Festival Nultý bod 2016 – zastavení druhé

Festival Nultý bod servíroval svému publiku velmi intenzivní zážitky. V programu lavírujícím od pohybového divadla přes tanec k akrobacii nemohlo vlastně nic překvapit, ale prožitek je vždy neopakovatelný.

Do velmi zvláštního světa vnesla diváky dvojice Iona Kewney a Joseph Quimbey – drobná akrobatka a hřmotný hudebník, ovládající, jak už je zvykem, nejen svůj nástroj, v tomto případě elektrickou kytaru, ale také zvukařský pult. Sólová inscenace Black Regent působila jako velký divoký rituál, uctívání pohybové extáze a vyčerpání, pocta šílenství, pramenícího z neklidu a touhy po pohybu. Joseph Quimbey oblečený do neonově zářícího růžového pláště působil jako kněz řídící bohoslužbu a Iona Kewney jako ta, která má vykonat celý rituál. Divoký výjev vyvolával mnoho asociací, zejména na rituální extatické tance, známé z některých náboženství, ale také mohl být metaforou šílenství z posedlosti zdravým pohybem či úniku z naškrobené civilizace uměřených hodnot a norem.

Už při vstupu diváků do sálu se na jevišti performerka pohybovala a její tělo se zimničně rytmicky chvělo na zemi. Postupně se začala pohybovat, ale s tělem a končetinami propletenými tím nejfantastičtějším možným způsobem. Jako hadí žena kombinovala nejrůznější možnosti stoje a chůze po rukou, extrémně pružné tělo stočené do póz, které u citlivých povah musely budit bolest v zádech už jen pouhým pohledem. Iona Kewney má tělo pružné, jako kdyby dokázala ohnout i pevné kosti, při delším pozorování ale zjistíme, že je složitější dobrat se za artistickým výkonem sdělení. Volnost interpretace nabízí množství výkladů, výstup ale poskytuje málo vodítek. Inscenace stojí na hranici pouhé exhibice pohybových schopností (byť vynikajících), ale ani ty nejvykloubenější pózy samy o sobě nejsou umění, ačkoli jsou pro obyčejného člověka (i řadu tanečníků) nedostižné.

Podlahu a stěnu scény na dvou místech zdobily symboly spojených trojúhelníků. Ty spolu s nepřítomným až šíleným pohledem tanečnice dotvářely dojem náboženského rituálu, který se točil mimo jiné kolem lahve vody, z níž performerka upíjela s téměř posvátnou úctou. Pokus ovládnout nekontrolovatelně se pohybující tělo nazutím bot ztroskotal, trup i končetiny se dál absurdně pohybovaly prostorem jako vědomě neřízené a nezávislé entity. Hudební doprovod eskaloval šílenství čím dál větší hlasitostí a dynamikou. Chvílemi se zdálo, že v propojení hudby a pohybu je také jakési pojítko, že performerka možná svým pohybem vyjadřuje a zhmotňuje kakofonické zvuky deroucí se ze strun, že nevypočitatelná dráha jejího pohybu je dráhou akustické vlny.

Během celého vystoupení dopřála interpretka sama sobě jen několik málo minut oddechu, fyzické vypětí bylo opravdu obdivuhodné. Její vystoupení sice celé působilo tak trochu šíleně, ale rozhodně nelze upřít, že do něj dává tělo i duši.

Opakem této exprese byla pak inscenace Lessons of Touch, která vznikla spoluprací Miřenky Čechové ze souboru Tantehorse coby režisérky a Jiřího Bartovance jako choreografa. Premiéru měla v říjnu roku 2015, ale jde o inscenaci částečně proměnlivou, která bez nadsázky prožívá novou premiéru při každém provedení. Inscenace je přesně tím, co napovídá její název: třemi lekcemi o podobách doteku, vnímání intimity a zkoumání hranic, které má – či nemá. A to vše v poutavém podání, jemuž nechybí okamžiky plné napětí, okamžiky téměř mystické, ale také úsměvné a parodující.

V úvodu se diváci mohou dívat na lekci sebepoznání. Radim Vizváry rozehrává hru s vlastním tělem, objevuje kouzlo dotyku rukama i ústy, kouzlo pohlazení, úderu i silného skusu. Pohybový monolog podbarvený jen zvuky doprovází performer přímými pohledy do publika, které vyvolávají neklid. Když si lehá na kraj scény a natáhne ruku k divákům sedícím v první řadě, nikdo si netroufá výzvu k dotyku uposlechnout.

V poznávání vlastního těla by samo o sobě nebylo nic objevného, inscenace ale včas přechází do další fáze. S příchodem Niny Vangeli vstupuje na jeviště žena, a tím je řečeno vše. Místo nenápadné taneční publicistky, kterou diváci znají ze svých vlastních řad, je tu najednou umělkyně s charismatem uralské šamanky. Pronikavý pohled, ledově klidná tvář a černé vlasy, s nimiž je možné si hrát. S těmito atributy a s vědrem ledových kostek vstupuje osudová žena do života mladého muže. Z jejich věkového rozdílu kupodivu nevystupuje žádný konflikt. Není podstatný. Protože je zde muž a žena a vydávají se na vzájemnou pouť objevování dotyku. Násilí jen v náznaku a intimita odhalování končí svléknutím jedné podkolenky. To, co zůstává skryté, je mnohem výmluvnější.

Jejich duet, jehož různé fáze podbarvuje, a to doslova, také světelný design buď modrým, nebo teplým oranžovým světlem, odhaluje nejen možnosti doteku, ale i polohy vztahu, v němž se milenecké objetí střídá s mateřským pohlazením a nakonec dojde i na biblický výjev. Je to stále žena, kdo určuje pravidla hry, byť je smýkána po zemi. Z některých scén mrazí, ale stačí jedno mrknutí nebo pohyb ruky, které napjatou atmosféru zruší.

Třetí část patří zapojení performerů neprofesionálů. Dobrovolníci, kteří absolvovali dvoudenní workshop s Jiřím Bartovancem, v ní překročili hranici obav ze sdílení vlastní intimity. Po krátkém zatmění se na jevišti objeví osm nahých těl. Výjev působí zvláštně výtvarným dojmem, a to i dále, když jednotlivci vstávají a bez zábran i bez ochranné bariéry oděvů stojí před diváky. Převládá dojem neskutečna. Odhalení nešokuje ani nevzrušuje, nepůsobí rušivě ani nepatřičně, jen ilustruje jakousi prapůvodní přirozenost. Tato scéna by mohla být tečkou za inscenací, ale je rozvedena ještě dále. Interpreti se oblékají a vzájemně si také začínají hrát s dotykem, náznaky kontaktní improvizace. Pokyny zřejmě dostávají do sluchátek, která měli v uších už od počátku, nebo do nich snad proudí hudba? V této chvíli už je inscenace trochu uměle protahovaná. Po niterné výpovědi o vztahu mezi mužem a ženou tato laboratoř dobrovolníků rozmělňuje silné sdělení, které se do té doby na diváky přenášelo, jako kdyby se náhle jednalo o jiný formát, jinou funkci tance. Závěrečná scéna s tygrem jen umocní pocit absurdity, který v divácích narůstal.

Inscenace Lessons of Touch se sice nezabývá novým tématem, ale její tvůrci se vyjadřují velmi osobitě a zprostředkovávají divákům zážitek téměř hmatatelný. Je to do značné míry zásluha performerů, jejich elektrizující přítomnosti na jevišti, co dodává choreografii esprit. Pro diváky, kteří nejsou zcela naladěni na zobrazování intimity na jevišti, je tato inscenace dobrým odrazovým můstkem k jejímu přijetí.

 

Hodnocení autorky recenze:
– Black Regent: 70%
– Lessons of Touch: 90%

Nultý bod 2016

Black Regent
Choreografie, režie, tanec: Iona Kewney
Hudba: Joseph Quimbey
Premiéra 1. listopadu 2014
(psáno z reprízy 20. 7. 2016 Divadlo v Celetné Praha)
***

Lessons of Touch
Koncept, režie: Miřenka Čechová
Choreografie: Jiří Bartovanec
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Jiří Bartovanec
Scénografie: Jiří Bartovanec, Miřenka Čechová
Světelný design: David Prokopič
Premiéra 6. října 2015 Experimentální prostor NoD Praha
(psáno z reprízy 21. 7. 2016 Divadlo v Celetné Praha)

Hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci

www.nultybod.cz