Vysoké kvality Orchestru newyorské Metropolitní opery jsou k dnešnímu dni zachyceny na mnoha desítkách vynikajících audio a video nahrávek. Přestože zahrnují hudbu autorů mnoha stylových období a epoch, jedno je většině z nich společné: jedná se o díla určená pro jeviště, tedy především opery, případně balety. Ke škodě nás, posluchačů, přistupuje orchestr k nahrávání koncertního repertoáru jen zřídka. Stalo se tak například roku 1993, kdy vznikly pozoruhodné nahrávky dvou proslulých symfonií, Beethovenovy Eroiky a Schubertovy Nedokončené, v obou případech pod taktovkou dlouholetého šéfdirigenta Orchestru Met Jamese Levina.
Tento miláček newyorského publika realizoval se „svým“ orchestrem také nahrávku, které se dnes chceme věnovat. V tomto případě se jedná o hudbu poněkud novějšího data: Musorgského Obrázky z výstavy v kongeniální instrumentaci Maurice Ravela.
Dílo, určené původně pro klavír, zkomponoval Musorgskij v roce 1874 pod dojmem z výstavy obrazů svého nedávno zesnulého přítele, malíře Viktora Hartmanna. Skladba má formu volného ronda, kde hlavní téma představuje takzvaná promenáda, která hudebními prostředky zobrazuje samotného skladatele přecházejícího mezi jednotlivými obrazy. Samotné obrazy pak tvoří pestrou paletu nálad od veselého výjevu hašteřících se trhovkyň až po tragický obraz smrti v části Katakomby. Dílo existuje ve více orchestrálních úpravách, z nichž daleko nejproslulejší je Ravelova z roku 1922.
Prvním dojmem z nahrávky je její ohromující zvukovost. Orchestr má sytý, plný zvuk, přitom je však zřetelný každý detail partitury. Levine zdůrazňuje basové linie a bicí nástroje, které ve struktuře díla hrají důležitou úlohu. Co se týká celkové koncepce provedení, udivuje především Levinova schopnost s maximální přesvědčivostí odlišit jednotlivé obrazy. Každý z výjevů je světem sám o sobě a svým celkovým výrazem tvoří výrazný kontrast k předešlým a následujícím. Těžko vyzdvihnout některý z úseků jako zdařilejší. Pro někoho může vrchol provedení představovat rytmicky pregnantní Tanec kuřátek ve skořápkách, pro jiného zas přímo mrazivé podání scény v katakombách. Pro úvodní promenádu volí Levine ideální „vycházkové“ tempo, daleko přesvědčivější než například poněkud uspěchané podání Riccarda Mutiho. Za zmínku stojí také skvěle vygradovaná Velká brána kyjevská, která dílu tvoří efektní závěr.
Výjimečná nahrávka, která může směle konkurovat i legendárnímu Ančerlovu snímku s Českou filharmonií, byla pořízena na jaře 1992 v newyorském Manhattan Center vydavatelstvím Deutsche Grammophon, u nějž Orchestr Met vydává převážnou část svých nahrávek. Skvělé kvality orchestru a inspirované pojetí Jamese Levina jsou ještě podpořeny vynikající kvalitou zvukového záznamu, který je naprosto transparentní, má širokou dynamickou škálu, ale přitom není ve fortissimech přehlušený. Pomyslné hodnocení nahrávky by znělo: 100 %. 
Foto archiv
