Festival, kvůli kterému se vyplatí přerušit dovolenou – anebo ho do ní zařadit

Zápisník Jindřicha Bálka (16) 

Řeč bude samozřejmě o letním festivalu v Salcburku. Pokud jde o to přerušení dovolené, mám na mysli slova Elīny Garanči, která pronesla v Praze před koncertem v Českém Krumlově. Uvedla, že ze zásady celé léto odpočívá, ale teď udělala výjimku, protože vždycky považovala za svůj sen zpívat Verdiho s Riccardem Mutim, a ten jí tentokrát nabídl part v Requiem. A to se neodmítá.

Jak jsem se díval, tohle Verdiho Requiem už je vyprodané. Ale pokud jde o Salcburský festival, není vůbec tak nedostupný – a je škoda, pokud ho někdo vnímá jenom přes zprávy o těch operních představeních, kde vystupují za astronomické vstupné největší operní celebrity.Snobský lesk a zaparkované limuzíny sice k festivalu patří, ale tento festival stojí za návštěvu, i když se člověk vypraví na mnohem obyčejnější koncert. Zkrátka proto, že tahle letní atmosféra přátelského setkávání hudebního publika s přátelsky naladěnými slavnými muzikanty v sobě má něco nenapodobitelného. V Salcburku můžete mít ten slastný pocit, že být kulturním člověkem je přirozená a pěkná věc. Sedět v kavárně a u protějšího stolu nenápadně sledovat třeba Andráse Schiffa. Setkat se s lidmi, které zajímají podobné věci jako vás, zajímat se o nejlepší klasickou hudbu, která překvapivě mnoho lidí spojuje, a nepřipadat si v tak beznadějné menšině uprostřed zábavných show všeho druhu.

Dramaturgii Salcburského festivalu se ovšem vyplatí prostudovat i tehdy, když se tam člověk zrovna nechystá. Nechci objevovat Ameriku a psát o seznamu letošních hvězd. Zároveň je samozřejmě zajímavé sledovat i tu „interní“ rakouskou diskusi, kdy každý rok někdo dramaturgii kritizuje: jak opět v Salcburku nic nevymysleli a kolik režisérů zase dostalo kolik bláznivých inscenačních nápadů. Jako by patřilo k dobrému tónu mnoha kritiků festival vždycky trochu nakopnout, neboť kritizovat jednu z nejprestižnějších akcí světa, to vždy poutá pozornost.

Já mám naopak každý rok pocit, že se na jedno místo opět sjeli skoro všichni významní lidé svých oborů. V klavírní řadě jakoby mimochodem vždycky čtyři velká jména, u písňových večerů ti čtyři nevýraznější reprezentanti, do toho nějaký kvartetní cyklus, vedle toho další slavní sólisté i v neotřelých komorních sestavách. Nelze zapomenout na cyklus koncertů Vídeňských filharmoniků, každý program s jiným dirigentem – a pravidelnou účast čtyř pěti orchestrů z nesporné první desítky.Za pozornost stojí, že mezi orchestry má letos samostatný cyklus Simon Bolívar Symphony Orchestra. Ale nejen kvůli dirigentské hvězdě Gustavo Dudamela – jde o to představit celý hudební systém – El Sistema – který ve Venezuele přivedl tolik mladých lidí ke špičkové hudbě. Hudebních těles z této pozoruhodné hudební líhně vystupuje letos v Salcburku několik. A nejen koncerty, také besedy nebo workshopy. Ale nejzajímavější možná je se tam v nějaké kavárně dát s těmi jihoamerickými muzikanty do řeči. Usedlý hudební milovník z Evropy, poté co si najde na mapě, kde je Venezuela, nestačí žasnout. Na některém z předchozích ročníků byl podobným rezidenčním ansámblem Západovýchodní díván Daniela Barenboima. Ten letos přijede zdvořilostně pouze na jeden koncert. V Praze bychom byli rádi i za ten jeden.

Připadá vám Salcburk moc konzervativní? Je tam jedenáct reprezentativních koncertů soudobé hudby. Máte rádi klavíristy? Letos Kissin, Pollini, Buchbinder, Sokolov. Sledujete významné dirigenty? Letos vedle Dudamela už zase Jansons, Mehta, Thielemann, Chailly, Rattle, Dutoit, Muti, Harnoncourt, Barenboim a další dobří, jen trochu méně slavní. Nemáte rádi operu? Je tu nově celý cyklus oratorií a duchovních skladeb. A nebaví vás zrovna třeba Mahlerovy symfonie, letos tam zazní s různými dirigenty všechny, zatímco vy jste je slyšeli už několikrát? Tak můžeme doporučit něco z kompletního provedení Beethovenových smyčcových kvartetů. Hraje Hagen Quartet a nikdo na světě to momentálně neumí lépe. V tomto duchu bychom mohli pokračovat.

Je sympatické, že Mozartovo rodiště drží hodně spravedlivý operní kurs, který odpovídá světovému, nikoli německému opernímu vkusu: v letošním roce Verdiho i Wagnerova jubilea se hrají čtyři Verdiho opery a dvě Wagnerovy… Milovníci Wagnera ostatně mají samostatný festival, takže dobře jim tak a netřeba nosit dříví do lesa.Pokud jde o obsazení, ponechám hodnocení operním fandům, ale člověk by si vybral – a pokud objeví nějaké slabší místo, může se na to našinec dívat pomalu se zadostiučiněním. Vždycky někdo u nás rád zkonstatuje, že ani v Salcburku není všechno ideální – no, jistě na tom něco je – ale stejně jsou to problémy z trochu jinak fungujícího vesmíru.

Koncem srpna už toho možná budou mít všichni plné zuby. Ale není potřeba slyšet všechno ani být právě na tom nejdražším exkluzivním podniku. Mnoho vstupenek se dá snadno koupit na poslední chvíli. Ale Salcburský festival se vyplatí poznat prostě jako velký kulturní a společenský fenomén. A jako pevný bod pro naše evropské hudební tradice. Lze se tam zastavit cestou k moři i cestou do Alp, kde obvykle při dovolené utratíme mnohem víc peněz za mnohem větší pitomosti.

Autor je redaktorem  Českého rozhlasu-Vltava