Festival MusicOlomouc přinesl střet severských a rakouských soudobých skladatelů

Festival MusicOlomouc, který pořádá Univerzita Palackého v Olomouci a spolek MusicOlomouc, slaví již dvanáctý ročník své existence s podtitulem „Schnee“. Letošním cílem je tedy uvádět díla inspirovaná sněhem, nebo zkomponovaná severskými či pobaltskými autory. V případě dnešního koncertu, který byl streamován místo původně plánované Olomouce z Vídně, se pak jednalo o jakousi konfrontaci severské hudby s rakouskou (ať už psanou rodilými Rakušany, nebo skladateli, kteří v Rakousku delší dobu pobývali), čemuž přispělo i pořadí skladeb (střídání kompozic z obou zeměpisných oblastí). Ať už to dramaturgie zamýšlela, či ne, můj výsledný dojem pak byl, že tolik nezáleží na tom, odkud skladatel pochází (přestože v některých dílech můžeme vypozorovat určité „národnostní“ prvky), protože každý může být unikátní a osobitý, stejně tak jako podobný jinému odlišné národnosti.

Všechny skladby pak spojovala naprosto zřejmá fascinace zvukovými možnostmi smyčcových nástrojů, z nichž někteří z dnes uvedených skladatelů na tom dokonce vytvořili koncept svých skladeb. Například strukturálním prvkem skladby Benta Sørensena s názvem Adieu (která dnes byla vtipně zařazena na úplný začátek koncertu), inspirované pohřebním procesím na rozloučenou, byla glissanda s různým emocionálním podtextem. Beat Furrer, od něhož jsme vyslechli Streichquartett Nr. 2, je zase znám svým zkoumáním lidského hlasu a způsobem jeho přenosu do instrumentální podoby. Vytváření různých ruchů a akustických efektů bylo ale snad nejvýraznější ve skladbě Culla d’aria Lotty Wennäkoski, kterou jsme mohli vyslechnout ve druhé polovině koncertu. Autorka se tímto způsobem snažila napodobit, jak sama uvádí, „vzdušný zvuk“; to vše nad neustálým houpavým pulsem kolébky.

Kompozice copy.paste_DEL Mateje Slobody, která dnes zazněla ve světové premiéře, pak ukázala trochu jiný způsob práce se zvukem, a to hlavně v používání mikrointervalů. Důležitým kompozičním záměrem interpretace měla být taktéž práce s prostorem (konkrétně rozmístění hráčů do rohů místnosti); tento prvek však, jak předpokládám, vzhledem ke snímání zvuku z jednoho bodu a statické kameře online přenosu nemohl být zachován (hráči tedy seděli stále na podiu, pouze si vyměnili místa).

Nejen v poslední zmíněné skladbě se projevily interpretační kvality rakouského smyčcového kvarteta Ensemble Lux (Louise Chisson – housle, Thomas Wally – housle, Nora Romanoff – viola, Mara Achleitner – violoncello), který již na MusicOlomouc v minulosti vystoupil (po dnešním koncertě snad každý pochopí, proč organizátoři tohoto festivalu obnovili spolupráci i pro tento rok). V průběhu celého večera tento soubor neustále dokazoval, že oplývá naprostou přesností v souhře, a to i v případě vysoké technické náročnosti jednotlivých partů, a jednotou v hudebním cítění.

Druhou polovinu koncertu zahájil Streichquartett Nr. 2 „Kopien“ Geralda Resche, v níž se její autor sice čistě na zvukovost zaměřuje možná o něco méně, o to více si však hraje s hudebními prvky a motivy, které, jak sám vysvětluje, různě pokřivuje, deformuje, promítá a rozlamuje. Kompaktnost a soudržnost celé kompozice, daná mimo jiné zmíněnou „motivickou prací“ (i když ne v tradičním slova smyslu), byla v repertoáru večera vyznačujícím se spíše drobením hudebních ploch osvěžujícím bodem. Svým způsobem osvěžující byl však i spontánní způsob kompozice Thomase Wallyho, od kterého jsme dnes na úplný závěr vyslechli skladbu Capriccio (III) giocoso, crudele e un poco amabile. Wally začíná dramatickým úvodem, který nás „in medias res“ vtáhne do děje a nechá nás plout až do samého konce bez výrazného strukturálního zakotvení. Jak zmiňuje, „nemít koncept se stalo součástí konceptu“.