Festival tanečních filmů na vzestupu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Režisér nezamlčuje problematické momenty, ale jeho film je z podstaty pozitivní. Ohad Naharin je dnes podle jeho interpretace mužem, který se doopravdy našel, který si je vědomý své vlastní ceny, ale i vlastních rozporů, a dokáže s nimi pracovat. Jedním z pozoruhodných aspektů celého dokumentu je něco, co možná u choreografa a tanečníka nepovažujeme za důležité, a to je jeho hlas. Provází diváka v mnoha částech v podstatě jako hlas vypravěče, má téměř hereckou dikci, je hluboce posazený, vyrovnaný, přirozený, působí skoro, jako kdyby to, co říká, četl z předem připraveného scénáře – ale režisér se dušuje, že vše je naprosto autentické a jde o běžný civilní projev. Pokud se síla osobnosti může projevit i v hlase, je to silnější důkaz než mistrná práce se střihem, že Ohad Naharin je skutečně zralý, vyrovnaný muž s pevným místem na tomto světě.

Mr. Gaga je skvělý zážitek a ještě o to lepší, že se tomuto snímku podařilo vyprodat Velký sál ve Světozoru do posledního místa. Tanečníků tu bylo mnoho, ale také řada diváků, kteří do té naší úzké komunity (zatím) nepatří, ale snad se je také podařilo okouzlit a pro tanec nadchnout. Což je ostatně podstatná část poslání Festivalu tanečních filmů.

O tanci a tanečnících
Program druhého festivalového dne začal snímkem, který v sobě skrývá velkou sílu, i když formálně je „standardním“ dokumentem. Portrét Shantala (režie Ezra Belotte Cousineau) nabízí pohled do života a tvorby indické tanečnice Shantaly Shivalingappy, jejíž kariéra je rozkročena mezi světy východu a západu. Jako tanečnice získala vzdělání v tradičním jihoindickém tanci kuchipudi (původně mužský tanec ze sedmnáctého století), její matka Savitry Nair byla také profesionální tanečnicí, takže tanec byl součástí jejího života od narození. Savitry Nair byla též spolupracovnicí Maurice Béjarta, který integroval východní tradici do své tvorby i svého světonázoru. Tak měla Shantala otevřené dveře do světa západního tance, vyrůstala v Paříži. S jazykem současného tance se doopravdy setkala u souboru Tanztheater Wuppertal v dílech Piny Bausch. Dnes vystupuje s vlastními tanci, které tvoří ve stylu kuchipudi, i s choreografy, kteří patří do světa současného tance, jako je Sidi Larbi Cherkaoui, jehož skupinu brzy uvítáme na Tanci Praha.

Shantala Shivalinggapa (zdroj Festival tanečních filmů 2017)

Přístup k tanci a k práci je vlastně to, co činí výpověď této indické tanečnice tak zajímavou. Na jedné straně je to úcta a pokora před tanečním uměním a před samotným aktem tance, který je v jejím pojetí čímsi posvátným. A přitom je to vše prosté jakéhokoli patosu a přetvářky nebo hranosti. Při vší této duchovní úctě zároveň překypuje životem a radostí z práce, na kterou často zapomínají i ti, kteří mají zaměstnání snů nebo dokáží ze svých zájmů a koníčků vytvořit živnost. Bez zajímavosti není ani to, jak tanečnice zakořeněná v odlišné kultuře vnímá specifika současného tance po formální stránce, například jeho obrazivá rozvolněnost v kontrastu k symetričnosti klasických indických tanců, nebo způsob výuky a vůbec uvažování o tanci a učení. Je zajímavé, jak málo intuice a jak mnoho racionálních pochodů provází naši taneční výuku. Ale teprve pohled zvenčí dokáže člověka inspirovat k otázkám. Filmový portrét Shantala je sice složený jen z jednoho ústředního interview a jednotlivých vhledů na představení, zkoušky či besedu s diváky, ale jeho atmosféra je unikátní.

V duchu zhlédnutého tanečního dokumentu pokračoval program sérií krátkých filmů Tanec a skutečné příběhy – dokumentů o tanci a tanečních výpovědí o životě. Snímek Keep Dancing musel publikum zasáhnout autentičností a další dávkou pozitivního náhledu na svět. Zachycuje dvojici kdysi slavných amerických tanečníků, kterým v době, kdy tento snímek vznikl, bylo devadesát. Donald Sadler byl ročník 1918 a zemřel v úctyhodném věku devadesáti šesti let v roce 2014. Tanečník, režisér a choreograf, člen Amercan Ballet Theatre, ale také choreograf a interpret broadwayských show a filmových a televizních čísel, naposledy v roce 2001 vystupoval v muzikálu Follies. Spolu s Marge Champion, muzikálovou tanečnicí, které je nyní devadesát sedm let a kdysi posloužila jako vzor pro postavy Sněhurky a Modré víly z Pinocchia, produkcí studia Walta Disneyho (motion capture technology „postaru“ – tanečnice natočila choreografii na film a animátor a fázaři pak její pohyby převedli do pohybů kreslené figurky). Donald a Marge se potkali v show Follies a po její derniéře si najali soukromě studio, kam chodili dvakrát týdně trénovat. Jejich fyzické možnosti sice nahlodal čas, ale ne jejich lásku k tanci, v zajetí hudby a pohybu zůstávaly jejich duše mladé, a to je také hlavním poselstvím krátkého dokumentu. Celý film:

Krátká Rovnováha je pětiminutovou sondou, která posbírala přes dvacet ocenění. Miniatura s mrazivou pointou představuje dívku, která našla útočiště a pocit sounáležitosti v zábavním parku, kam si chodí každý den zatančit na pohybujícím se kolotoči, od rovnováhy ve fyzickém světě rotujícího prostoru a napjatých svalů se pokouší dostat k rovnováze ve své mysli. Podobně americký herec, režisér a choreograf D’Arcy Drollinger vynalezl taneční lekce „Sexitude“, ve kterých v sobě každý najde své přitažlivé, extrovertní já. Jeho trénink patří možná spíš do oblasti fitness, ale kdo by se v dnešní době zabýval nějakým škatulkováním. Tam, kde tanec přináší osvobození, není nad čím dlouze uvažovat.

Tanec a jazyk těla dokáže vyjádřit mnoho – ve spojení se slovy ho jako výrazový prostředek použila režisérka Clara van Gool (minulý ročník Festivalu tanečních filmů přinesl její retrospektivu a byla mentorkou workshopu FAMU) v metafoře světa velkých financí. Banka jako subkultura a její zaměstnanci jako zajatci tohoto světa: základem anonymních výpovědí, které publikoval britský The Guardian. Různé profese, které se kolem velkých financí točí, různé příběhy, arogance, frustrace… Jak se na svět dívá ředitel banky, broker, špičkový programátor, nepříliš poctivý finanční poradce nebo opomíjená přítelkyně? Slova sama jsou děsivá dost, ale jejich taneční ztvárnění je fascinující. Některé příběhy je snazší vyjádřit baletními pózami a na špičkách, jiné současným nebo streetovým tancem mnoha podob, podle toho, kdo energii dává, kdo ji bere, kdo je v rozletu, kdo se choulí v zoufalé kontrakci. A ten nebo ten, všichni jsou zajatci iluzorního úspěchu. Voices of Finance nejsou jen o bankách!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat