Je známo, že Bayreuther Festspiele jsou pro umělce slavnostní a respektovanou událostí a jak správně před lety poznamenala Gwyneth Jones: „Pozvání na Bayreuthské hry jsou pro pěvce čest, peníze vyděláváme jinde.“ (M. Kajzar, DP Fenomén Bayreuthu, 2015). I my máme na tento festival nejlepší vzpomínky, jelikož jsme zde v roce 2016 spolu s režisérkou Národního divadla Katharinou Schmitt získali od společnosti Richard–Wagner–Verband International (RWVI) renomované stipendium, čili naše opětovná návštěva s tříletou odmlkou by se dala označit za jakýsi návrat na místo činu.
Dovolte nám ještě na chvíli zůstat u „veličiny Zeleného vršku“ Dame Gwyneth Jones, letos jsme se totiž v Bayreuthu zúčastnili jejích Masterclass. Z pěveckých mistrovských kurzů, které již máme za sebou (kupříkladu Claudia Visca – Vídeň; Vlasta Huděcová – Bratislava; Siegfried Jerusalem – Bayreuth; Daniel Weeks – Lousville, Kentucky; Wiesław Ochman – Warszawa a další), lze konstatovat, že mimo jednoznačný posun umělce v rovině interpretační a nakonec i motivační jsou často také dokladem pedagogova skutečného umu – adaptability, nadhledu nad partiturou či výtahem a schopností věcně pomoci s konkrétním problémem. Tato první dáma německé opery, mimo jiné z našeho pohledu dosud nepřekonaná Brünnhilde, učebnicově psychicky labilní Salome či ozdoba Boulezova a Chéreauova „Prstenu století“, je přes pokročilý věk stále elegantní a velmi vitální. Dvěma i třemi jazyky předává své celoživotní zkušenosti s wagnerovským repertoárem jako poslání dalším generacím a především dokáže ukázkově rozvinout a demonstrovat wagnerovskou interpretaci na řadě příkladů. Její vědomosti zahrnují mnohé, od precizních znalostí charakteru každé mužské i ženské operní postavy až k akcentu na dikci a detailní znalost specifického posazení mimického svalstva při znění německých fonémů. Pokud máme absolvované mistrovské kurzy Gwyneth Jones zhodnotit jednou větou, jde o nezapomenutelnou životní zkušenost, jež lze bezpečně všem pěvcům doporučit.
Bayreuthský Festspielhaus, vystavěný dle vzoru antického divadla, jemuž dominuje především dřevo, je akusticky nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným operním domem a je zarážející, že se v něm architekti inspirují tak málo. Zakryté orchestřiště dodává celistvě kompaktní zvuk, pěvcům se zpívá dobře, a to v jakékoliv části jeviště, byť muzikolog a ředitel bayreuthského Wagnerova muzea Dr. Sven Friedrich vkusně upozorňuje směrem k akustice na zajímavý fakt: „Totiž pěvce, který v Bayreuthu ještě nepůsobil, často poznáte dle sólistické manýry chození za lepší akustikou směrem k divákům. Zde v Bayreuthu je tomu přesně naopak a čím dál stojíte, tím lépe se váš tón nese.“ (M. Kajzar, Stipendienstiftung, 2016).
Režii Tristana a Isoldy v podání Kathariny Wagner považujeme za dosud to nejzdařilejší, co lze od umělecké ředitelky Festivalových her a pravnučky skladatele vidět (Mistři pěvci norimberští – zhlédnut pouze záznam, Lohengrin – Národní divadlo Praha). Při komplexním pohledu na pomyslný soulad režie a jevištního prostoru Franka Philippa Schlössmanna převažovalo strohé vyjadřování o pár dominantních předmětech, vše na pochmurně tmavé scéně. První dějství, odehrávající se na Tristanově lodi, budilo dojem bludiště v industriálním podpalubí, kde mezi spletenci k sobě nešťastný pár obtížně hledá cestu. Druhému dějství dominovala klec vprostřed scény. Ohradu lze interpretovat jako předmět představující zakázanou lásku a reprezentující onu pomyslně tenkou hranici, nicméně při dlouhém duetu se tento prvek proměnil ve zbytečně popisný. Vzhledem k přemíře otvírání a zavírání klece, jež se mezitím stala pěvecké dvojici středobodem, by přirozeněji působilo spíš statické zpívání bez rekvizit. Třetí dějství se odehrávalo z větší části za průhlednou roletou, která vytvářela dojem mlhavého až snového okolí, tedy nikoliv v impresionistickém slova smyslu. Barevně atmosféru doplňovaly hořící svíce okolo bezvládně ležícího těla na smrt raněného rytíře. Za přímo mistrovský prvek lze označit vyobrazení Isoldy v různých partiích jeviště při Tristanově blouznění – vždy ve světlem lemovaném „milostném“ trojúhelníku a pokaždé s jiným výjevem, z nichž některé situace působily jako z litografické dílny Edvarda Muncha. Vzpomeňme především strmý pád Isoldy, utržení hlavy přeludu irské princezny nebo konečnou Liebestod, kterou režisérka nechala odzpívat Isoldu opírající se o bezvládně sedící mrtvé tělo Tristana. Bez výtky akceptujeme i implicitní vyjádření Isoldiny smrti, kdy si princeznu král Marek odvádí za scénu – to vše samozřejmě za hudebního závěrečného harmonického rozvedení do tóniky.
Již od roku 2016 zde každoročně Isoldu ztvárňuje Petra Lang, kterou ve Vídni vídáme velmi často a rádi, byť se někomu její projev směrem k vyšší hlasové poloze může zdát úzkého znění. Subjektivně za nás Isoldu v současnosti dělá lépe snad jen švédská rodačka Nina Stemme. Zde se však již neopíráme o věci pěvecké techniky a kvality, což ovládají obě interpretky, nýbrž osobního vkusu. Petra Lang má roli výborně nazpívanou a herecky propracovanou. Hlas je bezpečně slyšet a zní svěžím dojmem po celou dobu produkce, místy zvukově připomíná stále živý odkaz Kirsten Flagstad.
Vzhledem k tomu, že se Bayreuth honosí nálepkou „Wagnera děláme nejlépe“, byl letošní Tristan und Isolde v titulní mužské roli alternován dvěma interprety – americkým Heldentenorem Stephenem Gouldem a německým pěvcem Stefanem Vinkem. Při pohledu na rozložení sil v časových termínech s poměrně malým rozptylem je tento nápor na hlasivky obou umělců i přes střídání obdivuhodný. Stephen Gould zpívá roli Tristana s jistotou sobě vlastní a jeho interpretace je uměleckou sázkou na jistotu (více ZDE). Jelikož jsme Stefana Vinkeho dosud živě neslyšeli, odvíjela se naše volba obsazení od chuti okusit něco nepoznaného. I zde si rovnou řekněme, že pěvec splňoval parametry vysokých kvalit a vše podtrhnul strhujícím pěveckým koncertem ve třetím dějství. Vinke s wagnerovským repertoárem objíždí svět a nám nezbývá než konstatovat, že jeho pozvánka do Bayreuthu je zcela namístě.
Výběr milenecké dvojice hodnotíme jako šťastný – oba umělci tvořili vyvážený pár, jemuž je vlastní transcendence a schopnost všemi možnými prostředky patřičně vyjádřit dramatickou postavu. V jednotlivostech Vinke v úvodu zněl jako zbytečně tlačící kořen jazyka na zadní stěnu hrtanu, ovšem zmiňované třetí dějství zazpíval neuvěřitelně. V milostném zpěvu druhého aktu, kdy si oba milenci předávají funkci nositele melodie, rozehrála širokou paletu barev především Petra Lang, a to ukázkovým mezza voce. Zde je vidět, že dosud její hlas zvládá i jinou polohu než silně dramatickou a toto místo bylo snad jediným, kde vyváženost hlasů poněkud tříštila.
Georg Zeppenfeld nás prvně uhranul na témže místě jako Gurnemanz v Parsifalovi (Bayreuther Festspiele, 2016), a byť i s ohledem na věk stále hlasově zraje, jistě se z něj stává umělec, na kterého budou diváci chodit s pocitem jistoty. Jeho král Marke je zpívaný velmi promyšleně, Zeppenfeld je navíc výborným hercem. Christa Mayer je přírodní úkaz, který se jen tak nevidí a její Brangäne je pro posluchače zážitkem spojeným s údivem nad takto temným témbrem i nosným projevem. Kurwenal Greer Grimsley disponuje spolehlivou technikou, byť jeho herectví působí toporněji.
V závěru vyzdvihněme skutečně pregnantní a celistvě precizní znění orchestru pod taktovkou Christiana Thielemanna. Neskrýváme vůči této osobnosti obdiv a studentům univerzity ji předkládáme jako bernou minci a člověka, který skladatelovu smýšlení opravdově porozuměl, stejně jako ve své době kupříkladu James Levine, jehož umělecký odkaz část operní populace nepochopitelně degraduje. Na Wagnera v současnosti neexistuje lepší dirigent než Thielemann a tento hudební ředitel Bayreuther Festspiele sklízí s německým repertoárem již léta zasloužený úspěch po celém světě.
Suma sumárum šlo o obohacující návštěvu a uvidíme, co přinese příští rok. Již nyní máme od přátel to nejlepší doporučení na nové nastudování Mistrů pěvců, a tak se zajisté máme na co těšit. I když jsou režijní uchopení současného Bayreuthu esteticky různá, vypadá to, že zde bude interpretace Wagnera splňovat ty nejvyšší parametry skladatelova odkazu neustále.
Hodnocení autora recenze 100 %
