Fibich se v praxi chová spíš jako Verdi než jako Wagner, tvrdí muzikolog

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S Jiřím Kopeckým o Fibichovi a jeho Pádu Arkuna 

V souvislosti s novým uvedením poslední Fibichovy opery Pád Arkuna na scéně Národního divadla se nabízí otázka, nakolik je tato, ale i další Fibichovy opery kvalitní a neprávem opomíjené či naopak. Byl Fibich ve své době úspěšný skladatel? A jaké byly jeho největší hudební vzory? A co jeho spolupráce s Anežkou Schulzovou? Nejen na tyto ale i další otázky odpovídá jeden z nejpovolanějších – fibichovský odborník, autor knihy Opery Zdeňka Fibicha z devadesátých let 19. století (Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2008), docent Jiří Kopecký.

Doc. PhDr. Jiří Kopecký, Ph.D.Pád Arkuna je Fibichovou poslední operou. Zaujímá v kontextu Fibichova díla kromě této skutečnosti výlučné postavení? Odlišuje se nějak výrazně od jeho ostatních oper?

V opeře Pád Arkuna nevystupuje tolik do popředí milostný příběh jako v případě Bouře, Hedy a Šárky, jinak technika zůstala stejná. Fibich komponoval historickou fresku, což si vynutilo řešení v podobě vícedílné koncepce. V jednoaktovce s názvem Helga je odvyprávěna „prehistorie“ příběhu, ve tříaktovém Dargunovi je dokonána zkáza Slovanů na Rujáně. Historický syžet Fibicha vedl k obdobným řešením, jaké známe z ruské opery devatenáctého století – mezi některými událostmi se rozkládá řada let, jiné se zase odehrávají ve stejný čas, ale na různých místech. U Fibicha, obdivovatele Richarda Wagnera, se samozřejmě nabízí inspirace tetralogií Prsten Nibelungův.

Jaký byl vztah Fibicha k Wagnerovi a jak se vyvíjel?

Fibich znal Wagnerovu tvorbu – nejen skladatelské, ale i teoretické dílo. Ctil Wagnerův přínos a zároveň příliš dobře znal české posmetanovské poměry, byl navíc mužem divadelní praxe, takže byl schopen nacházet vlastní cestu k opeře (nemluvě o scénickém melodramu). Nezapomínejme, že Fibich byl dlouholetým přítelem Otakara Hostinského, který svými studiemi o takzvaném wagnerianismu nadlouho v české kultuře určoval představy o přínosu Richarda Wagnera světovému i českému divadlu.

Zdeněk Fibich je autorem celkem sedmi oper (Bukovín, Blaník, Nevěsta messinská, Bouře, Hedy, Šárka a Pád Arkuna). Jak byl Fibich ve své době úspěšný coby operní skladatel? Byly jeho opery uváděny na scéně Národního divadla (a jinde) a jaké měly ohlasy?

K Fibichovu scénickému dílu musíme vždy počítat i jeho melodramatickou trilogii Hippodamie, právě scénický melodram ukázal Fibichovi cestu k úspěšnému zvládnutí hudby, slova a scénické akce. Hippodamie také představovala mezinárodní úspěch. Po vídeňském uvedení roku 1892 (tento rok bývá zmiňován zejména s prosazením Smetanovy Prodané nevěsty na mezinárodním poli) se Fibich vrátil k opeře. Nebyl to patrně jednoduchý krok; roku 1884 zažil fiasko s operou Nevěsta messinská a po zhruba deseti letech se opět prezentoval jako český operní autor. A Bouře na libreto Jaroslava Vrchlického podle stejnojmenné Shakespearovy hry měla úspěch. Fibich jako čtyřicátník konečně vládl jistotou, jež příliš nedráždila protiwagnerovské křídlo české kritiky, a přitom respektovala zásady takzvaného deklamatorního slohu. Fibichovi se podařilo něco, po čem toužila celá řada jeho současníků, a mohl sloužit za kvalitní vzor pro Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka.Dá se v chronologii Fibichovým oper sledovat nějaký vývoj – z hlediska stylu, látky a podobně?

Spíše bych zdůraznil tendenci k výběru „světových“ námětů, jak o to usilovali lumírovci. Jako hudebník se Fibich propracovával od obdivu k operám Bedřicha Smetany a Richarda Wagnera (tak, jak je interpretoval Otakar Hostinský) k syntéze wagnerovských principů s bohatou románskou operní tradicí.

Obraťme se k libretům. Pro skladatele devatenáctého století nebylo jednoduché získat kvalitní libreta. Jaká byla praxe u Zdeňka Fibicha? A co se týče témat – jaká libreta vyhledával?

Fibich měl již od první opery velké štěstí. Pro Fibicha psaly výhradně pozoruhodné osobnosti – Karel Sabina, Eliška Krásnohorská, Otakar Hostinský, Jaroslav Vrchlický a Anežka Schulzová. Zdá se, že až spolupráce s Jaroslavem Vrchlickým nastolila rovnocenný poměr mezi libretistou a skladatelem. Fibich si dokonce diktoval jednotlivé výstupy a žádal přizpůsobení slov vůči hudební frázi a Vrchlický díky svým mimořádným improvizátorským schopnostem svému příteli mohl vyhovět. Anežka Schulzová patrně respektovala Fibichovy pokyny a uměla i organicky navázat na Vrchlického styl.

Z hlediska libret můžeme zjednodušeně Fibichovo operní dílo rozdělit na dobu před Anežkou Schulzovou a po ní. Čím se opery, na kterých Fibich se Schulzovou spolupracoval, lišily od těch předchozích?

Nápadné je v první řadě tvůrčí tempo. Opery Hedy, Šárka a vlastně i Pád Arkuna byly psány jakoby „v jednom tahu“. Schulzová se nebála podstatných zásahů do tradičních příběhů. Hlavní zlom, řekl bych, nastal s operou Bouře, která předcházela spolupráci Fibicha s Anežkou Schulzovou. V Bouři slyšíme leitmotivy, propracovanou instrumentaci (tedy ony na první poslech slyšitelné wagnerovské znaky) a zároveň jsme schopni bez velkých problémů vydělit ze struktury díla „čísla“ – árie, duety, ansámbly a tak dále. „Sladké“, nebo chceme-li „milostné“ melodie dávaly posluchačům zapomenout na onu kritizovanou wagnerovskou težkopádnost, na kterou Fibichovi odpůrci nepřestávali odkazovat v souvislosti v Nevěstou messinskou.

Fibichův vztah s Anežkou Schulzovou je zajímavé a dost propírané téma. Jak hodnotíš jejich spolupráci na umělecké úrovni. Můžeme jejich vztah označit jako „kongeniální“ spojení?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na