze, že nepoužila přechylování u jejího příjmení (i když českou jazykovědou povolené) , čehož se dopustila Věra Drápelová v idnes.cz,kde anoncuje velké umění paní Bartoliové.Tohoto pro mě zlozvyku se dopoustějí ponejvíce sportovní reportéři, ale pro tento žánr se mi to zdá poněkud nevhodné a vždy mě to přivádí k úsměvu, někdy i k rozladěnosti.

Napsat komentář