Festival Opera Schrattenbach se po nucené přestávce vrátil do Olomouce

Tradiční olomoucký festival Opera Schrattenbach 2021 uskutečnil v prosinci svůj již 16. ročník. Festival se dlouhodobě a systematicky věnuje soudobé hudbě, a i v letošním roce nabídl jak pestrou škálu koncertů komorní hudby, tak také operní představení. Organizátoři, kterými jsou Tvůrčí centrum Olomouc ve spolupráci s Ensemble Damian a Katedrou hudební výchovy PdF UP v Olomouci, připravili celkem sedm zajímavých večerů. Šest z nich se nakonec uskutečnilo, což lze ve stávajících podmínkách označit za velký úspěch. Tradičním prostorem, který hostí tento festival, je Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci (UC UP), kde se uskutečnilo pět akcí, prostorově náročnější opera Poklad Arkádie Tomáše Hanzlíka a Marka Řiháka byla realizována v jednom z pavilonů olomouckého výstaviště Flora. V následujícím textu přinášíme zprávy ze všech konaných akcí.

• Jan Flaška: Fotojatka – Projekce tvůrčí fotografie
• Scott L. Miller & Taavi Kerikmäe: Blind Date
• Tomáš Hanzlík a Marek Řihák: Poklad Arkádie
• Vít Zouhar: Kyvadlo/Coronide
• Stephen McNeff & Aoife Mannix: Beyond the Garden
• Tomáš Hanzlík: Pozdní obraz

Jan Flaška: Fotojatka – Projekce tvůrčí fotografie

Letošní ročník festivalu Opera Schrattenbach byl zahájen opravdu netradičně, a to hned v několika ohledech. Páteční večer dne 3. prosince 2021 byl naplněn spíše uměním vizuálním než hudebním, i když ani to nechybělo. Jan Flaška, dlouholetý organizátor festivalu Fotojatka, připravil divákům reprezentativní výběr z české i zahraniční konceptuální fotografie v podobě prezentací synchronizovaných s hudbou různých žánrů. Jan Flaška byl z důvodu karantény přítomen pouze on-line. Přesto byl komentář, kterým prezentace doplnil, pro publikum spíše tradičně orientované na hudební produkce, velmi poučný a zároveň nepostrádal vtip a velký nadhled.

Z celkem jedenácti představených umělců jmenujme Grzegorze Klatku, jehož série By the way, zobrazující fotografie lidí v autech stojících na červené na pražských semaforech byla vtipně doplněna synchronizovaným výběrem převážně z předlistopadového popu (H. Zagorová, K. Gott, D. Janda) či krátkými vstupy z komerčních rádiových stanic.

Uchvacující snímky projektu Dust rakouského fotografa Klause Pichlera, které připomínaly křehké fantazijně snové útvary, byly vytvořeny z nasvícených a detailně snímaných kusů prachových částic z různých prostředí Vídně. Autor tak originálně zachytil částečky prachu, zbytky chlupů, vlasů, nehtů, odstřižky látek či kousky hmyzu doslova vymetené z nejzazších koutů dílen, obchodů, metra či muzea.

Drsné prostředí hamburské „vykřičené“ ulice Reeperbahn fotil Anders Petersen již v 60. letech 20. století. Prostitutky, pasáci, transvestité, ale i dělníci či zločinci jsou zachyceni v jejich oblíbeném podniku Café Lehmitz. Dnes již ikonické fotografie dostaly v rámci festivalové prezentace naprosto jiný kontext díky emotivní a „zlidšťující“ hudbě Franze Schuberta.

Jinou rovinu současné fotografie pak přinesly hravé snímky Polky Cecylie Malyk, která ve svém projektu 365 trees denně po dobu jednoho roku zdolala jeden strom a na něm se vyfotila, takže vznikla série různých pohledů, kontextů i atmosfér, které skvěle podtrhla hudba skupiny Tara Fuki.

Podobně tomu také bylo se zvukově podmanivými skladbami Home sweet home a Laka Koffa od švédského tria Detektivbyrån, které umocnily aranžované magické obrazy obyčejných věcí v netradičních situacích, jejichž autorem byl španělský fotograf Chema Madoze.

Z českých zástupců zcela jistě zaujal Michael Hanke, jehož sérii fotografií z mysliveckých plesů jako by nemohla zvukově doplnit jiná píseň než Už troubějí. Skladby Proč se ti hájové zelenají a Hejbá se to hejbá pak dodaly ještě větší „šmrnc“ působivým a neuvěřitelně pozitivním Hankeho snímkům z tanečních zábav seniorů.

Dalším Čechem, který zaujal, byl Jan Langer s cyklem Století, zachycujícím ženy a muže na fotografiích z mládí a paralelních podobně laděných snímcích ve věku 100 let. Také zde obrazy jasně umocnila hudba – tentokrát Jan Flaška doprovodil prezentaci snímků kompozicí Time Lapse současného italského skladatele Ludovica Einaudiho.

Co všechno se může je nejenom titul další sady fotografií, které jsme mohli shlédnout a jejichž autorem byl přímo průvodce tímto večerem Jan Flaška, ale také je to odkaz na skladbu Víta Zouhara. Často velmi vtipné snímky nápisů, cedulí a dalších situací trefně doprovodila Zouharova skladba Co všechno se může tangu také stát pro 3 fagoty a kontrafagot. Zcela jiný charakter měla druhá sada fotografií od Jana Flašky, která nesla název Zapomínání a byla věnována nejrůznějším snímkům ze hřbitovů. Náladu fotografií zvukově podtrhlo Intermezzo Tomáše Hanzlíka.

Propojení vizuálních obrazů s reprodukovanou hudbou bylo působivé a zcela jistě by i tak diváky zaujalo, pro festival Opera Schrattenbach však „on-linový“ Jan Flaška spojil své síly s olomouckým klavíristou Martinem Smutným, který „naživo“ doslova proplétal střípky z děl Tomáše Hanzlíka (Endymio, Voda a vzduch) s magickými výjevy z fotoaparátu Jindřicha Štreita. Z jeho rozsáhlého díla byl představen soubor přibližně dvouset fotografií s jednoduchým titulem Práce. Citlivé reakce Martina Smutného na proměňující se nálady snímků odměnilo (bohužel nepočetné) publikum zaslouženým potleskem.

Celý zahajovací večer letošního festivalu byl v mnoha směrech netradiční, ale zcela jistě jej můžeme označit za zdařilý.

Scott L. Miller & Taavi Kerikmäe: Blind Date

V pondělí 6. prosince 2021 nabídl festival první ryze hudební zážitek, kdy v Kapli Božího Těla UC UP vystoupil americký skladatel Scott L. Miller spolu s estonským klavíristou Taavim Kerikmäe. Jejich vzájemná spolupráce na poli elektroakustické improvizace sahá až do roku 2014, v České republice se svým projektem Blind Date však vystoupili společně poprvé.

Přítomné publikum tak mělo jedinečnou možnost seznámit se s jejich unikátním „zvukovým ekosystémem“, v jehož centru stojí preparovaný klavír, který je zdrojem veškerého zvukového materiálu – v roli klavíru, perkusí, procesoru zvukového signálu či jeho filtru. Zvuky klavíru jsou prostřednictvím mikrofonů snímány, dále oběma umělci zpracovávány speciálně pro ně vyvinutým softwarem s názvem Kyma, aby byly posléze pomocí instalovaných elektromagnetů opět vráceny zpět klavíru – buďto do strun (tedy aktivací kovu) nebo do rezonanční skříně (aktivací dřeva). Tento uzavřený zvukový (eko)systém bez tradičních reproduktorů umožňuje oběma tvůrcům vést vzájemný improvizovaný dialog, jehož výsledkem je neuvěřitelně pestrá škála tónů a zvuků. Ty jsou často překvapivé a nečekané, pestré a plné barev. Od subtilních po vysoce komplexní. V průběhu pětačtyřiceti minutové skladby se přelévaly plynule jeden do druhého, vrstvily se a opět separovaly. Hybnější dynamické pasáže střídaly plochy statické, téměř „dronové“.

Popsat celou škálu zvuků a průběh skladby je prakticky nemožné – klavír bublá, sípe, vrčí, vrní, kape, drnčí, křičí, šeptá… Celkově se jedná o velice svěží, intenzivní a vzrušující hudební zážitek, který dokáže posluchače zcela vtáhnout do svého dění. Zásluhu na tom mají samozřejmě především oba performeři, jejich vzájemná komunikace a naladění na stejnou „vlnovou délku“. Publikum se díky nim stalo téměř součástí skladby – umělci dali posléze i prostor přítomným posluchačům nahlédnout zblízka do jejich „kuchyně“, vystoupení doplnili vysvětlujícími komentáři a ochotně odpověděli na všechny položené otázky.

Především však ukázali, že i v dnešní době může být posluchač mile překvapován a fascinován zvukovými možnostmi, že se může ponořit a zahloubat do zvukového prostředí a nechat se jím příjemně a bezstarostně unášet…

Tomáš Hanzlík a Marek Řihák: Poklad Arkádie

Třetí festivalový večer (10. prosince 2021) přinesl světovou premiéru opery Poklad Arkádie skladatele Tomáše Hanzlíka na text Marka Řiháka. Opera v antickém stylu pojednává o mladičkém pastýři Dafnisovi, který je přepadem třemi loupežníky. Ti jsou natolik uchváceni jeho krásou, že upustí od svých zlých záměrů a začnou se ucházet o mladíkovu přízeň. Korydón jej chce svést pomocí básně, vilný Menalkás Dafnise ztvární jako krásnou sochu s velkým údem, Thyrsis se snaží chlapce získat pomocí hudby. Odolávající Dafnis je pronásledován nesnesitelnými výčitkami, jelikož je objektem trápení a nenaplněné touhy tří umělců, a proto se rozhodne ukončit svůj život skokem do jezera. Loupežníci zděšeni tím, co málem svým lačným naléháním na chlapce způsobili, prozřou, zachrání ho a svou velkou lásku přemění ve věčné umělecké dílo – společně vytvoří operu, v níž budou každý svým talentem opěvovat Dafnisovu spanilost. Dafnis je tedy tím pokladem Arkádie, po němž od začátku toužili a který nakonec díky němu nalezli ve své vlastní umělecké tvorbě.

Hudba Tomáše Hanzlíka je vždy velmi pestrá a ani v této opeře tomu nebylo jinak – osciluje od líbivé melodie a jednoduché formy, přes neobarokní postupy a pasáže s minimalistickými patterny až po náročné sbory a komplikované harmonie. Hanzlík zvolil také minimální obsazení doprovodného ansámblu, které jako by odkazovalo na raně barokní opery florentské cameraty, zvukově však obohacené o možnosti moderních elektrických i akustických nástrojů. K elektrickým klavírům zasedli František Jeník a Martin Smutný. Ten se navíc se ctí popral s partem melodiky, tedy klávesového aerofonu zvukově podobného foukací harmonice či akordeonu, který hráč pohání svými ústy pomocí plastové trubice. Soubor byl doplněn Jakubem Sobotkou hrajícím na kontrabas a Tomášem Hanzlíkem, který vše řídil. Ansámbl podal velmi koncentrovaný a dobře sehraný výkon. Libreto opery od Marka Řiháka je zcela jistě zajímavé – už jen užití výhradně mužských postav nepostrádá nápad i jistou nekonvenčnost ­– bohužel se ale místy jevilo jako zdlouhavé a v některých rýmech mírně neobratné. Vzhledem k tomu, že se jedná o mladého autora, který je studentem operní režie JAMU, lze tento jeho text považovat zcela jistě za nadějný příslib pro budoucí léta.

Celou operu otevřela melodická předehra doplněná videoprojekcí květů, předznamenávající úvodní árii Dafnise v podání Vojtěcha Pelky, který svým úžasně průzračným sopránem opěvujícím přírodu uchvátil publikum od začátku představení. Jako Dafnisovo pohybové alter ego se představil Matěj Pšenička, jehož osobité ztvárnění této role nepostrádalo smyslnost a živočišnost, která byla v ostrém kontrastu k jemnosti až plachosti postavy zpívajícího Dafnise. Nejzdařilejší částí pro obě postavy je nesporně Černé jezero, v němž se Dafnis sklání nad jezerem, vidí svůj krásný odraz a chystá se spáchat sebevraždu. Pelkův Dafnis dojemně zpívá nad projekčním plátnem, na které je promítáno černé jezero. Pšeničkův Dafnis však jde ještě dál, když do opodál stojícího akvária, které naplní vodou, pouští pramínek zlověstné černé barvy, jako by krvácel ze své vlastní ruky. Skvělá gradace situace se podaří v následujícím okamžiku, kdy tento Dafnis vytvoří mlhovou vlnu nad temným jezerem pomocí suchého ledu, který vhodí do akvária.

V roli loupežníků vynikal Ondřej Benek jako Korydón (tenor), který měl jak velmi zdařilé sólové části, tak skvěle provedl působivý duet s Dafnisem. Také Matej Benda (alt) v roli Thyrsa a Michal Marhold (bas) jako Menalkás zvládli často poměrně dlouhé árie velmi dobře. Velice efektní byly sbory loupežníků (zejména část Noc nás má v náručí), i když právě v nich občas docházelo k drobným nesouhrám. Basista Jiří Poláček neměl sice v tomto představení mnoho prostoru, přesto se role starce, který vystupuje v Prologu opery a varuje Dafnise před nebezpečím, a nakonec celou operu v Epilogu také uzavírá, zhostil velmi dobře.

Opera byla provedena v architektonicky strohém pavilonu E olomouckého výstaviště Flora. Tento zcela nedivadelní prostor nahrával režijnímu pojetí Jakuba Čermáka, který zvolil minimalistické pojetí scény v podobě dlouhého mola, doplněného pouze plátnem, které sloužilo jak k projekci jednoduchých animací, tak jako prostor pro stínohru, která nápaditě evokovala výjevy z antických amfor. Dalších rekvizit bylo pomálu, o to však byly funkčnější – opakovaně používaný světelný kruh, barevné květy, fotoaparát. Výrazným prvkem pak byla černá barva, která byla použita ve více významech a situacích (mimo jiné jako zlá předtucha), zlověstný černý nápoj nebo již výše popsané ztvárnění černého jezera, které má být Dafnisovým hrobem. Taktéž kostýmy splnily svoji funkci – všichni tři Dafnisové byli většinu času v bílém, až na výrazně erotický výstup Dafnida s Menalkem, kde měl pohybový Dafnis Matěj Pšenička pouze červené spodní prádlo. Loupežníci byli oblečeni do šedých teplákových souprav a tenisek, v momentech, kdy postupně došlo k odhalení jejich náklonnosti k Dafnisovi, pak rozepnuli své teplákové mikiny, pod nimiž se objevila rudá trička. Tato bílo-šedo-rudá kombinace barev na scéně pak byla doplněna již zmíněnou černou, která byla také barvou fólie, jíž ve finále opery bíle oděný starý Dafnis překryl celou scénu.

Zajímavá kompozice, přesvědčivé pěvecké i hudební výkony a nápaditá režie pasovaly Hanzlíkův Poklad Arkádie do role jednoho z vrcholů letošního festivalu Opera Schrattenbach.

Vít Zouhar: Kyvadlo/Coronide

Čtvrtý festivalový večer představil dvě kompozice Víta Zouhara, tedy dalšího z významných českých současných skladatelů a zároveň dramaturga festivalu Opera Schrattenbach. V pondělí 13. prosince 2021 byla uvedena v Kapli Božího Těla UC UP nejprve méně hraná skladba Kyvadlo z roku 1998, poté následovala Coronide z roku 2000, kterou můžeme označit doslova za domácí i zahraniční operní hit. Obě skladby zazněly v rámci jednoho večera, a to z toho důvodu, že mají jak stejné vokálně-instrumentální obsazení, tak zejména shodné východisko, jímž byla původní barokní opera Coronide Francesca Peliho. Ta zazněla v roce 1731 v kroměřížském sídle hudbymilovného olomouckého biskupa a neapolského místokrále Wolfganga Hannibala Schrattenbacha.

Do dnešní doby je z této opery dochováno pouze libreto od „un Pastore Arcade“, které bylo prvním impulzem pro vznik Kyvadla Víta Zouhara. Z původního textu zde Zouhar použil pouze závěrečnou část Tutte quelle, kterou doplnil starozákonními Žalmy a Proroctvím Izaiášovým. Samotný název skladby pak odkazuje na kopii Foucaultova kyvadla, které je umístěno v rotundě kroměřížské Květné zahrady. Zouharova kompozice je zvukově pestrá, obsahuje jak melodické sbory (Introitus a Tutte quelle), tak velmi subtilní pasáže s disonantními postupy houslí a zpěvu (Angelus, Isai. 9,6). Za zvukově nejzajímavější můžeme zcela jistě označit čtvrtou část (Psalmus 97,3), během níž se všichni zpěváci i instrumentalisté (včetně violoncellistky a klavíristy) pomalu pohybovali prostorem kaple, čímž se měnil směr i zdroj zvuku. Ačkoliv byla tato část opravdu náročná na souhru rotujících zpěváků i hráčů, a ne vždy vše fungovalo úplně přesně, byl vyvolaný efekt pro posluchače nezapomenutelný.

Druhou skladbou večera pak byla již zmíněná opera Coronide, která vychází ze stejného barokního libreta jako skladba Kyvadlo. I tentokrát si Vít Zouhar vybral pouze některé části původního textu, které navíc doplnil texty z Ovidiových Metamorfóz. Originální italské libreto je tedy propojeno s latinskými verši a také jejich anglickým překladem z pera Samuela Gartheho a Johna Drydena. Celý příběh má poměrně jednoduchou zápletku, během níž je nymfa Coronide křivě obviněna z nevěry a usmrcena svým milencem bohem Apolónem, jehož pozdní lítost nad tímto činem je o to větší, když mu umírající Coronide sdělí, že s ní umírá také jejich společné nenarozené dítě. Závěrečná část o rozmarnosti žen a jejich lásek se pak nese zcela v duchu barokní tradice sborových finále s poučným či moralizujícím textem.

Obě kompozice byly provedeny souborem Ensemble Damian za řízení Tomáše Hanzlíka, který byl během celého večera více než vytížen, jelikož se také zhostil obou tenorových pěveckých rolí (tenor/Apolón) a v opeře Coronide dokonce ještě občasně posiloval smyčcovou sekci. Hanzlíkovy dirigentské výkony jsou již po dlouhá léta konstantně vyrovnané, co se týče výkonů pěveckých, sekunduje ostatním zpěvákům naprosto bez problémů ve sborových i některých sólových částech, v Apolónově velmi náročné árii Aprite, aprite si však musel Tomáš Hanzlík hodně vypomáhat hlasovými efekty a svým nesporným hereckým talentem. Právě extrémní mimika a gestika však umocnila tragičnost a zoufalství Apolóna v této árii. Olomoucká sólistka Markéta Israel Večeřová (soprán/Apidamia) herecky i pěvecky s přehledem zvládla svůj part v obou kompozicích, pouze v některých obzvláště vysokých pasážích v opeře Coronide jakoby byla mírně hlasově unavena. Pavel Maška (bas/Dafni), taktéž dlouholetý člen Ensemble Damian, zpíval s jistotou jemu vlastní a s rolí v obou kompozicích se popral opravdu na výbornou. Dorota Grossová (alt/Coronide) disponuje pěknou barvou hlasu, která lahodně souzněla s ostatními pěvci ve sborových pasážích obou kompozic. Její další výkony byly mírně rozporuplné – na jedné straně intonační nejistota či rytmické nepřesnosti v částech Qual va či Corvus, na straně druhé skvěle provedená náročná sólová pasáž Tutto mi dice, v níž dokázala diváky strhnout svým krásným hlasem i nesmírně procítěným projevem.

Výkon celého doprovodného ansámblu byl vyrovnaný a sehraný, nepřesností se zde vyskytlo minimum. Houslistky Lenka Černínová a Jana Tichá dodaly oběma skladbám na jemnosti a subtilnosti, jejich projev zde byl na rozdíl od některých dřívějších provedení daleko méně dravý a dramatický, čím došlo k mírnému posunu celé nálady a charakteru této opery. O to emotivnější a také plastičtější byl zvukový projev violoncellistky Petry Machkové Čadové, která dala do svého výkonu doslova vše a naprosto také využila možnosti svého nástroje. Na elektrický klavír hrající Martin Smutný, kterého jsme v rámci festivalu měli možnost slyšet vícekrát, patří k pilířům Ensemble Damian a jeho výkony jsou vždy precizní po technické stránce a přesvědčivé po stránce umělecké.

Minimalistická režie celého večera byla výsledkem spolupráce Tomáše Hanzlíka a Marka Řiháka. Představení proběhlo v poloscénické podobě, pouze s jednoduchou choreografií a několika rekvizitami (květy, vavřínové věnce, Panova flétna), které na scénu přinášela němá postava (Marek Řihák). Obě skladby byly provedeny v civilních jednobarevných šatech, tedy bez barokizujících kostýmů, na které je publikum u produkcí Tomáše Hanzlíka zvyklé, přesto byl výsledný efekt velmi dobrý, a to také díky krásnému i zvukově příjemnému prostoru Kaple Božího Těla i vyrovnaným výkonům zpěváků i instrumentalistů.

Stephen McNeff & Aoife Mannix: Beyond the Garden

Nevšední zážitek přinesl také večer ve středu 15. prosince 2021, kdy byla v Kapli Božího Těla UC UP představena komorní „ghost opera“ s názvem Beyond the Garden původem irského skladatele nyní působícího v Londýně Stephena McNeffa. Opera vznikla v koprodukci umělecké skupiny Concept operapovera, slovinského komorního hudebního divadla a Cankarova domu v Lublani, kde byla v roce 2020 také premiérována.

Přestože to není na první pohled patrné, předobrazem ústřední hrdinky jménem Ottilia je Alma Mahler – „femme fatale“ na sklonku svého života, jenž je konfrontována se svými vzpomínkami, které nejsou vždy takové, jako by si ona sama přála. Odtud také podtitul opery When the past is not what you want to remember… Zrcadlo jí nastavuje její zemřelá dcera Manon Gropius (v opeře postava Klary), která dialogem s ní a neustálým kladením otázek „vyvolává duchy“ minulosti a konfrontuje tak Ottilii s ne vždy příjemnou realitou jejího bouřlivého života. Mezi oběma ženami cítíme na jednu stranu neustálé pnutí, ale na stranu druhou také hluboce zakořeněný blízký vztah. Téma díla – nenaplněné mezilidské vztahy a osamělost – je ale zcela univerzální a obstálo by samo o sobě, i pokud bychom se skutečnou inspirací opery (tedy postavou Almy Mahler) nebyli obeznámeni.

Opera na libreto irské básnířky a spisovatelky Aoife Mannix je členěna do prologu a sedmi scén, které postupují netradičně proti proudu času, od roku 1964 až k roku 1935, kdy Manon Gropius zemřela na obrnu. Scény na sebe zcela plynule navazují, což při poslechu poněkud ztěžovalo orientaci v ději. Posluchač proto jednoznačně ocenil české titulky promítané na stěnu kaple.

Hudební uchopení díla představuje pro všechny účinkující značnou uměleckou výzvu a vyžaduje absolutně koncentrovaný výkon. Pro otevřené a nezaujaté posluchače je to hudební zážitek. McNeff pracuje s barevnými plochami a ploškami, používá pouhé náznaky melodií a rytmicky pravidelných úseků (zejména pokud to vyžaduje aktuální děj opery), které jsou ale téměř ihned defragmentovány. Je to hudba vysoce komplexní, neustále se proměňující, místy až neklidně dráždivá, avšak nepostrádající silný dramatický účinek. Díky velmi úsporné, avšak zajímavě řešené instrumentaci může vyniknout barva jednotlivých nástrojů či jejich vzájemných kombinací. Komorní orchestr pod vedením Iztoka Kocena hrál ve složení housle (Majca Batič), klarinety (Andrej Zupan), kontrabas (Miha Firšt), harfa (Urška Rihtaršič) a perkuse (Petra Vidmar). Všichni hudebníci se představili ve skvělé formě, hráli naprosto precizně a bez jediného zaváhání. A nutno zdůraznit, že technické dovednosti hráčů byly opravdu využity na maximum.

Stejně vysoké nároky skladatel klade i na představitelky pěveckých rolí. Ottilii ztvárnila zkušená britská mezzosopranistka Susan Bickley. Její krásný sametově zbarvený hlas znělý ve všech polohách dokázal zcela zaplnit prostor barokní kaple. Mladší Klaru ztělesnila slovinská sopranistka Katja Konvalinka. Její lehký a tvárný soprán se k této roli výtečně hodil, a to i v dramaticky vypjatých partiích. Obě zpěvačky je nutno ocenit za obdivuhodnou intonační jistotu, se kterou se ujaly náročných vokálních partů. Působily naprosto přirozeně, výjimečná byla jejich vzájemná souhra, oba hlasy byly vyrovnané – společně vynikly především v několika konfrontačně vypjatých duetech.

Slovinský režisér Rocc (divákům známý i ze svého působení v České republice) inscenaci zcela přizpůsobil olomoucké Kapli Božího těla a přistoupil k ní nanejvýš úsporně. Stůl, dvě židle, pohár s alkoholickým nápojem, sluneční brýle… Nejvýraznější rekvizitou se tak stala hlava figuríny představující darovanou panenku a samotný prostor, v němž se obě představitelky pohybovaly. Kostýmy Belindy Radulović tuto jednoduchost pouze skvěle podtrhly – dominantní Ottilia v rozevlátém luxusně vypadajícím brokátovém béžovém plášti a v krajkovém čepci, Klara v jednoduše střiženém přiléhavém overalu čistě bílé barvy. V oděvech lze spatřovat symboly bohatého života versus smrtí zmařené budoucnosti, či metaforu bohaté fantazie a volného přístupu k paměti versus reality a střídmé skutečnosti.

Celkový dojem z představení je více než příznivý. I proto početné publikum odměnilo přítomného autora zaslouženým dlouhotrvajícím potleskem. Celé inscenaci to v malém prostoru barokní kaple velice slušelo.

Tomáš Hanzlík: Pozdní obraz

Závěrečný koncert celého festivalu se konal ve čtvrtek 16. prosince 2021 opět v Kapli Božího Těla a nesl se ve velmi uvolněném a neformálním duchu. Na programu byly nejnovější kompozice olomouckého skladatele Tomáše Hanzlíka vzniklé v roce 2020 – především písňový cyklus s doprovodem klavíru s názvem Pozdní obraz, doplněný o několik krátkých klavírních skladeb.

Průvodcem večera a komentátorem uměleckého dění na jevišti se stal interpret vokální části díla, nadějný mladý tenorista Vincenc Ignác Novotný, který v současné době dokončuje studia sólového zpěvu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Novotný je zároveň autorem většiny textů zhudebněných v této sbírce písní. Jedinou výjimku představuje úvodní píseň celého cyklu s názvem Přetékající pohár, což je báseň Františka Gellnera ze sbírky Po nás ať přijde potopa. Bohužel v dalších osmi textech se Novotný svému velkému básnickému vzoru nedokázal zatím přiblížit. Jejich charakter je spíše prozaický než básnický, místy lehce naivní, se snahou o humor a pointu (jak napovídá podtitul cyklu Ženy, pivo, zpěv). Autor se v nich především pokouší o umělecké uchopení vlastních životních zážitků. Je zde však ještě cítit nezkušenost začínajícího literáta, který se snaží vše sdělit příliš mnoha slovy a nedává posluchači mnoho prostoru pro jeho vlastní představivost. Ani zkušenému skladateli, jakým bezesporu Tomáš Hanzlík je, se tak nepodařilo vždy dostatečně zkrotit přílišný proud slov, který byl mnohdy na úkor frázování, plynulosti a srozumitelnosti. Opět platí, že méně by bylo někdy více.

Jak již bylo řečeno, sbírka je sestavená z devíti písní. Na filozoficky posmutnělý Gellnerův Přetékající pohár navazuje Večerní zamyšlení inspirované autorovým pobytem v Olomouci a rytmicky výraznější písňová hádanka Nejlepší přítel (s odpovědí v závěrečné strofě: „No přece chlast!“). Titulní Pozdní obraz je naopak lyrického charakteru a nese se v pomalém tempu. Následuje svižnější a velmi melodická Potřeba, melancholická Modrá („Stojí život za lásku?“) a téměř kýčovitá adventní milostná Mé hvězdě. Celý cyklus završuje dlouhá balada Rozvod – téměř existenciální vztahové drama (nyní dvaadvacetiletého autora), a jako přídavek zazněl „výstup pro komického tenora“ s názvem Dostaveníčko.

Hudebního ztvárnění písní se Tomáš Hanzlík ujal velice nápaditě, s jednoznačným důrazem na melodickou linku. Velice dovedně se mu zde podařilo propojit vlastní hudební invenci s inspiračními zdroji sahajícími do minulosti. Kdo chce, může zaslechnout vzdálené ozvuky Bacha, Beethovena, Chopina, Dvořáka či Janáčka. Vždy ale zůstává zcela svůj a nebojí se záměrně jít až na hranici banálnosti a popového kýče. Svou hudbou dokázal vždy přesně vystihnout odlišné charaktery jednotlivých písní, posluchač jistě ocenil také potřebnou hravost, nadsázku či humor, který některé texty přímo vyžadovaly.

Hlavním „šoumenem“ večera byl jednoznačně energický Vincenc Ignác Novotný. Jako pěvci mu lze s trochou štěstí předpovídat slibnou budoucnost, neboť je majitelem sytého hlasu příjemné barvy, navíc s dobrou technickou průpravou. Jeho přednes byl procítěný se snahou o potřebný výraz a dynamické odstíny dle charakteru každé písně. Nejlépe v jeho podání vyzněly lyrické plochy, naopak v dramaticky vypjatých vyšších hlasových polohách bylo možné zaslechnout hlasovou únavu.

Klavírního doprovodu se naprosto spolehlivě a citlivě ujal olomoucký pianista Martin Smutný, dlouholetý spolupracovník Tomáše Hanzlíka. Bravurně zvládl všechny nástrahy klavírního partu a svým koncentrovaným výkonem jednoznačně podtrhl celkové vyznění písní. Jejich bloky byly navíc proloženy také několika ukázkami z Hanzlíkových nových klavírních kompozic. Bylo to jednoznačně dobré řešení, které zabránilo určité jednotvárnosti večera. Jako prolog zazněla téměř mechanicky pojatá Toccata e canon in C. Na první trojici písní pak navázala nápaditá Suita d moll s částmi Preludium, Canon, Sarabande, Bourée a Rondo, která zaujala především odvážným modulačním řešením. Poslední instrumentální vstup pak tvořily skladby Preludium a fuga c moll a Preambulum a canon in G. Zejména všechny kontrapunktické formy kladly na interpreta značné nároky, je tedy na místě ocenit lehkost interpretace Martina Smutného, jeho virtuozitu a nadhled, se kterým všechny kompozice provedl.

Festival Opera Schrattenbach 2021 přinesl celou škálu nejenom hudebních zážitků, od intimních písní s doprovodem klavíru, přes elektronickou hudbu, k větším formám doprovázeným komorními ansámbly až k hudbou umocněným projekcím konceptuálních fotografií. Jedinou akcí, která se bohužel nemohla ze zdravotních důvodů uskutečnit, byl koncert orchestru MoEns. A ačkoliv současná situace způsobila organizátorům a tuzemským i zahraničním interpretům některé komplikace, festival se podařilo realizovat a lze si jenom přát, aby se příští ročník povedl minimálně stejně jako ten letošní.