Ferdinand, Filipína a tma. Celovečerní inscenace Dustina Kleina v Plzni jako alternativní divadlo

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v premiéře novou inscenaci německého choreografa Dustina Kleina Ferdinand a Filipína, dílo inspirované osudy Habsburka Ferdinanda II. Tyrolského a jeho vztahem k dceři z bohaté, leč nešlechtické rodiny Filipíně Welserové. Dustin Klein není v Plzni poprvé – na Malé scéně uvedl již mimořádně úspěšnou komorní inscenaci Vyhoďme ho z kola ven podle stejnojmenného románu Kena Keseyho (v originále One Flew Over the Cuckoo's Nest). Nyní dostal příležitost v celovečerním představení na velké scéně. Napsal k němu libreto, je jeho choreografem i režisérem a navrhl rovněž scénu. Z kvalitní nahrávky znějí především skladby Henry Purcella, dále Antonina Vivaldiho, Diego Ortize, Arcangela Corelliho, Andrey Falconieri, Biagia Mariniho a dalších autorů, spojovací hudba a hudební aranžmá je dílem Simona Lovermanna, který s Kleinem spolupracoval i na plzeňské inscenaci Vyhoďme ho z kola ven. Podstatnou část Ferdinanda a Filipíny tvoří mluvený text, jeho autorem je Felix von Bredow, divadelní, televizní a filmový herec. Plzeňská produkce je jeho čtvrtou spoluprací s Dustinem Kleinem, kdy se představuje jako autor textů.

Podtitul Kleinovy inscenace zní Historický příběh zakázané lásky Ferdinanda II. Tyrolského a Filipíny Welserové, jejich osudy si tedy zaslouží stručnou historickou rekapitulaci. Ferdinand II. Tyrolský (1529-1595) byl druhorozeným synem císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské a v letech 1547–1567 pobýval jako královský místodržící v českých zemích. Jako přesvědčený katolík se podílel na potlačení stavovského povstání v roce 1547. S jeho jménem je ovšem spjat rozkvět renesance a humanismu u nás a byl v tomto směru inspirací pro svého synovce Rudolfa II. Ferdinand II. prováděl pod dohledem svého otce obnovu Pražského hradu, do dějin architektury se zapsal iniciováním stavby proslulého pražského letohrádku Hvězda, vybudoval také jednu z největších knihoven ve střední Evropě a shromáždil rozsáhlé hodnotné umělecké sbírky. Když mu po otcově smrti v roce 1564 připadla vláda nad Tyrolskem a územím Předního Rakouska, Ferdinand přesídlil na trvalo do Innsbrucku. Během svého života se účastnil několika vojenských tažení.

Za pobytu v Čechách se na zámku Březnice seznámil s Filipínou Welserovou (1527-1580), zámožnou měšťanskou dcerou pocházející z Augsburgu, která zde pobývala od roku 1556 u své tety Kateřiny z Lokšan. Zamiloval se do ní a tajně se s ní oženil v roce 1557. Sňatek byl utajen před veřejností i císařskou rodinou, císař Ferdinand I. se o něm dozvěděl až v roce 1559. Děti, které spolu měli, byly „adoptovány“ jako nalezenci, jak se to tehdy v podobných případech dělávalo. Z jejich manželství se narodily celkem 4 děti – synové Ondřej (1558–1600; rakouský arcivévoda, pozdější kardinál a biskup v Kostnici a Brixenu), Karel (1560–1618, markrabě z Burgau, hrabě nellenburský a hohenberský) a v srpnu 1562 dvojčata Marie a Filip, která zemřela ještě jako nemluvňata půl roku po náročném porodu, který se podepsal na Filipínině zdraví. Filipína byla mezi lidem oblíbená pro svoji soucitnou povahu; při pobytu na Křivoklátě se přimluvila za vězněného bratrského biskupa Jana Augustu a kněze Jakuba Bílka a později v Tyrolích se plně věnovala bylinkaření a zřídila lékárnu, pomáhala chudým a nemocným. Ferdinandův nerovný sňatek byl ovšem jednou z příčin jeho neúspěchu při kandidatuře na polský královský trůn v 70. letech, i když právoplatnost manželství uznala papežská kurie v roce 1576. Za čtyři roky na to, v roce 1580 však už Filipína zemřela. Ferdinand se dva roky po Filipínině smrti znovu oženil se svojí neteří Annou Kateřinou z rodu Gonzagů (1566–1621).

Jevištní tvar, který předložil publiku Dustin Klein, je obtížné charakterizovat. Je v něm mnohé z toho, co divadlo posledních let přineslo – inklinuje k avantgardě, má v sobě prvky absurdního dramatu a černého divadla, činohru a současný tanec s pantomimou, pracuje s prvky hororu. A také je trochu divadlem na divadle. Zcela zásadní a dominantní je v něm činoherní role Vypravěče, byť má inscenace vlastně tři hlavní taneční role – Ferdinanda, Filipínu a Krále (historicky císař Ferdinand I.)

Kleinova inscenace sice pracuje s historickými fakty, ale životopisným baletem v pravém slova smyslu není. Ztvárňuje vybrané historické okamžiky z osudů Ferdinanda a Filipíny, současně však sází na abstrakci a zevšeobecnění. Dění je rozčleněno do šesti scén o životě Ferdinanda II., které jsou zpracovány formou jakési odtažité imprese a mají svůj název: Prolog, Rodina, Filipína Welserová, Válka, v druhém jednání Politika, Večírek, Závěr. Každou z nich charakterizuje citát – např. Prolog: „…dnes vám představujeme příběh Ferdinanda II., v tomto příběhu je vše pravdivé, a přece smyšlené,“ Filipína Welserová: „Je dokonalá. A je to měšťanka. Její láska je však císařským palácem a její rty korunou“ a Závěr: „Zpod jeho vlajky budou pršet hvězdy. Nebude to mít konce. A každá smrt je jen začátkem.“ Historie páru končí momentem, kdy Ferdinand dal přednost Filipíně před polskou korunou. Vzhledem k zevšeobecňování se příběh konkrétních lidí Ferdinanda a Filipíny zvláštním způsobem odosobňuje a byť na začátku dostane divák notnou porci historických údajů, vše se ocitá v rovině neskutečnosti. Ferdinand a Filipína Dustina Kleina je tedy v zásadě alternativním divadlem převádějícím konkrétní prvky do pochmurné iracionality.

• 

• 

• 

Na jevišti se střídají abstraktní ansámblové choreografie představující nediferencovanou společnost s přesně vypracovanými pantomimickými až herecky pojatými kratšími dějovými scénami. Jimi vyjadřuje Klein tajnou svatbu Ferdinanda s Filipínou, „nalezení a adopci“ jejich dětí, hádku Ferdinanda s otcem, herecky a pantomimicky je v zásadě ztvárněna i zdlouhavá scéna žen truchlících nad muži zemřelými ve válce. Dění v závěru je vyjádřeno ansámblovou scénou koncipovanou jako neorganizované podivně depresivní veselí.

Celá scénografie uvízla v černé estetice bez záblesku poezie a naděje. Hlediště Nové scény Nového divadla je samo o sobě celé černé a Kleinova inscenace začíná před jeho spuštěnou černou oponou. Sem přichází Vypravěč a mluví – jeho úvod je dlouhý, mísí v sobě úvahy o životě a světě, o tom, že hrajeme své role a že i Ferdinand se „narodí do role“; tyto úvahy se prolínají s nesčetnými historickými fakty o Ferdinandově narození, jeho rodině, právech a povinnostech a o roli společnosti v osudech jednotlivce. Opona se zvedá, otevírá se nový hluboký temný prostor jako zející jáma, v ní se pohybují tanečníci do jednoho oděni v černých kostýmech. Divák je temnotou neodvratně polapen. Po celou dobu inscenace se už nic nemění, karty jsou rozdány. Louise Flanagan navrhla kostýmy s historizujícími prvky z černých průsvitných látek, těla pod nimi však příliš neprosvítají, zůstávají šedá. Muži a ženy jsou oděni totožně, rozdíly mezi pohlavími se stírají. A v celku opticky zanikají hlavní představitelé, bílé okruží Ferdinandova límce nestačí, stylizované sukně Filipíny a Královny (historicky císařovna Anna) rovněž ne. Navíc jsou obě ženy (především Královna) někdy zapojeny do ansámblů bez zřetelné choreografického odlišnosti. Kdyby představitelka Filipíny Sara Aurora Antikainen nebyla světlovlasá podobně jako Jarmila Hruškociová v roli Královny, splývaly by s davem ještě více. Princip černého divadla stojí na detailním nasvícení konkrétních předmětů či postav, které pak plují v temnotě a vytvářejí působivé efekty. Zde se však na černém jevišti pohybují černé postavy, spíše šedavé stíny, jejich obličeje, dlaně, někdy holá lýtka jsou sice bílá, ale k vytvoření potřebného efektu to nestačí.

Vypravěč má charakter jakéhosi abstraktního neuchopitelného komentátora. Hned po svém entrée na forbíně fakticky „rozhýbá“ postavy stojící nehnutě na jevišti, do následného dění hojně vstupuje rozsáhlými sekvencemi i krátkými glosami. Je všudypřítomný. Když není přímo na jevišti mezi tanečníky, vidíme a slyšíme ho ve výši nad jevištěm. Proto jsou taneční role vedle této vlastně neživotné – působí spíše jako symboly, postavy z říše mrtvých, které vystupují coby reliéfy v temnotě. Inscenační celek směšuje činohru s tancem natolik, že je obtížné určit jejich hranice, a to tím spíše, že precizně vypracované až činoherní herectví u tanečníků v řadě scén vnějškově celé inscenaci vévodí. Děj a charakteristiky postav nejsou vždy vyjádřeny tanečně, popisuje je Vypravěč. Někdy běží jeho komentář současně s tancem. Místy to dokonce vypadá, jako by ansámblové a pantomimické scény měly být jen ilustrací mluvených pasáží.

Dustin Klein umí pracovat s velkým prostorem, což bylo zřejmé v četných sborových scénách důkladně promyšlených. Kleinově choreografii v ansámblech dominují stále se opakující strojově přesné, až roboticky nepřirozené pohyby, stylizované pózy, vzájemné prolínání se jednotlivců v měnících se formacích. S barokními skladbami vzniká zajímavá, překvapivě kompaktní symbióza, Lovermannova hudba je velmi dobře prokomponovaná, škoda, že v především v první půli silně přezvučená, místy až na samou hranici snesitelnosti. Působivá byla scéna pohřbu Ferdinandova otce s výstupem, v němž sbor tanečníků vytvořil efektní číslo za pomoci praporů (samozřejmě černých). Vyjma této působí však ansámblové scény neustálým opakováním podobných prvků zdlouhavě, ať je to velká scéna v 1. dějství nebo truchlení žen nad muži umírajícími ve válce, a takřka k nepřečkání je jednotvárný závěrečný večírek, v němž tanečníci neúměrně dlouho pouze skáčou na místě. Při práci s detailem a drobnokresbou je Klein ovšem precizní a důsledný, tanečníci vyjadřují hnutí mysli jakousi zvláštní chladnou a odtažitou mimikou, která je sama o sobě velmi působivá. Z tohoto hlediska byla zdařilá především scéna hádky Ferdinanda s otcem, bohužel však od tohoto herecko-pantomimického výstupu odváděla pozornost přítomnost Vypravěče, který děj zcela pregnantně vyjádřený tanečníky komentoval a vysvětloval.

Antonín Brukner v roli Vypravěče, student Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, neměl pozici vůbec snadnou, zhostil se jí však s velkým úspěchem. Pojetí Vypravěče osciluje mezi přirozeností a absurdním divadlem, Brukner dokázal velmi zdařile jednotlivé „tváře“ svého Vypravěče v celkovém hereckém projevu propojit. Ve scéně, kdy zavěšen nad jevištěm s černými balónky v rukou jako jakási obdoba Kingova Pennywise doslova pluje v prostoru, využil správnou mírou imaginaci a horor. Hovořil srozumitelně s kvalitní dikcí a žádoucím přednesem. Celkové nasazení a preciznost jevištního projevu v tomto nezvyklém konceptu je charakteristická i pro všechny tanečníky a zaslouží si vysoké hodnocení.

• 

• 

• 

Postavy mají jednotný ráz, který je dán celkovou stylizovaností a do jisté míry i unifikací výrazu. Přesto dokázal Richard Ševčík Ferdinandovi vtisknout rys lidské pravdivosti, a to především v prvním dějství při scénách s Filipínou. Sara Aurora Antikainen ztvárnila Filipínu s pochopením a s přirozeným půvabem. Precizní a sugestivní Karel Audy v roli Krále působil jako démonický, neúprosný anděl pomsty. Přirozenou grácii dala Královně i v tomto typu choreografie Jarmila Hruškociová. Plně přesvědčivá byla Mami Moloniewicz jako Filipínina družka Loxan a výrazný byl Gaëtan Pires ve dvojroli Kněze a Papeže v témže kostýmu. Dětské role ztvárnili zdařile žáci baletní školy Nikoleta Dörfler a Matteo Vocciante.

Kleinova inscenace měla být originální a novátorská. Řada scén je však nejasně motivována a nejasný je i její celkový smysl. Na to, aby byla čistě abstraktní, tkví příliš pevně v konkrétnu. Konkrétní a důsledně historicky věrná přitom není a příběh Ferdinanda a Filipíny neuzavírá. Jestliže má být zamyšlením nad společností, která omezuje svobodu jednotlivce, pak je nejasné její vyústění. Příběh končí v křepčení všech oslavujících Ferdinanda, který ve finále stojí s Filipínou v dosti zpupné póze velmi vysoko nad davem plazícím se hluboko pod nimi. Proč jej vlastně oslavují? Obraz s názvem Večírek má podtitul „Nemáme tolik peněz? Nevadí. Tak se prostě zadlužíme.“ Oslavují jej za populismus a nezodpovědnost? Ale proč, když do té doby o rozmařilosti nebylo v příběhu ani slovo? Z úst vypravěče plazícího se na zemi při rázném spouštění opony zní závěrečná slova o tom, že „nic nekončí“. Zmatení závěru tím dostupuje vrcholu. Je toho zkrátka příliš mnoho. Je řečeno tolik věcí naráz, že se vzájemně ruší. Asi tak, jako když mluví několik lidí současně a nerozumíte ani jednomu z nich. Obsáhlý text Vypravěčův sice obsahuje zajímavé myšlenky, ale postrádá zřetelnou vývojovou linku, dramatickou gradaci a pointu.

Přes všechny tyto aspekty je Kleinova inscenace choreograficky zajímavá. Je sondou do současného tanečního divadla a směrů, s nimiž mladí choreografové pracují, které využívají; naznačuje, jak se mohou měnit známé trendy. A vyjadřuje i hledání a snad i tápání mnoha příslušníků dnešní společnosti. V tom je její přínos. V celovečerním představení však bylo navzdory precizním uměleckým výkonům nejasností a temnoty příliš mnoho.

Ferdinand a Filipína
Choreografie, režie a libreto: Dustin Klein
Hudba a hudební aranžmá: Simon Lovermann
Použitá hudba: Henry Purcell, Diego Ortiz, Arcangelo Corelli, Andrea Falconieri, Biagio Marini
Scéna: Dustin Klein
Kostýmy: Louise Flanagan
Texty: Felix von Bredow
Asistenti choreografie: Richard Ševčík, Markéta Pospíšilová
Světelný design: Jakub Sloup
Zvukový design: Jürgen Branz
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspicient: Petr Šmaus
Premiéra: 11. 3. 2023, Divadlo J. K. Tyla – Nová scéna

Obsazení:
Ferdinand: Giacomo Mori / Richard Ševčík
Filipína: Sara Aurora Antikainen / Luisa Dawn Isenring
Vypravěč: Štěpán Tuček / Antonín Brukner
Král: Angelos Antoniou / Karel Audy
Královna: Abigail Jayne Baker / Jarmila Hruškociová / Andronika Tarkošová
Kněz / Papež: Gaëtan Pires / Justin Rimke
Loxan: Mami Mołoniewicz / Afroditi Vasilakopoulou
Děti: Nikoleta Dörfler, Matteo Vocciante