V sobotu 11. července 2026 se v prostorách kostela sv. Vojtěcha ve Vejprnicích opět po roce rozezněla hudba v rámci festivalu Procházky uměním s Jitkou Hosprovou. Na koncertě vystoupili interpreti jak z české, tak mezinárodní scény. Ať už samostatně, či jako doprovodné těleso sólistů, tvořil kostru celého programu komorní soubor Barocco sempre giovane specializující se na repertoár vrcholného baroka. Dvěma sólovými výstupy se představily violistky Eva Krestová, první žena ve funkci vedoucí skupiny smyčců České filharmonie, a světově uznávaná sólistka a zároveň pořadatelka festivalu Jitka Hosprová.
Po krátké uvítací řeči koncert odstartoval suitou Abdelazer, or The Moor’s Revenge Henryho Purcella. Hned prvními takty Ouvertury se potvrdil zasloužilý věhlas souboru Barocco sempre giovane. Poněkud rychlejším provedením šestnáctinových hodnot, které byly agogicky opožděny a následně “stlačeny“ k sobě před čtvrťovou notou následné doby, získala pomalá část předehry požadovaný tečkovaný rytmus francouzského stylu. Tento interpretační prvek následně skvěle doplnil houpavý rytmus zdvihu na repetici dílu v bassu continuu. Vypjatosti výrazu také dopomohlo oddělené hraní smyčcem každé noty hlavního motivu. Celé první větě rozhodně nechyběla hybnost, ačkoliv bylo náročné se vzhledem ke svižnějšímu pohybu drobných hodnot udržet v pulsu a tempový kontrast se tedy mezi pomalou a rychlou částí poněkud stíral.
V nejznámější části suity, Rondu, se interpreti dobře vyvarovali (v ostatních provedeních často nacházené) quasi hemiole, kterou někteří vidí v epizodě – v sekvenčním pohybu hlavního tématu. Jejich poučená interpretace dala přednost zachování třípůlové metriky a průzračnosti hudebního toku v části se zřetelným modelem a jasnými transpozicemi. Při opakování a návratu hlavního tématu mezi couplety docházelo k pestrým dynamickým změnám, čímž se provedení vyhnulo dynamické schematičnosti a posílilo aktivní poslech obecenstva.
Podobně udržovalo těleso pozornost posluchačů i v následujících větách, kde vzhledem ke stále opakující se malé dvoudílné formě bylo nebezpečí monotónnosti o to větší. Různým pořadím a oblastním uplatněním (od větších celků po menší) metody dynamické ozvěny působily formově stejné díly stále svěže. Provedení také dodalo na zajímavosti vypuštění repetic druhých dílů u Minuettu a Jigy. Mezi jednotlivými větami nebyli příliš dlouhé pauzy a ani jednotlivá zakončení nebyla příliš zatěžkána, což dodalo cyklu větší návaznosti mezi částmi.
Pravděpodobně z praktických důvodů došlo k vypuštění závěrečné písně Lucinda is bewitching fair obsahující vokální linku. Ačkoli k tomu dochází poměrně často, neubrání se posluchač dojmu absence uspokojivé “tečky“ za celým cyklem, který bez její přítomnosti končí poněkud necharakteristicky “vyplynutím“ původních vnitřních vět.
Sólové vstupy viol se staly skutečným zvukovým zážitkem
V dalším bodě programu se představily obě sólistky s koncertem Georga Philippa Telemanna pro dvě violy. Zvolená tempa jednotlivých vět se v kontextu celku krásně doplňovala – lyricky táhlé se střídalo s radostným svižným. Kromě toho byl mezi větami působivý i kontrast artikulační. První a druhá věta měly výhradně charakter legatový, kdežto druhá a třetí byly o dost staccatovější. Příchodem sólových nástrojů nastal na malém prostoru problém s rozestavěním a sólistky bylo nutno postavit před tutti, což mělo za následek místy nedobrou souhru, obzvlášť na začátcích rychlých vět. Přítomnost dirigenta by sice pro takové situace byla vhodná, nicméně se jednalo pouze o lokální nesouhru a jednotlivé plochy nakonec vyzněly kompaktně.
Zajímavým dramaturgickým krokem bylo zařazení cyklu Ottorina Respighiho: Staré zpěvy a tance – Suita č. 3. Dílo se v rámci dramaturgie stalo osvěžující epizodou, jenž dala delší poslechový oddech od mohutného generálbasu, ale zároveň obsahově korespondovala s ostatními čísly. Toto neoklasické dílo zpracovává barokní a renesanční melodie a tím dobře koketuje s myšlenkou skrytou v názvu souboru Barocco sempre giovane – baroko stále mladé. Podobně jako Respighi, ctí soubor tradici staré hudby a zároveň ji převádí do současnosti, zejména v provádění na moderní nástroje. Tento způsob modernizace díla aktualizuje, ale přitom nenarušuje jejich stylovou čistotu. Tato suita se sice většinou provádí ve větším počtu interpretů, nicméně komorní obsazení ansámblu jeho vyznění nijak nenarušila. V některých případech právě naopak. Intimní momenty dosáhly ještě větší hloubky, a naopak těm velkolepým chvílím dopomohl dozvuk kostela.
Uspokojivým završením programu byl Bachův Braniborský koncert č. 6. Vzhledem k absenci houslí v obsazení bylo možné se na malém prostoru rozestavět přehledněji a komunikace mezi sólistkami a ansámblem byla o poznání lepší. Skutečným zvukovým zážitkem se staly sólové vstupy viol. V těchto chvílích mě zaujal zvuk Jitky Hosprové. V rychlých bězích užívala na malých hodnotách vibrata. To dodalo zvuku plastičnost a nástroj skutečně dýchal. „V rámci drobných notových hodnot využívám takzvané konstantní vibrato, které zaručuje plnost zvuku a soustavné znění nástroje,“ říká Jitka Hosprová.
V imitačních vstupech viol concertina zazněl impozantní interpretační nápad. Už samotnou barvou se od sebe oba nástroje dosti lišily (zvuk Evy Krestové byl vřelý, temný, kdežto viola Jitky Hosprové byla o dost jasnější a průraznější), ale interpretky do svého provedení zapojily i rozdílnost v artikulaci. Motivy, které si imitačně předávaly, měly u každého hlasu sice stálou, ale oproti druhému hlasu kontrastní artikulaci. S kombinací velmi rozdílné sonornosti vznikl skutečně dojem vícehlasu, který se právě svými rozdílnostmi navzájem doplňoval a plochy působily zvukově velmi plně. Dalším příjemným zpestřením těchto míst bylo prosté, mechanicky vložené zeslabení a opětovné zesílení, což oblast opět ozvláštnilo a tím působila stále svěže. V druhé větě stálo za povšimnutí postupné “zneklidňování“ hlavy tématu. Poprvé zazněly jeho dva tóny poněkud odděleně a bez velkého zdobení. Při dalších nástupech se stále více vázaly k sobě, přidávalo se na vkusném zdobení a intenzitě výrazu, aby nakonec celá věta dospěla k frygickému závěru a rozuzlení přišlo s nástupem radostné, finální věty. Třetí věta vyzněla vítězoslavně a různá artikulace v imitacích u sólových viol zde opravdu vynikla. Poněkud rušivým elementem bylo místy nedodržování převedených tezí synkopace, kdy jej jeden z vedoucích hlasů dodržoval a druhý ne a důsledkem toho se ztrácela metrická přehlednost.
Zasloužilý potlesk diváků si vyžádal přídavek v podobě zopakování čtvrté věty z Telemannova koncertu. Dramaturgii toto rozhodnutí příliš nepomohlo, nicméně se jednalo o finální, přátelské rozloučení s publikem.
Koncert plný energie
Koncert od byl od začátku až do konce nabit pověstnou energií Barocca sempre giovane, které dostálo své pověsti výborného ladění (i přes změnu nástrojů z druhých houslí na violu) a souhry. Spolu s dokonalou technikou, souhrou, intonací a interpretačním plánem obou sólistek si interpreti udrželi po celou dobu pozornost obecenstva. Dynamická škála sice na začátku večera nebyla široká, nicméně jak se postupně vytvářela atmosféra, vyplnil se prostor působivými piany a forte. Až na zastínění druhých houslí způsobené jejich upozaděním na malém prostoru, byl zvuk ansámblu poměrně vyvážený a vedoucí hlasy zřetelné. Kromě již jmenovaných violistek stojí za zmínku i výkon violoncellisty Filipa Rufera, jehož interpretační cit v Respighiho suitě a energická hra v náročných bězích Bachova concerta dodala tváři celého koncertu podstatné rysy, a neomylně, s krásným znělým tónem vedla soubor první houslistka Iva Kramperová.
Spojení historické hudby s historickým prostředím zanechalo působivý dojem a mezi architekturou, hudbou a zdroji inspirace skladatelů vynikly zřejmé paralely, stejně tak jako mezi skladbou Ottorina Respighiho a naším soudobým pohledem na starý sloh. Pořadatelé dokonce osvítili oltář způsobem připomínající šerosvit, který dodal intimním plochám programu potřebný nádech. Návštěvnost oproti minulému roku výrazně vzrostla a je důkazem, že přibližování vážné hudby na špičkové úrovni široké veřejnosti má stále cenu. Jak v programu píše Jitka Hosprová: „Každý váš potlesk je dalším kamenem v živém mostě, který nás spojuje.”
Procházky uměním
11. července 2026, 18:00 hodin
Kostel sv. Vojtěcha, Vejprnice
Program
Henry Purcell: Abdelazer, or the Moor’s Revenge (Z. 570)
Georg Philipp Telemann: Koncert pro dvě violy, smyčce a continuo TWV 52:G3
Ottorino Respighi: Staré zpěvy a tance – Suita č. 3
Johann Sebastian Bach: Braniborský koncert č. 6 B dur, BWV 1052
Účinkující
Jitka Hosprová – viola
Eva Krestová – viola
Barocco sempre giovane
