Fenomenální Cecilia Bartoli

Tak bohatou podzimní sezonu, jakou připravila agentura Nachtigall Artists, Praha dávno nepamatuje. Během tří týdnů koncerty tří slavných operních div! Koncerty s týdenními odstupy měly navíc gradující úroveň, a i když se to minulý týden po skvělém vystoupení Joyce DiDonato zdálo nepravděpodobné, Cecilia Bartoli se – aspoň pro mě – stala vítězkou této hvězdné triády.Její vybroušená dramaturgie sestávala z děl klasiků: Mozarta, Haydna, ale i českých autorů Vaňhala a Myslivečka, kterého Bartoli flexibilně zařadila do svého repertoáru na popud pořadatelky, resp. partnerů koncertu. Italskou mezzosopranistku doprovázel Kammerochester Basel dirigovaný temperamentním Muhaiem Tangem.

Již první Mozartův motet Exsultate, jubilate byl proveden s přesností a bravurou téměř normotvornou – obávám se, že v budoucnu už budu mít problém přijmout jakoukoli pouze přibližnou či méně dokonalou interpretaci této skladby. V pomalé části motetu si Bartoli pohrávala s různými odstíny dynamiky, v jejím podání i vlasově tenké, ale závěrečné Alleluja „vystřihla“ se všemi jeho figuracemi, trylky, skoky a ornamenty v ohromujícím tempu. Skladbu věnoval Mozart věhlasnému kastrátovi Rauzzinimu, a Cecila Bartoli si proto (a také kvůli převládajícím „kalhotkovým rolím“  toho večera) zvolila úbor s mužskou fazonou: dlouhé černé sako, úzké saténové kalhoty a bílou halenku s velkým fiží. Po orchestrálním čísle – Haydnově Allegru assai z 52. symfonie c moll – nastoupila na pódium s hráčem na basetový klarinet, který ji doprovodil v árii Sesta Parto, parto z Mozartovy La clemenza di Tito. Se sólistou se pak trumfovali v rychlosti a virtuozitě – rychlé běhy a skoky do různých poloh nebyly problémem pro dechový nástroj, ani pro stejně mrštný hlas Cecilie Bartoli. Následovala předehra z málo známé Myslivečkovy opery Medonte, hudba ve své jednoduchosti průzračná, tematicky nepříliš ambiciózní. O to záslužnější byla pečlivost, s jakou se jí orchestr ujal, a snaha o invenční zpestření výrazu, kde to jen šlo. Zcela jiného kalibru byla ovšem Myslivečkova árie Sesta Se mai senti spirarti sul volto, jíž jsme se opět dostali k příběhu La clemenza di Tito, látky zpracované nejedním skladatelem. Nádherná kantiléna, kterou Bartoli podala velmi plasticky, má dramatičnost, velkolepost a rozlet do výšek. Rukopis právě této árie objevila agentura Nachtigall Artists v jednom z italských archivů a díky pohotovosti Cecilie Bartoli, která ji obratem nastudovala, jsme mohli slyšet její novodobou premiéru.První polovinu večera uzavřela italská mezzosopranistka virtuózní árií Genia Al tuo seno fortunato z opery L´anima del filosofo aneb Orfeo ed Euridice od Josepha Haydna. Jeho poslední opera nebyla v osmnáctém století nikdy provedena, počkala si na premiéru plných sto šedesát let, než ji ve Florencii poprvé zazpívala Maria Callas jako Eurydika. Árie je tak ďábelsky náročná, že by možná i Haydn musel dlouho přemlouvat pěvce k jejímu nastudování. Bartoli předvedla v této sopránové árii extrémní hlasový rozsah, naprostou přesnost v detailech,  intonaci i rytmus v zázračném souladu s orchestrem – jejich pointy a vrcholy frází vycházely na pikosekundu stejně. Když Cecilia s lehkostí metala do řad publika své neuvěřitelné koloratury, jednu za druhou, bez stopy únavy či zaváhání a navrch se šotkovským úsměvem, člověka maně napadlo, jestli za tohle umění nemusela upsat duši ďáblu… Tímto kouskem zvedla ohromené publikum ze židle a rozpoutala bouřlivé ovace.Po přestávce nastoupil s orchestrem nejprve violoncellista Christoph Daniel, aby zahrál sólový part v Adagiu z Haydnovy Symfonie č. 13 D dur. Skladba spíše nenáročná se nesla v radostném duchu pohody, v jemné dynamice a decentním stylu. Poté se objevila Bartoli opět ve stejném „mužském převleku“, opět v roli Sesta z Mozartova Tita. Přednesla árii Deh, per questo istante solo z 2. dějství opery. Hlas Cecilie Bartoli má výrazné vibrato, zní plně ve všech polohách, zvláště ve spodním restříku má krásný osudový témbr. Ve výškách upřednostňuje Bartoli jemné nasazení, ohebné tvarování tónu a spíše výrazové napětí než silová fortissima. Krásně vyzněla také árie Idamanta Ch´io mi scordi di te… Non temer, amato bene z Mozartovy opery Idomeneo,v níž mezzosopranistku doprovodil sólově na housle koncertní mistr Stefano Barneschi. Árie se odvíjí v tragickém tónu, průtahy na těžkých dobách připomínají Idamantovy bolestné vzdechy.

Na tomto místě bych se ráda pozastavila u výkonu Basilejského komorního orchestru. Samostatně uvedl ještě dramatické Finale – Allegro ze Symfonie g moll Jana Křtitele Vaňhala, plné obdivuhodných  témat a slavnostní instrumentace, a pak předehru ze scénické hudby k Voltairovu dramatu Olympie německého skladatele Jopsepha Martina Krause, Mozartova současníka, také s velmi hodnotnými, smělými hudebními nápady. Orchestr hraje korektně, s chutí, s ohromnou pozorností k detailu. Skvěle ladí a nikdy nekryje svým zvukem pěvkyni. Za pozornost však stojí jejich temperamentní dirigent Muhai Tang. Nic jej neudrží na místě, povzbuzuje jednotlivé skupiny hráčů zblízka, z očí do očí, přiskakuje k nim se šermířským gestem a s hrozivě namířenou taktovkou. Divoký image podporuje i jeho účes – beethovensky zvlněná hříva. Jeho koncepce má však pevné racionální rysy a čistý styl. Muhai Tang se narodil v Šanghaji, vystudoval v Německu, kde se dostal ke Karajanovi a k Berlínským filharmonikům, za sebou má šéfování Finské národní opery, Královské vlámské filharmonie, v současnosti je dirigentem FOK a šéfdirigentem Bělehradské filharmonie.

Teprve na poslední árii přišla Cecilia Bartoli v nové garderobě – v černých krajkových šatech. V koncertní árii Josepha Haydna Berenice, che fai? rozehrála naplno svou ženskou stránku, jímavou a zranitelnou, udeřila na struny zoufalství a soucitu s Berenice oplakávající mrtvého milence.Emotivní hudba však v sobě skrývala opět obrovskou technickou náročnost: zvláště neuvěřitelný rozsah a rychle se střídající extrémní hlasové polohy. I zde se potvrdilo, že je majitelkou hlasu, který bez velké nadsázky lze označit za přírodní úkaz. Jako přídavek zazpívala Cherubinovu árii Voi Che Sapete z Figarovy svatby, již obecenstvo bouřlivě uvítalo po prvních známých taktech, a na závěr zopakovala rychlé Alleluja z úvodní skladby Exsultate, jubilate.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Mozart a vídeňský klasicismus
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
Dirigent: Muhai Tang
Kammerorchester Basel
(koncertní místr Stefano Barneschi)
12. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program: 
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Exsultate jubilate“ KV 165
– Joseph Haydn: Allegro assai – Symphony No. 52 in C minor H. I/52
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Parto, parto“ – „La clemenza di Tito“ (Sesto)
– Josef Mysliveček: Ouverture – Medonte
– Josef Mysliveček: „Se mai senti“ – La clemenza di Tito (Sesto)
– Joseph Haydn: „Al tuo seno fortunato“ – L’anima del filosofo ossia Orfeo ed Euridice – Hob. XXVIII:13 (Genio)
= přestávka =
– Joseph Haydn: Adagio – Symphony No.13 D major
Christoph Dangel (violoncello)
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Deh, per questo istante“ – La clemenza di Tito – KV 621 (Sesto)
– Jan Křtitel Vaňhal: Finale-allegro – Symphony in G minor
– Wolfgang Amadeus Mozart: „Ch’io mi scordi di té?… Non téměř, amato bene“ – Idomeneo (Idamante)
– Joseph Martin Kraus: Ouverture – Olympie, VB 29
– Joseph Haydn: „Berenice, che fai“ – cantata Hob. XXIVa:10 (1795) – Metastasio – Antigono
přídavky:
-Wolfgang Amadeus Mozart: „Voi che sapete“ – Le nozze di Figaro (Cherubino)
– Wolfgang Amadeus Mozart: Alleluia – Exsultate jubilate

Foto Petr Dyrc