Interpretace klavírních trií se ujali houslistka Veronika Manová, violoncellista Libor Mašek a Petra Matějová na kladívkový klavír. V jejich interpretaci zazněla Sonata in C, Divertimento in G a po přestávce Sonata in A a Concertino in D. Vše v sonátové formě a vše v nadlehčeném klasicistním stylu, s poučenou dobovou interpretací. Nejvíce lahodil sluchu kladívkový klavír v podání Petry Matějové vylehčeným úhozem a perlivým zvukem, i když poněkud monotónním. Violoncello Libora Maška zaujalo kulatým a měkkým tónem a citlivým hudebním výrazem. Housle Veroniky Manové se bohužel nespojovaly zvukově s violoncellem ani s klavírem, málo nosná piána a naopak ve forte ostré řezavé tóny s nedotaženou intonační špičkou nezapadaly do barvy tria. Celek komplikovala ještě akustika vysokého rozlehlého sálu s dlouhým a cirkulujícím dozvukem.
Sál byl ovšem zážitkem sám o sobě. Obrovská, dvě patra vysoká prostora v základní škole působí jako zjevení. Školu, která byla postavena v roce 1875 jako chlapecká, navštívil v roce 1890 císař a prostor ho uchvátil. Přál si, aby byl zcela vymalován a již v roce 1892 bylo možné obdivovat perlu, kterou někteří nazývají „malou olomouckou Sixtinskou kaplí“.
Autorem je dolnorakouský malíř José Hilber, který žil v Olomouci. Zvolil neorenesanční styl, korespondující s architekturou budovy, doplněný barokním iluzionismem, který však svými vedutami a rostlinnými motivy a rozevlátými postavami předjímá secesi. Na stěnách není jediné místo, které by bylo prázdné. A také je to jediný prostor v Olomouci, který nemá duchovní obsah. Je tu samozřejmě císařský znak a erby jednotlivých zemí, ale jsou tu především alegorie mnoha lidských činností z oblastí průmyslu, řemesel, vědy či umění. To proto, aby se žáci mohli inspirovat pro život a vybrat si obor, který by jim byl blízký. Za zmínku stojí bohyně Elektra, která drží v ruce žárovku a ztělesňuje tak tehdy objevenou elektřinu, nebo iluze vlaku, který byl tehdy novým módním dopravním prostředkem. V rozích stropu tu jsou i portréty čtyř osobností, které tehdy byly považovány za největší velikány – Isaac Newton, Alexander Humboldt, Friedrich Schiller a Michelangelo Buonarotti.
Osud tohoto výjimečného prostoru byl neradostný. Protože jde o budovu školy, dnes tu sídlí FZŠ Komenium, byl využíván jako tělocvična a stav maleb postupně upadal. Až do dvou metrů byla malba okopána a zničena, ostatní plochy požírala špína. Rekonstrukce započala v roce 2016 a sál byl uveden do provozu začátkem října 2018. Tři roky na malbách pracoval tým akademického malíře a restaurátora Radomíra Surmy, který dostal za realizaci Cenu za počin roku. Ten byl koncertu přítomen a o přestávce podal zvědavým posluchačům odborný a poutavý výklad: „Malby byly ve strašném stavu. Pracovali jsme v týmu 16 lidí po tři roky, malíři, štukatéři a další profese. Museli jsme trpělivě odstranit špínu, abychom rozpoznali, co na malbách je. Neměli jsme žádnou dobovou ani jinou dokumentaci a ve spodních částech jsme museli domýšlet. To co vypadá jako kámen, není kámen, všechno je tu namalované. Je tu celkem přes 250 postav a 130 z nich jsou děti. Postavy učitelů mají podobu tehdejších vědeckých osobností. Kovový lustr je původní a zajímavé je, že byl zpočátku na plyn, “ prozrazoval restaurátor.
Vznikl tak unikátní prostor, který slouží škole jen edukativně a pro slavnostní příležitosti, ale především slouží jako reprezentační prostor města. Koncert, který se zde v pondělí konal, byl první akcí tohoto druhu a nezůstane samozřejmě jen u toho jednoho. Jen o úpravě akustiky by stálo za to popřemýšlet. Jedná se o prostor, který nemá obdoby a je unikátní jistě i v kontextu Evropy. Olomouci takový sál velmi sluší.
