Festival RespondART (2): Různé podoby taneční angažovanosti podruhé

V tvůrčích přístupech i tematickou příbuzností bychom v následujících dvou uvedených titulech mohli najít konkrétní paralelu s domácí angažovanou tvorbou, což je bezpochyby srovnání, ve kterém se okamžitě ukazuje, jak silné má středoevropská taneční tvorba společné kořeny, a stejně tak, jak se v současnosti vzájemně ovlivňuje.

Vykřičet trauma
Asi tím nejvýraznějším titulem, který festival RespondArt představil v rámci svého programu, bylo představení maďarského uskupení The Symptoms s názvem Hlavička první aneb kontrakce expandujícícho času (Head First or The Contraction of Expanding Time). Jak název napovídá, na jevišti se probíralo téma těhotenství a porodu jako jednoho z nejzásadnějších okamžiků v životě ženy, se kterým se musí vyrovnat. Zážitek, který ji ovlivní na celý život a celý život jí nenávratně změní.

Čtyři tanečnice, z nichž jedna ve vysokém stupni těhotenství působí zpočátku křehce až nevinně, jejich svatozář je však postupně tlumena a ke slovu se dostává skutečná realita. Od náročnosti početí, přes těhotenské strasti i slasti, nekonečnost čekání, kdy už konečně praskne voda, až k samotnému porodu. S trochou sebeironie a nadsázky se protagonistky nebojí svěřovat se s těmi nejniternějšími pocity a potřebami. Mluví a mluví, křičí, pláčou, dýchají a sténají, střídají nejrůznější pózy i situace s těhotenstvím související, obrazy se střídají v rytmické pravidelnosti od čekání na toaletu, přes snahu dokázat to, co nejde, až k probírání intimnosti otevřeného klína a natočení dítěte v děloze.

Od jednoduchosti a pohodlnosti jógových pozic se splývavým pohybem stávají v tanci svými vlastními pocity, které dynamicky gradují. V kýčovitosti emočního rozpoložení ztrácejí nadhled samy nad sebou, nechají se manipulativně vést tak, jak se od nich jako od schránek plných hormonů očekává. Z otravných štěnic se znovu stávají ženami – bohyněmi, jejíchž lůno je požehnané a jejich mysl tím nejsilnějším bojovníkem, ochranitelem. Čím více představení postupuje, tím se jejich těla dostávají do jakéhosi agonického rauše, ve kterém překonávají vyčerpání, nástrahy svého stavu i konečné dospění k porodu. A to netušily, že prasknutím vody to teprve všechno začíná a narození dítěte je zabaluje do bubliny mateřství, ve které už budou, dokud je dítko neopustí.

Představení je výjimečným tanečním divadlem, využívajícím všechny dostupné scénické prostředky pro dokonalou divadelní akci. Tanec není jazykem sdělujícím fakta, ale jazykem emocí a vnitřních pocitů. Samotný příběh či spíše téma je zasazeno do jakého rámce fiktivního předporodního kurzu, zlehčujícího vzdychající traumatičnost předporodního zážitku sebeironickým humorem. Inscenace o ženách a pro ženy, dalo by se říci, nicméně perfektní řemeslné zpracování zaujme i diváka-muže. Nakonec nebylo tak trochu vytvořeno právě pro něj, aby pochopil? Třeba jako u nedávno derniérovaného představení Petry Tejnorové a kol. Uhozené květinou.

Promluva tanečním pohybem
Zajímavý inscenační tvar představilo uvedení Dark Angels, které zkombinovalo dvě taneční sóla autora Michy Puruckera (DE) v podání jednoho tanečníka, Michaela Herbiana. Inspirací byla dvě interview, která jsou pohybově zpracována současným evropským tanečním slovníkem, zcela rezignujícím na konkretizaci obsahového popisu pomocí gest nebo mimického výrazu. Tělo pluje v prostorou a jeho pohyb je rezonancí atmosféry, kterou slova v tvůrci vyvolávají. Jejich obsah nemá být sdílen jako fakt, ale jako esence bytí vnitřního i vnějšího světa jejich inspirace.

Analogii tohoto přístupu, a to včetně využívaného pohybového slovníku, můžeme velmi dobře v našem prostředí nalézt u Michala Záhory, nicméně jeho dílo zcela rezignuje na přítomnost slova na jevišti a nechává prostor jen pohybu. Micha Purucker je v tomto směru méně odvážný a více klade důraz na samotnou angažovanost díla.

První sólo Deviant Answer (2017) je postupným odhalením niternějšího dění v člověku, který je zpovídán. Detailnost dokonalosti tanečního zpracování je, podobně jako vzpomínka vepsaná na zadní stranu diáře, výsledkem okamžiku, který nemá smysl zkoumat. Má smysl nechat se unést a pak pochopit.

Druhé představení Es heisst, sie wohnten in kleinen Hotel (2018) odkazující na francouzského spisovatele Jeana Gedela v dynamičtějším uchopení zpracovává jeho stopu odpovědí ve společnosti. Proměna přístupu dává pohybu tanečníkovu zcela novou interpretační polohu. Je více údernější a komunikativnější, na pohybové citlivosti mu to ale neubírá, jen není v hlavní roli. Stejně jako francouzština znějící místo angličtiny najednou daleko osobněji, a přece šířeji.

Silným aspektem celého večera je pak hudba Roberta Merdzo. Elektronická monotónnost beatu je silně atmosférická, v určitých momentech jí napomáhá i videoprojekce (Hans Batz, Micha Purucker).

Head First, anebo Kontrakce expandujícího času
Režie a choreografie: Réka Szabó
Asistentka choreografky: Viktória Dányi
Účinkují: Dóra Furulyás, Csilla Nagy, Melinda Virág, Viktória Dányi / Juli Huzella
Hudba: Zsolt Hammer, Ádám Jávorka
Dramaturgie: Sára Gábor
Vizuální design a technologie: Glowing Bulbs, Bence Samu, Tóbiás Terebessy
Konzultant: György Árvai
Světla: Light: Attila Szirtes, Máté Bredán
Kostýmy: Edit Szűcs

Uvedeno: 13. 11. v rámci festivalu RespondART, Studio ALTA

Dark Angels
Dvě sóla Michy Purucker pro Michala Heribana
Hudba: Robert Merdzo
Světla: Michael Kunitsch
Video: Hans Batz, Micha Purucker

Uvedeno: 14. 11. v rámci festivalu RespondART, Studio ALTA