Festival Znojmo uvedl operní pantomimu s Arnoštem Goldflamem

Vzdorem a paličatostí zvítězit nad koronavirem, to se podařilo pořadatelům Hudebního festivalu ve Znojmě. Sice si s nimi pohrálo počasí, museli dvakrát pořady zrušit a jednou byli vyplaveni, ale přesto se festival konal v termínech 9.–26. července, tedy bez povinnosti roušek. Hudba a víno slavily triumf, pořadatelé hlídali počasí a lidé se scházeli na akce maximálně v počtu do 500 posluchačů. Roušky postihly publikum až na derniéře, tedy 26. července.

Tak tomu bylo i v případě největší, vrcholné akce, která se konala v jízdárně Louckého kláštera. Na místo uvedení barokní opery sáhla dramaturgie tentokrát k barokní feérii. Z dílny dirigenta Romana Válka a jeho souboru Czech Ensemble Baroque překvapilo dílo Johanna Michaela Haydna, mladšího, a tedy i opomíjeného bratra slavného papá Haydna. S názvem Der Traum/Sen, s podtitulem operní pantomima o dvou dějstvích, bylo dílko původně napsáno pro studenty benediktýnského divadla, které působilo v sále benediktýnské univerzity v Salzburku, jako doplněk výchovy studentů k rétorice. Bylo určeno pro arcibiskupa Schrattenbacha k jeho narozeninám, ale ten na představení nepřišel. Přesto, nebo právě proto, se prý obecenstvo bavilo.

Jedná se totiž o pantomimu, která je proložena hudebními částmi s textem a to jak německým, tak latinským a italským, a nechyběla ani karikatura turečtiny připomínající tehdy aktuální vojenské nebezpečí. Parodování jak Turků, tak i tehdy oblíbených postav z commedie dellˋarte, působilo na tehdejší diváky jako uvolňující ventil. Dnešní divák už by nejspíše nechápal oč jde, a proto inscenační tým sáhl po aktualizaci. Autor libreta, páter Florian Reichssiegel, profesor rétoriky na tamější univerzitě, nad nimi jistě držel ochrannou ruku, protože se záměr povedl.

Východiskem nového příběhu se staly ještě nevydané povídky Arnošta Goldflama. Ten nejenže ještě nevydané příběhy pro tento účel poskytl, ale sám se ujal jejich interpretace a dal celkovému vyznění díla osobitý půvab a poetiku. Spolu s ním vystoupilo kvinteto tanečníků, kteří předváděli s obdivuhodně vypracovanou technikou a precizní souhrou komické i tragické situace, které, byť násilnické či vražedné, vždy vyzněly soucitně. Tři chlapci a dvě dívky s grácií předváděli děj a přirozeně ho propojovali jak s textem, tak s pěveckými výstupy.

Čtyři vokální výstupy jsou každý v jiném jazyce. První je v italštině a zní tu koloraturní árie Princezny s dramatickými recitativy, jako parodie na italskou operu seria. Markéta Böhmová se zde uplatnila s pevným, jásavým a ve vražedných koloraturách lehkým sopránem, který vévodil všemu konání. Druhá část představuje karikaturu Turka, jehož komické basové role se skvěle zhostil hvězdný host, slovenský basista, působící na světových scénách, Štefan Kocán. Jeho mohutný hlas, vycházející z útlého zjevu, překvapil a o to více působil.

Druhé dějství pokračovalo opět baletní pantomimou na šest dramatických hudebních částí. Součástí pantomimy se stal i Arnošt Goldflam, který nejen že četl příběh z velké, tlusté červené knihy, ale zapojil se i do hry mimických kolegů. Z publika tanečnice vytáhly již převlečeného v obleku (a naoko spícího) Štefana Kocána, který ještě jednou dostal prostor pro předvedení svého umění. Sice to bylo v kontextu díla poněkud nesourodé, ale diváci pochopili a byli vděční, že jim hvězda Metropolitní opery ještě jednou zazpívala. Sice nabídl původně „něco ze Suchoně“, ale to dirigent zamítl. Shodli se pak na závěrečné árii Osmina z opery Únos ze serailu W. A. Mozarta. Další částí byla bukolická část, která chválila pastýřský stav, tentokrát německy. Tady exceloval kontratenorista Thomas Lichtenecker, překvapoval nosným hlasem, barevně vyváženým v celé šíři hlasu a s pohyblivými koloraturami. Závěr tvoří pochod a ponaučení Merkura, tentokrát v latině. A ještě tedy finále a děkovačka všech zúčastněných, včetně inscenačního týmu.

Režie a choreografie se ujal Radim Vizváry, mim, režisér, choreograf i pedagog, držitel ceny Thálie, polské ceny Perla a dalších mezinárodních cen. Osobnost, která si vydobyla oprávněné uznání nejen na Slovensku, ale i v Evropě. Ondřej Hučín, scénárista a dramaturg, který má rovněž za sebou mezinárodní úspěchy, působí nyní jako šéfdramaturg opery Národního divadla v Praze. Scénář projektu, který byl ve Znojmě uveden, je jeho dílem a zaslouží za něho pochvalu. Marek Cpin, scénograf a kostýmní výtvarník, působí na Slovensku i v České republice, obdržel cenu Scénografie roku. Karel „Karlos“ Šimek, light designer, pracoval ve všech Národních divadlech v republice, spolupracuje s činohrou, operou i baletem v divadlech po celém světě. Tomáš Morávek, light designer, se specializuje na vzájemné působení tance a světla, a to jak na scénách tuzemských, tak zahraničních.

Ve Znojmě se v rámci projektu Der Traum/Sen podařilo vytvořit kompaktní celek díky stále se prolínajícím akcím, pantomimy, textu, zpěvu, a to na pozadí stále se měnícím světelným podmínkám, které umocňovaly danou akci a staly se součástí příběhu. Podařilo se vytvořit opravdu snové prostředí, nejprve přerušované četbou, která postupně ale byla vtažena do hry. Vznikla tak pantomimická a operní feérie, která byla naplněna lidskostí, půvabem, opravdovým životem a jeho pozitivním vyústěním, za což celému tvůrčímu týmu patří dík a obdiv.

Základem projektu byla ovšem hudba Johanna Michaela Haydna, skladatele, na kterého svět zapomíná díky jeho geniálnímu staršímu bratrovi. Michael se však dal prozíravě jiným směrem a objevením jeho hudby se otevírá jiný svět v době, kdy kulminoval styl Sturm und Drang, který konvenoval citovému bohatství lidí, žijícím ve druhé polovině 18. století. Dirigent Roman Válek s orchestrem Czech Ensemble Baroque dokázal dát provedení dramatičnost, spontánní výraz a přesvědčivost, při zachování barokní estetiky hudby, která strhla publikum. A možná jako protiklad a vtažení do koloritu doby, uvedla večer Symfonie č. 26 d moll „Lamentatione“, Hob.I:26 Josepha Haydna. Přes její mollovou tóninu ji provází svěží tempo poháněné stálým a neměnným rytmem, se synkopovanými částmi a akcentovanými kontrasty, skvěle navodilo atmosféru a přineslo precizní provedení, ze kterého už hudební provedení neslevilo. Byl to neopakovatelný večer, který otevřel dveře do života a citového bohatství lidí 18. století a stal se vrcholem znojemského festivalu jako víno.