Festival tanečních filmů na vzestupu

Dva roky čekání se vyplatily, letošní programová úroda Festivalu tanečních filmů ve Světozoru byla opravdu bohatá. Kvalita snímků vysoká a vyrovnaná, je na první pohled vidět, že vedení bylo v dramaturgii nekompromisní a každý střípek programu vložilo na jeho místo s velkou rozvahou. I divácká účast na největších projekcích i promítání sérií krátkých filmů může organizátory těšit, jen si kladu otázku, proč této příležitosti nevyužívají trochu více studenti uměnovědných oborů, například Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze. Protože dokumenty i umělecké filmy na Festivalu tanečních filmů otevírají svět osobností, žánrů a stylů, kterých se komplexní výuka někdy může dotknout jen velmi lehce. Věřím, že komunikace existuje, ale je co do budoucna prohlubovat.
Festival tanečních filmů začal přehlídkou tvorby nejmladší generace – studentů Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, kteří se spolu s tanečníky účastnili workshopu s Davidem Hintonem. Snímky vznikly během pěti dnů, takže účastníci museli sázet na nápad, rychlost a připravenost. Výsledky představilo pět týmů a všechny působily poměrně uceleným dojmem. Vzpomínám si, že v minulých ročnících jsme viděli víc neukončených prací, které se jejich samotní autoři zdráhali prezentovat.
Ve studentských pracích nyní převládá pohled na tanec jako na nástroj sociální interakce, komunikace, sebevyjádření. Ať už je to v úvodním snímku Take One, kdy tanec sbližuje dvojici v nočním podniku, v krátkém filmu Mirada, kde stačí hlavní hrdinka prožít toto sblížení prostřednictvím vášnivého tanga ve své představě (vynikaly plynulé přechody záběrů na tančící dvojici v rozdílném prostředí a ošacení, při zachování celistvosti pohybu, jako by šlo o jeden spojitý obraz), nebo po zachycení pohybu zcela bez přikrášlení, v miniatuře Sacred, přibližující hlasově pohybový workshop pro seniory v Ponci. To byl ale spíš náznak budoucího filmu – záběry jsou dokumentárního charakteru, takže jim ve výsledku chybí vysvětlující komentář, který by divákovi upřesnil, na jakou situaci se dívá, jakým prostředkem v ní tanec lidem je, k čemu slouží.
Her for She naopak pracuje se slovem jako s hlavní nebo přinejmenším rovnocennou významotvornou složkou. Jako základ autoři postavili záznam projevu britské herečky Emmy Watson o emancipaci a rovnoprávnosti žen a téma hravě ilustrují taneční kreací členů Baletu Národního divadla, Morgane Lanoue a Štěpána Pechara, v rozkvetlých petřínských sadech i na baletním sále, rychlé střihy udržují rytmus filmu. A v posledním velmi krátkém snímku Cycles, snímku bez režiséra, se mladá žena líhne jako hmyz z tenkého kokonu přímo do veřejného prostoru knihovny, fólie obalující její tělo působí jako opravdový biologický materiál a kamera sleduje detailně její pohyby.
Nápadů je dostatek, jen mezi jmény těch, kteří stáli za kamerou, se objevují převážně jména zahraničních studentů, snad tu ale někteří budoucí filmaři se zájmem o tanec a pohyb zůstanou a dají našim tanečníkům a choreografům prostor pro vyjádření touto formou. Nemluvě o potřebě tanečního dokumentu, protože na naší scéně působí bezpočet souborů a tvůrčích osobností, jejichž dílo nezachytitelně prchá spolu s časem. Ačkoli je tanec ze své podstaty uměním okamžiku, které se rodí a umírá v jedné chvíli, dnes všudypřítomná audiovizuální média mu dávají šanci zanechat trvalejší stopu.
Mr. Gaga
Taneční dokument byl také hlavním programovým lákadlem prvního dne a možná i celého festivalu. Ano, jde o očekávaný snímek Mr. Gaga, portrét izraelského choreografa Ohada Naharina, rozporuplné osobnosti, která se v posledních desetiletích stala synonymem pro tanec ve svém regionu. Režisér Tomer Heymann byl na festivalu přítomen i jako lektor, který má nepochybně co předávat – představil se jako autor skvělého snímku, jenž zachycuje mnohovrstevnatou osobnost člověka, umělce a tvůrce. Jde o přístup, který by mohl být velmi inspirativní, a snad takovým i pro zájemce, kteří měli možnost se zúčastnit jeho pátečního workshopu, byl. Už jen projev Tomera Heymanna je otevřený, jižansky temperamentní a nehvězdně příjemný. Po diskusi, která následovala, ještě ochotně přijímal nejen komplimenty, ale i další otázky, a kdo ví, snad se tu navázaly i nové pracovní kontakty. Dost se při takových příležitostech projevuje, že kdo vstoupí jednou do světa tance, ten je všude doma a stane se součástí mezinárodního kolektivu ne nepodobného rodině.

Film Mr. Gaga je vystavěný jako klasický dokument, s velkou láskou a porozuměním pro taneční umění a jeho působivost. Z archivních materiálů v něm nechybí fotografie, soukromé videozáznamy, na kterých vidíme budoucího choreografa jako malého chlapce nebo mládence bezprostředně si užívajícího radost z pohybu a tance, záznamy choreografií z doby před třiceti lety, stejně jako kvalitní ukázky z posledních inscenací. Režisér vedl rozhovory s umělci, přáteli i rodinou, byl s choreografem přítomen na zkouškách a měl možnost poznat jeho nasazení, jeho rozpolcenou osobnost, získat si jeho důvěru a díky ní i odhalit klíčové momenty, které ho formovaly jako člověka. Projevuje i smysl pro humor – film zakončil záběrem, který před lety natočil jako úplně první.
Životopis Ohada Naharina si snadno najdete na internetu, takže ho nemusíme sledovat po jednotlivých krůčcích. Film zdůrazňuje některé body, které měly zásadní vliv na Ohada jako muže i choreografa: rané dětství v kibucu, ze kterého byl vytržen jako květinka ze skleníku, setkání s velkými jmény moderního tance a jeho zklamání z mnoha spoluprací. Patří sem osudový svazek s životní partnerkou Mary Kajiwarou, které je film věnován, zdravotní problémy a vytvoření metody gaga, smrt milované ženy i nový život s mladou partnerkou.
Režisér nezamlčuje problematické momenty, ale jeho film je z podstaty pozitivní. Ohad Naharin je dnes podle jeho interpretace mužem, který se doopravdy našel, který si je vědomý své vlastní ceny, ale i vlastních rozporů, a dokáže s nimi pracovat. Jedním z pozoruhodných aspektů celého dokumentu je něco, co možná u choreografa a tanečníka nepovažujeme za důležité, a to je jeho hlas. Provází diváka v mnoha částech v podstatě jako hlas vypravěče, má téměř hereckou dikci, je hluboce posazený, vyrovnaný, přirozený, působí skoro, jako kdyby to, co říká, četl z předem připraveného scénáře – ale režisér se dušuje, že vše je naprosto autentické a jde o běžný civilní projev. Pokud se síla osobnosti může projevit i v hlase, je to silnější důkaz než mistrná práce se střihem, že Ohad Naharin je skutečně zralý, vyrovnaný muž s pevným místem na tomto světě.
Mr. Gaga je skvělý zážitek a ještě o to lepší, že se tomuto snímku podařilo vyprodat Velký sál ve Světozoru do posledního místa. Tanečníků tu bylo mnoho, ale také řada diváků, kteří do té naší úzké komunity (zatím) nepatří, ale snad se je také podařilo okouzlit a pro tanec nadchnout. Což je ostatně podstatná část poslání Festivalu tanečních filmů.
O tanci a tanečnících
Program druhého festivalového dne začal snímkem, který v sobě skrývá velkou sílu, i když formálně je „standardním“ dokumentem. Portrét Shantala (režie Ezra Belotte Cousineau) nabízí pohled do života a tvorby indické tanečnice Shantaly Shivalingappy, jejíž kariéra je rozkročena mezi světy východu a západu. Jako tanečnice získala vzdělání v tradičním jihoindickém tanci kuchipudi (původně mužský tanec ze sedmnáctého století), její matka Savitry Nair byla také profesionální tanečnicí, takže tanec byl součástí jejího života od narození. Savitry Nair byla též spolupracovnicí Maurice Béjarta, který integroval východní tradici do své tvorby i svého světonázoru. Tak měla Shantala otevřené dveře do světa západního tance, vyrůstala v Paříži. S jazykem současného tance se doopravdy setkala u souboru Tanztheater Wuppertal v dílech Piny Bausch. Dnes vystupuje s vlastními tanci, které tvoří ve stylu kuchipudi, i s choreografy, kteří patří do světa současného tance, jako je Sidi Larbi Cherkaoui, jehož skupinu brzy uvítáme na Tanci Praha.

Přístup k tanci a k práci je vlastně to, co činí výpověď této indické tanečnice tak zajímavou. Na jedné straně je to úcta a pokora před tanečním uměním a před samotným aktem tance, který je v jejím pojetí čímsi posvátným. A přitom je to vše prosté jakéhokoli patosu a přetvářky nebo hranosti. Při vší této duchovní úctě zároveň překypuje životem a radostí z práce, na kterou často zapomínají i ti, kteří mají zaměstnání snů nebo dokáží ze svých zájmů a koníčků vytvořit živnost. Bez zajímavosti není ani to, jak tanečnice zakořeněná v odlišné kultuře vnímá specifika současného tance po formální stránce, například jeho obrazivá rozvolněnost v kontrastu k symetričnosti klasických indických tanců, nebo způsob výuky a vůbec uvažování o tanci a učení. Je zajímavé, jak málo intuice a jak mnoho racionálních pochodů provází naši taneční výuku. Ale teprve pohled zvenčí dokáže člověka inspirovat k otázkám. Filmový portrét Shantala je sice složený jen z jednoho ústředního interview a jednotlivých vhledů na představení, zkoušky či besedu s diváky, ale jeho atmosféra je unikátní.
V duchu zhlédnutého tanečního dokumentu pokračoval program sérií krátkých filmů Tanec a skutečné příběhy – dokumentů o tanci a tanečních výpovědí o životě. Snímek Keep Dancing musel publikum zasáhnout autentičností a další dávkou pozitivního náhledu na svět. Zachycuje dvojici kdysi slavných amerických tanečníků, kterým v době, kdy tento snímek vznikl, bylo devadesát. Donald Sadler byl ročník 1918 a zemřel v úctyhodném věku devadesáti šesti let v roce 2014. Tanečník, režisér a choreograf, člen Amercan Ballet Theatre, ale také choreograf a interpret broadwayských show a filmových a televizních čísel, naposledy v roce 2001 vystupoval v muzikálu Follies. Spolu s Marge Champion, muzikálovou tanečnicí, které je nyní devadesát sedm let a kdysi posloužila jako vzor pro postavy Sněhurky a Modré víly z Pinocchia, produkcí studia Walta Disneyho (motion capture technology „postaru“ – tanečnice natočila choreografii na film a animátor a fázaři pak její pohyby převedli do pohybů kreslené figurky). Donald a Marge se potkali v show Follies a po její derniéře si najali soukromě studio, kam chodili dvakrát týdně trénovat. Jejich fyzické možnosti sice nahlodal čas, ale ne jejich lásku k tanci, v zajetí hudby a pohybu zůstávaly jejich duše mladé, a to je také hlavním poselstvím krátkého dokumentu. Celý film:
Krátká Rovnováha je pětiminutovou sondou, která posbírala přes dvacet ocenění. Miniatura s mrazivou pointou představuje dívku, která našla útočiště a pocit sounáležitosti v zábavním parku, kam si chodí každý den zatančit na pohybujícím se kolotoči, od rovnováhy ve fyzickém světě rotujícího prostoru a napjatých svalů se pokouší dostat k rovnováze ve své mysli. Podobně americký herec, režisér a choreograf D’Arcy Drollinger vynalezl taneční lekce „Sexitude“, ve kterých v sobě každý najde své přitažlivé, extrovertní já. Jeho trénink patří možná spíš do oblasti fitness, ale kdo by se v dnešní době zabýval nějakým škatulkováním. Tam, kde tanec přináší osvobození, není nad čím dlouze uvažovat.
Tanec a jazyk těla dokáže vyjádřit mnoho – ve spojení se slovy ho jako výrazový prostředek použila režisérka Clara van Gool (minulý ročník Festivalu tanečních filmů přinesl její retrospektivu a byla mentorkou workshopu FAMU) v metafoře světa velkých financí. Banka jako subkultura a její zaměstnanci jako zajatci tohoto světa: základem anonymních výpovědí, které publikoval britský The Guardian. Různé profese, které se kolem velkých financí točí, různé příběhy, arogance, frustrace… Jak se na svět dívá ředitel banky, broker, špičkový programátor, nepříliš poctivý finanční poradce nebo opomíjená přítelkyně? Slova sama jsou děsivá dost, ale jejich taneční ztvárnění je fascinující. Některé příběhy je snazší vyjádřit baletními pózami a na špičkách, jiné současným nebo streetovým tancem mnoha podob, podle toho, kdo energii dává, kdo ji bere, kdo je v rozletu, kdo se choulí v zoufalé kontrakci. A ten nebo ten, všichni jsou zajatci iluzorního úspěchu. Voices of Finance nejsou jen o bankách!
Tarikat je film beze slov, ani dokument to vlastně není, nekomentuje, jen zachycuje. Rámuje jej jen záběr na ženu a její závoj plující ve vodní hlubině, jakási metafora bezčasí, absolutního uvolnění a ticha. Film diváky zavede doprostřed súfijského rituálu, který je součástí mystické cesty ke splynutí s božstvím. Je znepokojivý, ale současně i hypnotický jako jeho obsah. Ukazuje, jak opakování slov a rytmický pohyb dokáží měnit vědomí a jakou moc tanec, pohyb má. Rituální funkce tance je často opomíjená, protože křesťanská tradice tanec vytěsnila jako zlo a cizorodý prvek. V oblasti islámu je to právě súfismus, který tanec udržuje jako součást mystického prožitku a cesty k němu – kdo by neznal tančící derviše?
U tanečních dokumentů ještě zůstáváme. Vrcholem druhého večera byla projekce filmu české provenience. A Living Space je vhledem do života komunity umělců, kteří získali možnost tvořit a účastnit se po několik týdnů života v rezidenčním centru Watermill, které založil Robert Wilson. Režisér Jakub Jahn byl sám účastníkem, takže jeho dokument si nemůže hrát na nezávislé oko zvenčí – zaznamenává a vybírá pro diváka to, co prožil a co na něj v tomto místě zapůsobilo. Tak, jak režisér přibližuje život ve Watermill Center, společnou fyzickou práci na přilehlém pozemku i společné umělecké objevování, připomíná tento mikrosvět uměleckou komunitu objevující se na počátku dvacátého století na Monte Verita, místě, kde se setkávali a žili spolu představitelé rodící se avantgardy. Ale tady ve Watermill je stále patrný řídící duch režiséra, který tento prostor vytvořil a zručně si s ním hraje.
Síla osobnosti Roberta Wilsona zasáhla i samotného režiséra a zcela jej pohltila. Je jakýmsi wilsonovcem převráceným na víru. Nezachoval se jako dokumentarista, ale vytvořil ódu, filmovou báseň. Ovšem dlužno podotknout, že film také začal vznikat až na místě a režisér se do Ameriky vůbec nerozjel s představou, že bude natáčet dokument. Jeho práce je tak především vizuálně silná, hraje si s atmosférou, vkládá do ní i malé portréty, výpovědi lidí. Díky zvukové postprodukci film stále překvapuje, střídají se v něm plochy reálných zvuků, zesílených ruchů, ale i naprostého ticha. Zachovaná zůstala i sekvence pětiminutové ranní „meditace“, která stojí na hranici divácké únosnosti.
Film ukazuje Roberta Wilsona jako tvůrce vlastního světa, jako člověka, který dokáže ovládnout množství lidí podle své vůle – buďme rádi, že není politikem, ale umělcem – a který to ještě ke všemu dokáže tak, aniž to jeho nedobrovolní herci postřehnou. Je ovšem také zdatným obchodníkem a dokáže pro své centrum zajistit prostředky, samotný vznik centra je výsledkem jeho cílevědomosti. V letech 1992–2006 vybudoval na místě rozpadající se budovy výzkumného centra Western Union fungující komplex, a je nepochybné, že spoustu praktické práce na tomto místě odvedli sami umělci. Je to skvělý projekt, Robert Wilson zde má zázemí, může experimentovat, hledat si nové spolupracovníky nebo interprety do svých her, a přitom se tento kolos dnes již financuje sám. Režisér Wilson je umělec, ale také člověk velmi dobře ukotvený v realitě. Ta filmová báseň je ve skutečnosti velmi realistická, pokud ji sledujeme z odstupu.

Umění, ulice, móda
Třetí den festivalu předestřel divákům několik bloků krátkých tanečních filmů. Série Best of the Best byla výběrem snímků, které organizátory festivalu nejvíce oslovily. Třeba svou jednoduchostí jako Lay me Low, který v sobě kombinuje pietu, vznešenost i splynutí s přírodou, kdy je společný zpěv staré písně doprovázen jen rytmickými tlesky a zástup lidí zní jako jeden hudební nástroj.

Nebo je překvapivě kontrastní jako Pas, několikanásobný příběh o zranění a odpouštění. Vzbuzuje otázku, zda má čtyři hlavní hrdinky, nebo jen jednu. Je dívenka na skluzavce, mladá akrobatka, která spolu se svými kamarádkami bojuje i tančí s mužskými rváči uprostřed silnice, žena tančící s bezdomovcem a stárnoucí kráska roztáčející sólo v dešti na přechodu pro chodce jednou osobou? Tanec a akrobacie se mísí v tragikomickém sledu. Z každé situace můžete vyváznout bez úhony jedině – tancem. A to by nám jako poselství mělo stačit.

Nebo je tu pohybový dialog matky s dcerou She/Her, ve kterém se odráží nepřekonatelnost generačních rozporů i nutnost souznění, protože nikdo tak blízký tu stejně nikdy nebyl a není. Music Box je tanečně hudební groteskou, která ukazuje, co všechno dokáže s člověkem jeho fantazie a o kolik by byl svět zábavnější místo, kdybychom dokázali žasnout a ve všedních věcech objevovat skvosty. Kromě toho je opravdu hodně vtipná… A Timecode jako skvělá prvotina, která atakuje stereotypy, aneb tanec si najde každého, komu je souzen, i kdyby to měl být pár hlídačů podzemních garáží, kteří se sice potkávají jen při výměně služeb, ale tancem si řeknou všechno podstatné. Režisér snímku pracoval v době natáčení jako programátor, autor scénáře jako učitel hudební výchovy na střední škole a editor prodával v McDonaldu.
Urban Dance Films jsou další formou svobody. Tančit se může všude a kdykoli. I v pražských ulicích, i když s tou spontánností to u nás přeci jen není tak intenzivní. Praha je součástí projektu Moving Cities, a tak se ulice mohou roztančit alespoň na plátně. Dalšími městy, která nechali filmaři ožít pro krátký snímek tanečníky různých stylů, jsou Londýn, Paříž, Brusel a Jerevan. Moving Prague je spíš vize, ale ostatní snímky představují více či méně stylizovanou zachycenou realitu míst, kde se tančí nebo jejichž ducha lze tancem vyjádřit. Hiphopové duo Tentancel Tribe tančí v zimních ulicích historické části Montrealu labutí píseň čtvrti, která má přestat existovat.
Francouzský vizuální umělec JR oživuje vzpomínky na chudé předměstí Paříže a jeho vzpomínka se točí kolem panelového kolosu určeného k demolici. Vzpomínky jsou drahé, ať už byla skutečnost sebevíc pokrytá špínou. V jeho snímku Les Bosquets je konfrontovaný svět ulice se světem vysoké kultury, kterou symbolizují členové New York City Ballet, setkání baleríny a rappera na střeše budovy je jako střet dvou světů, mohou se však pochopit.
Ben Williams natáčí portrét dvou holčiček, ze kterých rostou zdařilé hiphopové tanečnice a předávají dál své nadšení a odhodlání. Tanečník Dexter tančí o divokých pudech sirotků v dětských ganzích v Dakkaru. Jessica Beshir představuje staršího muže, který se upsal stepu a nachází smysl života v páru bot a dřevěné desce, na které může tančit, kdekoli je možné ji položit na zem a vklouznout do rytmu.
Režisér Scott Carthy natočil dokument o newyorské pouliční taneční skupině W.A.F.L.E., která před plošným zákazem tanečních vystoupení v prostorách metra bavila svým tancem cestující. Jsou představiteli odnože streetového stylu litefeet, která vznikla v Harlemu a Bronxu jako nástupce breakdance. Film ukazuje tanec jako alternativní životní styl v komunitě náchylné ke kriminální činnosti, jako prevenci a pozitivní přístup k životu ve městě, i když se odehrává na ulici. Ukazuje opět sociální rozměr tance a to, že některé jeho funkce dnes buď zapomínáme, nebo alespoň nejsme s to je docenit.
Posledním blokem a rozloučením s Festivalem tanečních filmů byla sekce Tanec. Móda. Film. Krátkými filmy ze světa módy a kreativního průmyslu prováděl diváky režisér Jakub Jahn. Jakkoli byla tato část informačně přínosná, odlišovala se svou formou až příliš výrazně od zbytku festivalu, jako kdyby nebylo tak úplně jasné, o co tady jde – promítání videí, nebo přednášku? Možná by pomohlo moderování ve dvou nebo možnost si informace odnést v tištěné podobě. Okénko do světa filmu a módy bylo ale i tak výživné.
Velká jména módního světa se stále častěji svěřují do rukou režisérům, kteří využívají tanec jako hlavní komunikační prostředek a někdy už docházejí tak daleko, že klipy připomínají spíš surreálné filmy a reklamní sdělení v nich zaniká (několikrát během večera jsem si během promítání futuristických klipů vzpomněla na Langovo Metropolis, přes všechny technologické pokroky jsou některá základní vizuální schémata vlastně neměnná a univerzální, před devadesáti lety i dnes).
V oblasti módy se objeví čas od času jména z baletního světa, ale častěji z oblasti street dance a tanečních videí – svět hudby a módy je rozhodně prostupnější. Vše se vzájemně sbližuje, je možné jednou tvořit klip pro známou hudební hvězdu a vzápětí pro módní dům. Fúze světa tance a módy, ve které se pochopitelně točí velké peníze, může být prospěšná, pokud si umělci i dál budou zachovávat svou nezávislost, a zdá se, že právě to je aktuální trend. Nebezpečí tu ale číhá vždy – protože ten, kdo má peníze, jich chce získat víc a jeho cílem není financovat umění, ale oslovit zákazníka. Optimismus je na místě, ale realismus také.
Festival tanečních filmů je za námi a všechny dojmy z něj je potřeba ještě strávit. Je určitě správné, že jde o bienále, protože to dává šanci skutečně vylovit a přinést pražskému publiku ty nejzajímavější kousky. Skvělá návštěvnost potvrzuje, že taneční filmy oslovily novou vlnu diváků a že tu máme období, kdy musíme tohoto zájmu využít. Někdy se zdá, že se tanec vyčerpává, ale pro tvůrce tanečních filmů to zřejmě neplatí. Možná by měla partnerství mezi choreografy a filmovými režiséry dostat víc prostoru. Nebo alespoň dialogy, setkání a výměna názorů. Je toho tolik, co se ještě dá tancem vyprávět, tolik toho ještě nebylo řečeno…

P. S.: Festival tanečních filmů podporuje od letošního roku taneční film ještě konkrétněji. Vyhlásil totiž ideovou soutěž na nový krátkometrážní filmový snímek a už má svého vítěze, respektive vítězku. Cenu Maya a především příspěvek na tvorbu ve výši 60.000 korun získala mladá režisérka Maria Judová, která zvítězila s návrhem zpracování patnáctiminutové choreografie pro virtuální realitu. Hlavním partnerem prvního ročníku ceny je vznikající Kyliánův nadační fond.
Festival tanečních filmů
11. – 13. května 2017
Filmy a kredity:
Workshop Tanec a kamera
Sacred
Režie: Christelle Kanaan
Choreografie: Lenka Bartůňková
Kamera: Lachezar Dimitrov
Mirada
Choreografie: Radka Šulcová
Režie: Dimitris Hautecoeur
Kamera: Leo Decristoforo
Take One
Choreografie: Sabina Škodová
Režie: Rhea Sharabaty
Kamera: Naila Dadash-zadeh
Her for She
Choreografie: Štěpán Pechar, Morgane Lanoue
Režie: Petr Salaba
Kamera: Adéla Márová
Cycles
Choreografie: Veronika Vaculíková
Kamera: Janek Chajewski
***
Mr. Gaga
Režie: Tomer Heymann
2015, Izrael, Švédsko, Německo, Nizozemí
***
Shantala
Režie: Ezra Belotte Cousineau
2015, Kanada
***
A Living Space
Režie: Jakub Jahn
2016, Česko, Slovensko
***
Best of the Best
The Music Box
Režie: Daniel Cloud Campos
2011, USA
Pas
Režie: Frédérique Cournoyer-Lessard
2015, Kanada
Lay me Low
Režie: Marlene Millar
2015, Kanada
She/Her
Režie: Sonja Wyss & Cecilie Moisio
2015, Nizozemí
Timecode
Režie:Juanjo Giménez
2016, Španělsko
***
Urban dance film
He Who Dances on Wood
Režie: Jessica Beshir
2016, USA
Le Fou
Režie: Christopher Tew
2016, Velká Británie
Vanishing points
Marites Carino
2014, Kanada
Les Bosquets
Režie: JR-Artist
2015, Francie
Terra & Eddie
Režie: Ben Williams
2014, Velká Británie
Litefeet
Režie: Scott Carthy
2015, Velká Británie
Moving Prague
Režie: Jevan Chowdhury
2015, Velká Británie, ČR
***
Tanec a skutečné příběhy
Keep dancing
Režie: Greg Vander Veer
2010, USA
Gleichgewicht / Keeping Balance
Režie: Bernhard Wegner
2015, Rakousko
Be Fabulous, First Stop: Sexitude
Režie: Meg Ryan
2015, USA
Voices of finance
Režie: Clara van Gool
2015, Nizozemí
Tarikat
Režie: Jasmijn Schrofer
2015, Nizozemí
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]