V Olomouci dávají wagnerovské gala

  1. 1
  2. 2

Rozhovor se šéfem opery Moravského divadla a dirigentem Miloslavem Oswaldem před dnešním premiérovým uvedením wagnerovského galavečera 

S Miloslavem Oswaldem jsme se sešli na počátku generálkového týdne, kdy jej čekaly závěrečné přípravy posledního titulu letošní operní olomoucké sezony – koncertního večera Wagner gala. A bylo to setkání nadmíru příjemné, protože už jen při vyslovení jména Wagner mu radostně zasvítily oči a náklonnost k tomuto opernímu skladateli byla u něho více než zřejmá…

Vy jste, pane Oswalde, svým vřelým vztahem k hudbě Richarda Wagnera známý. Momentálně máte před sebou zvlášť pro vás tak zcela jistě velice radostný počin, koncert Wagner gala. Můžete prozradit něco o jeho dramaturgii?

Wagner gala je moje původní myšlenka, která pochopitelně vytanula ve spojitosti s oslavou dvoustého výročí skladatelova narození. Wagner je samozřejmě operním autorem, který si naši pozornost zaslouží. Navíc, Wagner se v Olomouci hodně hrával, především v Německém divadle jsou v archivu podklady dokazující, že byly uvedeny všechny jeho tituly kromě Soumraku bohů a Parsifala. Následně v českém divadle byly inscenovány Tannhäuser, Lohengrin a nejčastěji pak Bludný Holanďan. Ten je vlastně jedinou Wagnerovou operou, kterou bychom byli schopni v dnešní době na oblasti hrát. Snad bychom mohli hrát s menšími komplikacemi ještě Tannhäusera, ale to je opravdu všechno. Takže Wagner gala je pro mě asi nejschůdnější cesta, jak uvést koncertní provedení částí Wagnerových oper. Nebyla to ale jednoduchá cesta ta jednotlivá čísla vybrat, protože Richard Wagner je známý svou nekonečnou melodií, která plyne vždy do konce dějství. Když se začtete do jeho libret i partitur, zjistíte, že se neopakuje. Opakují se jen jeho typické leitmotivy vykreslující různé bytosti nebo akce. Například v Prstenu Nibelungově se stále opakuje téma zřeknutí se lásky, které prvně zazní u Albericha ve Zlatě Rýna a zní až do Soumraku bohů.

Takže to opravdu jednoduché nebylo, ale díky tomu, že jeho dílo poměrně dobře znám, vytipoval jsem si takové kusy, které by snad mohly být pro posluchače zajímavé: drážďanskou verzi předehry Tannhäusera, která je uzavřená, dále vstupní píseň Alžběty ze druhého dějství a árii Wolframa ze třetího dějství, tedy známou Píseň o večernici a samozřejmě Sbor poutníků upravený mnou tak, že se spojí s finále opery, kde do toho vstupuje ženský sbor, a vše vrcholí motivem poutníků, zaznívajícím poprvé hned na začátku opery. Z Lohengrina jsem vybral svatební pochod, který začíná předehrou ke třetímu dějství a upravil jsem jej tak, že se uzavírá motivem vstupní melodie předehry ke třetímu dějství, protože ten svatební pochod není vlastně uzavřený, ale přechází plynule do duetu Elsy a Lohengrina. Z Mistrů pěvců jsem vybral předehru v uzavřené verzi, kterou napsal sám Wagner, potom Píseň o šeříku Hanse Sachse a oslavnou píseň Walthera z posledního dějství opery. Na konec jsem pak zvolil operu Valkýra, slavný duet rozloučení Wotana s Brünnhildou, tedy samotný závěr opery. Tyto věci jsou blízké mému srdci, ale myslím si, že by mohly upoutat i návštěvníky.Brzy uvidíte, jak se s tím vyrovná olomoucké publikum, odchované především italskou operou, pro které Wagner bezpochyby bude náročným skladatelem. A náročný je i pro zpěváky, od kterých vyžaduje ocelové hlasivky. Jak jste vy postupoval při výběru interpretů?

Pokud jste odchována na italské opeře, pak je třeba si připomenout, že Wagner je v Itálii vlastně nejhranějším neitalským operním autorem. Navíc je známo, že jak Rossini, tak Verdi, byli nadšenými obdivovateli Wagnera. Rossini se s ním setkal dokonce i osobně v Benátkách! Verdi byl na třetí repríze prvního italského uvedení Lohengrina a je dochovaný klavírní výtah s jeho vlastnoručně psanými poznámkami, které si během představení dělal. Takže já si myslím, že ta Wagnerova hudba má k té italské blízko a hodně italských autorů z jeho hudby vycházelo. Ale jak sama říkáte, ta hudba je pro operního diváka náročná. Já nikomu nezazlívám, když řekne, že nemá rád Wagnera. Jediné, co mnohým lidem zazlívám, je to, že je nejprve třeba si tu hudbu poslechnout a pak teprve o ní mluvit. Je to stejné jako říct o něčem, že mi to nechutná, aniž bych to předtím jedl! Takže přesně tak to je i s Wagnerovou hudbou.

Ale zpátky k interpretům. Doufám, že i tyto dílčí úkoly ve Wagner gala jsou pro přizvané zpěváky zajímavé. V tomto večeru účinkuje jediná žena, a to Magda Málková. Já ji považuji za jeden z mála dramatických hlasů v rámci České republiky, u nás v souboru je pochopitelně jediná. Je vhodnou adeptkou na ta čísla, která jsem vybral. Další hlasově vhodný typ pro případná další čísla bych asi nenašel. Mužů účinkuje samozřejmě víc. Jakub Rousek jako Walther je ideální v této vyšší přechodové hlasové poloze. Co se týká barytonů a basů, Vlado Zápražný zpívá Wotana, Jirka Přibyl zpívá Sachse a David Szendiuch Wolframa. Myslím si, že všechny tři hlasy jsou naprosto excelentní. Myslím si, že je škoda, že Vlado Zápražný nedostal možnost se popasovat s rolí Wotana, jsem přesvědčen, že by mu zcela jistě seděla. Představitelů Wotana moc není, na druhou stranu se ani Prsten Nibelungův nehraje tak často, takže není ani moc příležitostí.

Když už jste zmínila ty ocelové hlasivky… Já si myslím, že u wagnerovských zpěváků je nutná především skvělá technika. Pokud jste technicky zdatná, tak to hlasové vypětí zvládnete.Když už mluvíme o zpěvácích, vzpomínám, jak Plácido Domingo kdysi hovořil o svojí přípravě na první wagnerovskou roli. O tom, jak kvůli tomu musel přehodnotit celý svůj pěvecký přístup k wagnerovské roli. Rok se prý na ten přerod chystal…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat