Fibichova Bouře z roku 1950

  1. 1
  2. 2

Nahrávka Československého rozhlasu v Praze pod taktovkou Jaroslava Vogla vydána na CD

Společnost Beno Blachuta v cenné spolupráci s Radioservisem přinášejí na trh nový snímek z bohatého archivu Československého rozhlasu. Je jím opera Zdeňka Fibicha Bouře, podle hry Shakespearovy, kde libreto vytvořil jeden z největších českých básníků Jaroslav Vrchlický. Rozhlasová nahrávka z roku 1950 byla na CD přenesena v digitalizované podobě. Dirigentem nahrávky je Jaroslav Vogel, jedna z velkých dirigentských legend své doby, sám navíc ambiciózní skladatel (opera Mistr Jíra, provedená v Národním divadle v Praze roku 1926). V roce vzniku této nahrávky byl dokonce přímo ve funkci šéfa opery Národního divadla. K tomu velký hudební teoretik, jakých je i mezi dirigenty málo. Zmíním například jeho skvělou publikaci o Leoši Janáčkovi. Výrazná dirigentská osobnost je tímto snímkem vhodně připomenuta. V roce 1950 se podařilo zvěčnit výkony výrazných pěvců válečného a poválečného období v Praze – Zdeňka Otavy, Marie Tauberové, Beno Blachuta, Ludmily Červinkové, Vladimíra Jedenáctíka a Karla Hrušky. U většiny jmenovaných pěvců právě v době vzniku této nahrávky (1950) kulminovala pěvecká forma. Navíc u skladatele Zdeňka Fibicha vstupuje do hry ještě nutný moment propagační. Ano, dílo Fibichovo je třeba dnes připomínat, propagovat, neboť upadá stále více a více do zapomnění. Poslech CD tedy zároveň přibližuje jedno z vrcholných děl Zdeňka Fibicha (1850–1900). V duchu někdejší péče slavného šéfa opery Národního divadla v Praze Otakara Ostrčila v meziválečné éře. Ostrčil se snažil Fibichovo dílo, včetně jeho originální formy scénického melodramu, zakotvit pevněji v repertoáru první české scény. A docela se mu to ve zmíněné době dařilo. Prováděl i cykly všech Fibichových děl, vedle Smetanových a Dvořákových, či lépe řečeno spolu s nimi. Kdeže loňské sněhy jsou…Opera Bouře je hned vedle Šárky, dle mého pocitu, posluchačsky nejvděčnější dílo autora mezi jeho operami. Půvabná pohádka s projasněným, šťastným koncem, u Fibicha tolik výjimečným (Fibich je většinou tragik poněkud ponuré atmosféry), na krásný text libreta Jaroslava Vrchlického. Z poslechu je zřetelně znát vliv Wagnerův. Autor velmi důsledně pracuje s příznačnými motivy, s ariosy i scénami až překvapivě vypjatého českého pojetí Wagnerova Sprechgesangu, především ve velkolepých zpěvech Prosperových. Pohádková Bouře nese také pečeť Smetanova uměleckého vlivu. Pro Fibicha nebylo ostatně mistra dražšího, než byl Smetana. V hudebním obsahu je dílo navíc výmluvnou inspirací nové, pozdní náklonnosti k Anežce Schulzové. Smetanovská melodika jako by až propukla v působivé árii Fernanda ve 2. dějství „Již ruka moje zmdlela, pot v ručejích se perlí z mého čela„. Určitě je to jedna z nejvroucnějších tenorových árií v české operní literatuře. Nádhernou kantabilní klenbou a vemlouvavostí líbivé melodie, s reminiscencemi na sladkou Itálii, dosahuje až atraktivity „hitu“. Paleta Fibichova výrazu je většinou introvertní, na rozdíl od jím tolik obdivovaného Smetany. Ale právě zde, v pohádkové Bouři, je zajímavě výrazově pestrá. Protipólem vypjatých frází Prosperových je až drasticky syrově laděná komika obou dobrodruhů – Talibana a Trinkula. Šachová scéna 3. dějství je zase výjev, jakých není v celé operní literatuře mnoho. Opera Bouře je vrcholné Fibichovo dílo, po němž již následovala u autora jen Šárka a poslední scénické dílo – Pád Arkuna. Zajímavé je rovněž generační prolínání těsně před přelomem dvou století, charakterizující sled premiér novinek v tehdejší Praze. Premiéra Fibichovy Bouře 1. března 1895 se udála ještě před premiérami vrcholných oper Dvořákových! Slavná Rusalka spatřila světlo světa až v roce 1901, takže je, ač to zní opravdu zvláštně, již dílem dvacátého století. Stejně jako jeho Armida v roce 1904. Do tohoto úrodného času novinek ještě přispěl Karel Kovařovic se svými Psohlavci (1898) a Josef Bohuslav Foerster tehdy s tolik dobově oslavovanou Evou (1. ledna 1899). Byl to úžasný čas velkého operního kvasu v Praze, jaký si dnes jen obtížně představíme. Ale k interpretaci na historickém snímku Fibichova díla.

Dirigent Jaroslav Vogel přináší ve svém pojetí Bouře především velkorysý, hutný symfonický zvuk orchestru již v Introdukci, využívá interpretačně silně dramatického stupňování Fibichova výrazu. Dílo odvíjí tempicky pevně, přesvědčivě. Nad vším se klene jeho cit pro dynamiku a doslova architektonickou tektoniku díla. Odhadl bych u Vogela, že vše činí velmi promyšleně. Byl to velký teoretik mezi dirigenty, jak bylo zmíněno, s naprosto precizním zázemím hudebně rozborových znalostí. Umí ale přesně odlišit zvláštně drastickou komiku Talibanovu, na druhé straně pevně sjednocuje nesnadné ansámblové scény ztroskotavších dvořanů na začarovaném ostrově ve Středomoří. Včetně velkoryse kantabilně vedených scén sboru. Ve velmi dobrém světle se zde pod Voglovou taktovkou představuje zvukovou vyrovnaností, ale i plastičností frází Symfonický orchestr pražského rozhlasu. A rovněž Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, důkladně připravený dirigentem Jiřím Pinkasem, zde v roli citlivého sbormistra. 

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Bouře (Vogel)(CD)

[yasr_visitor_votes postid="58083" size="small"]

Mohlo by vás zajímat