Festivalové postřehy z Dvořákovy Prahy

Na zavřené dveře k šatnám umělců narazili sběratelé podpisů po vystoupení Londýnského symfonického orchestru s Jiřím Bártou. Nepropustnou bariéru tvořily dvě hostesky, které od otravných prosebníčků (třeba dětí, které hrají taky na cello) vybíraly programy, že jim to tam někde vzadu dají podepsat. Nebo se chodily radit, které jméno mají pustit a které ne. Zajímavá praxe –  evidentně ještě neznáme všechny hvězdné manýry.

Červené koberce slávy táhnou. Ten před Rudolfinem přinesl nový jev: návštěvníci koncertu se disciplinovaně řadí do dvojic pomalu už od zastávky. Všichni chtějí důstojně vystoupat schody po červeném koberci, dlouhá řada připomíná svatební špalír. Skoro váháte – jsem host ženicha nebo nevěsty? Obyčejně se schody do Rudolfina berou útokem ze všech stran (zvláště tři minuty před začátkem). Ale teď jsou na nich ty roztomilé papírové lucerničky, takže co nám zbývá  – cesta po koberci.

Nejpomalejší bufet s nejteplejší balenou vodou mají v Anežském klášteře. Restauraci si zabrala VIP zóna, takže skoro celé osazenstvo sálu muselo stát v jediné frontě až na dvůr a slečny u improvizovaného stánku na tento druh obsluhy nebyly trénované ani vybavené. Vody ještě zabalené v packu z obchoďáku ledničku ani neviděly a „pokojová teplota“ v klášteře toho dne dosahovala zrovna asi 35 stupňů. Druhá možnost bylo víno – to jsem radši neriskovala. Původní řeholnice klarisky ovšem vyznávaly život bez hmotného zaopatření, tak je to asi zdejší tradice – moc hosty nerozmazlovat.

Nejpilnější host festivalu? Miroslav Kalousek. Toho můžete vidět na koncertech i dva večery po sobě. Kalousek nepatří k politikům, které potkáte na koncertu jen po omezenou dobu jejich mandátu a darovaných VIP vstupenek. Na hudbu si vždy udělal čas, i během svého ministrování na financích. Jestli se mu po volbách rozpadne TOPka, doporučuji šéfredaktorům novin (pokud tedy nebudou patřit Babišovi) zaměstnat jej v kulturní rubrice. Má fakt přehled.

Antonín Dvořák III. – prapravnuk slavného skladatele – je také každý večer vidět na svém „stejnojmenném“ festivalu. Ve své „stejnojmenné síni“ má i vlastní sedátko se štítkem. Podoba se skladatelem je tak věrná, až budí dojem, že po chodbách Rudolfina se mezi hosty prochází duch či reinkarnace samotného Antonína Dvořáka. Byla jsem svědkem toho, jak mu jakási nadšená návštěvnice povídá: Pane Dvořák, mohla bych si na vás šáhnout – pro štěstíčko?