Fidelio s Pieczonkou a Kaufmannem v Salcburku. Inteligentní inscenace, ale…

redakce, 06.08.2015 0:00

Z ohlasů v zahraničním tisku

Experiment Fidelio

Franz Welser-Möst a Claus Guth vytvořili z Beethovenovy „nemožné“ opery Fidelio inteligentní inscenaci, která stojí za debatu. Ale… Předehra Leonora č. 3 na obligátním místě mezi duetem „O namenlose Freude“ a závěrečnou scénou, hraná při zavřené oponě, se Vídeňským filharmonikům s dirigentem Franzem Welser-Möstem proměnila v učebnicový příklad instrumentální dramatičnosti ohromující, úžasné kvality: shrnutí dramatu beze slov a vize v jednom, vystupňované od subtilního oťukávání na začátku k zuřivému furore, ostře a přesně akcentované a přesto vybavené neuvěřitelným zvukovými detaily, a i bez jakékoliv tučné přísady vybavené vznešeným, hrdinným patosem.

Vyznačoval se tím celý interpretační styl tohoto podivuhodného Fidelia. Všechna čísla s vlastní konturou, Beethovenův radikalismus bez příkras, už v „singspielovém“ pojetí prvních scén, které se tak obtížně integrují do následujícího děje, závažnější než obvykle a tím také významnější, aniž by se musely vzdát lehkého (lehčího) tónu. Vznikal dojem, že Welser-Möstův důkladný výklad partitury obtížné dílo očišťuje a osvobozuje k jeho novému poznání.

Pěvecké obsazení nestačilo na prostor
Jaká škoda, že se pěvecké obsazení při vší pečlivosti a umění jednotlivců ukázalo pro velký Festspielhaus znatelně nedostačující. Pochopitelně s výjimkou tenorové hvězdy Jonase Kaufmanna, kvůli němuž se pravděpodobně tolik premiérových hostů rvalo o vstupenky. Má Florestana hodně ozkoušeného, v krátké, ale náročné roli nabízí veškerou tenorovou rutinu a podle vůle režiséra Clause Gutha představuje s velkou věrohodností nervózně se cukající, událostmi bolestně udolanou trosku (přesto vokálně mužného zdraví), umístěnou v bezčasí, v koutě s černým „osudovým kvádrem“ jako jediným pohyblivým prvkem (scéna Christian Schmidt).Adrianne Pieczonka je řádná, sotva však mimořádná Leonora, doprovázená svým alter ego, které zřejmě mimicky tlumočí její myšlenky (Nadia Kichler), Tomasz Konieczny jako Don Pizarro (s černým tanečním dvojníkem Paulem Lorengerem) není nijak hrozivý, Hans-Peter König je dobráctvím překypující, důstojný Rocco oblečený jako poklidný měšťan s hůkou i ve vězení (které zde není). Olga Bezsmertna a Norbert Ernst jsou dobře volený maloměstský párek, Sebastian Holecek předvádí ministra jako těžkopádného úředníka, přicházejícího coby deus ex machina. Hlasy, které by ve středních i větších divadlech zněly přiměřeně, v obrovitém prostoru v Salcburku působily podivně bez kontur, téměř zbavené individuality.

Antirealisticky a antipsychologicky
Režisér Claus Guth neučinil téměř nic pro to, aby postavy dostaly ostřejší obrysy. Inscenuje vědomě antirealisticky a antipsychologicky samé ztracence, zajatce sebe sama. A to velmi důsledně a mnohem méně matně než by se na první pohled zdálo. Stínové obrazy těchto zvláštních „poutníků”, zdvojení postav a jejích „zamrzání“ má ve světelné režii Olafa Freeseho jasně rozpoznatelný význam, není to jen artificiálně chladný estetický účinek. Guth a jeho dramaturgyně Ronny Dietrich důsledně vyškrtli všechny dialogy, nahradili je neurčitým sound-designem (Torsten Ottersberg), který tvoří přechody od čísla k číslu. Nevznikla žádná poučná hra, ani „píseň písní manželské lásky“, ani osvobozovací opera, nýbrž otevřený, prostý, chladný experiment. Můžeme přemýšlet, k jakému dospěje výsledku.

A to už je uprostřed oslavovaných cirkusových, klaunských a zábavných scénářů tohoto léta beztak dost, má to výrazně větší ponor než 18 centimetrů v shakespearovském bazénu v Halleinu [míněna je scéna k Shakespearově Komedii omylů, uvedené v rámci festivalu na Pernerově ostrově v Halleinu]. Ale už to dokáže festivalové publikum kupodivu rozladit a rozzuřit: Když se objevil inscenační tým, prosadil se proti volání „bravi“ divoký hlasitý řev odpůrců. A rovněž Franz Welser-Möst má zřejmě v publiku několik sice mírnějších, ale také slyšitelných protivníků.

(salzburg.com – 5. 8. 2015 – Karl Harb)***

Fidelio se zvuky sfér

Reakce na hudební a scénickou složku byly jednoznačné, a nemohly být ve větším protikladu. Po premiéře Beethovenova Fidelia to byl jásot pro Vídeňské filharmoniky a dirigenta Franze Welser-Mösta, protesty proti režii Clause Gutha. Také zpěváci, a především Jonas Kaufmann jako Florestan, sklidili úspěch.

Co způsobilo tak intenzivní emoce? V pozitivním smyslu především báječně hrající orchestr. Beethovenova jediná opera byla na Salcburském festivalu prezentována citlivě, avšak vysoce dramaticky, jemně, avšak s intenzitou, zvukově krásně, a přitom dramaticky propracovaně. Už podoba předehry Leonora č. 3 byla vzorovým příkladem.

Jonas Kaufmann je pro roli Florestana pravý dar. Strhující od prvního výstupu až do finále, při němž tentokrát zemře – neboť Guth má k manželské lásce po tragických událostech ve vězení nedůvěru. Adrianne Pieczonka nemá pro Leonoru dostatek dramatičnosti, lyrické pasáže jí sedí lépe. Občas jsme měli dojem mírné indispozice. Výtečně je obsazen Rocco (Hans-Peter König), dobře Don Pizarro (Tomasz Konieczny). Olga Beszmertna je krásně zpívající Marzelline, Norbert Ernst seriózní Jaquino, Sebastian Holecek, jindy obvykle zloduch, si tentokrát mohl zpívat hodného ministra.

Dialogy byly všechny vynechány, režisér Guth je nahradil reprodukovanými sférickými zvuky. Scénicky z těchto okamžiků na černobílé scéně těží příliš málo. Někteří protagonisté jsou zdvojeni svými stíny nebo „druhým já“. Leonora například má po boku ženu, která všechno tlumočí do znakové řeči. Několik chytrých myšlenek, jako celek ale statický, nedotvořený Fidelio. Zůstal jen náběh.

(kurier.at – 5. 8. 2015 – Gert Korentschnig)***

Fidelio jako psychobox

Představme si, že bychom nežili v celkem svobodné společnosti, nýbrž všichni v luxusně a velkoryse vybavených bytech staré výstavby – byli by všichni automaticky zdraví a šťastní? Samozřejmě nebyli. Režisér Claus Guth se málo stará o boj proti tyranovi, ale hodně o soukromé štěstí. Místo osvobozovací opery inscenuje psychologickou komorní hru.

Scéna Christiana Schmidta je rozlehlý prázdný prostor s parketami a štukovanými bílými stěnami. Napříč stojí obrovský černý blok, zřejmý symbol blokovaných vztahů, poruch komunikace a různé psychické zátěže. Vězňové v bílých kostýmech upomínají na pacienty psychiatrie. Leonora v béžovém plášti je na scéně dvojmo, herečka je zrcadlem hlavní postavy a zpívaný text tlumočí do znakové řeči. Ano, Beethoven byl hluchý, a když je porozumění narušeno, upadne člověk do zajetí vlastního nitra. Leonora bojuje o komunikaci s manželem Florestanem nakonec marně. Florestan sice nemá rozdvojenou osobnost, uvězněním v sobě je však silně traumatizován. Cuká sebou a svíjí se a s Leonorou je schopen navázat kontakt jen za cenu velkého vnitřního boje. Až do konce se pohybuje mezi zdráhavou něhou a zmateným odpíráním – aby se se závěrečným akordem definitivně zhroutil.Beethovenova opera jako psychobox
Mluvené dialogy, které jsou nepochybně nejslabším místem Beethovenovy jediné opery, jsou nahrazeny více nebo méně decentními elektronickými zvuky, je to celkem pohodlné, ale docela elegantní řešení a vnáší do hry několik půvabných zlomů. Dobře je propracovaná režie postav a atmosférická světelná režie. Claus Guth svému řemeslu velmi rozumí, vynalézá esteticky silné obrazy – a přesto se s jádrem díla míjí. Ano, v této opeře jde o manželský vztah. Avšak u Beethovena se stává soukromí skrz naskrz politickou věcí, láska dělá z Leonory bojovnici za svobodu. Claus Guth jde v protisměru, z Beethovenovy revoluční opery dělá soukromý psychobox.

Dirigent Franz Welser-Möst se chová opačně. V předehře Leonora č. 3, zařazené před finále a hrané při zatažené oponě, nechává Beethovenově horké revoluční hlavě volnost. Zde konečně jsou Beethovenova oblíbená témata, kterým se režie Clause Gutha tak pečlivě vyhýbá, boj protikladných energií, průlom, nadšení, opojení. Tak zní Beethovenova utopie o vítězství a svobodě. Už proto se večer vyplatil. Welser-Möst sází na volná tempa a štíhlý, velmi určitý, působivý beethovenský zvuk. Úžasně vzletně pulzuje kvartet „Mir ist so wunderbar“ – magický okamžik.

Pěvecké obsazení přesvědčivé
Výtečně se zpívá i ve vedlejších rolích, zvláště působiví jsou Tomasz Konieczny jako démonický zlosyn Pizarro a Olga Bezsmertna jako Marzelline: vroucí, barevně bohatý a dojemný výkon.

Jonas Kaufmann jako Florestan nabízí pěvecky vše ze svého svádivě plného tenoru – příliš se to ale nehodí k jeho herecky výtečně vykreslené postavě. Co vidíme, je psychická troska, slyšíme však omamnou krásu.

Zcela jinak Adrianne Pieczonka jako Leonora. Ztělesňuje se spalující intenzitou vášnivě milující ženu, která bojuje sama se sebou. Pro paušálně krásně znějící hlas je tu málo prostoru. Zato to, co zpívá jde bezprostředně pod kůži, každý tón přenáší velké city. Vcelku skvělý večer, a to je dobře. Pokud jde o režijní koncept, máme výhrady.

(br.de – 5. 8. 2015 – Bernhard Neuhoff)
Salzburger Festspiele 2015
Ludwig van Beethoven:
Fidelio
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Světla: Olaf Freese
Zvuk: Torsten Ottersberg
Video: Andi A. Müller
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 4. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk

Florestan – Jonas Kaufmann
Leonore – Adrianne Pieczonka
Don Fernando – Sebastian Holecek
Don Pizzaro – Tomasz Konieczny
Rocco – Hans-Peter König
Marzelline – Olga Bezsmertna
Jaquino – Norbert Ernst
Pizzaro Schatten – Paul Lorenger
Leonore Schatten – Nadia Kichler