Ivan Medek hovoří s Václavem Snítilem (2)

Texty Ivana Medka (48)

Co je charakteristické pro velké interprety a co dělá z hudebního výkonu cosi trvalého? Jde o to vytvořit pocit, že se něco děje živě, tady a teď? A v jaké míře? – Přinášíme druhou část rozhovoru Ivana Medka a Václava Snítila, který se odehrál v rozhlasovém pořadu „Umění 20. století“ v roce 1969. Jejich dialog navazuje na první část, v níž poslouchali Bachovu Sonátu g moll; jednotlivé věty hráli skvělí houslisté 20. století: Arthur Grumiaux, Henryk Szeryng, Yehudi Menuhin a Nathan Milstein.
***-

Ivan Medek: Slyšeli jsme čtyři houslisty v Bachově Sonátě g moll a nemusíme se snad už k nim vracet, protože jsi řekl už předtím dost o jednotlivých výkonech. Snad si jenom můžeme připomenout, že nám právě takovéto srovnávání ukazuje relativitu našeho vnímání, relativitu našich soudů. A to nejenom v takovémto pokusu o objektivní posuzování, ale i v tom, jak my sami posloucháme. Třeba teď v tuto chvíli anebo v tento okamžik našeho současného vývoje, našeho života.

Myslím, že když se člověk dívá na problémy interpretace jako takové, setkává se s tím, že se v určitých obdobích vždycky objevují nějaké výrazné velké osobnosti, které se interpretačního umění dotknou daleko víc než jejich současníci nebo ti, kteří byli předtím, a něco podstatného s ním udělají. Neznamená to, že by měli vždycky pravdu anebo že by měli tu pravdu pro všechen čas. Jde snad spíš o to, mají-li v sobě dost silnou pravdu pro ten okamžik, kdy interpretaci tvoří. A myslím, že to je vlastně ten jediný morální postoj, který člověk může mít ve vztahu k umění vůbec. Protože hledat nějakou objektivní pravdu, trvalou pro všechen čas a jakoby odtažitou od Tebe nebo od kohokoliv jiného není vůbec možné. Člověk může udělat jedinou věc: snažit se beze zbytku pochopit to, co je napsáno.

Václav Snítil: Předně to musí na pódiu dělat dojem na posluchače, jako že je to ten okamžik momentálního tvoření, že zrovna teď se právě tvoří. Ne že interpret je jen něco jako opička, která předává to, co má naučené.

Ivan Medek: To je pravda. Jenomže na druhé straně jako pedagog, který učí mladou generaci na akademii, víš, že vlastně vůbec největším problémem v pedagogice a v interpretaci je tento momentální prožitek nějakým způsobem zafixovat.

Václav Snítil: Ano, jistě. Nesmí to být ale znát, obecenstvo nesmí poznat, že se předává něco, co třeba zrovna necítím, rozumíš? Musí to působit jako: teď mě to napadá. Přirovnal bych to k tomu, jako když se hrají Chopinova Preludia způsobem, který vyvolává dojem, jako kdybychom je v ten moment komponovali.

Ivan Medek: Ano, takový to je ten bezprostřední moment pro posluchače.

Václav Snítil: A interpret to má přitom promyšlené do všech detailů.Ivan Medek: Tohle je velikánský problém. Velikánský problém, který je charakteristický možná právě pro problematiku moderní interpretace. Protože tím se dříve – myslím třeba v devatenáctém století – interpreti vůbec nezabývali. Konkrétně nenapadalo to většinou vůbec dirigenty, protože jim šlo o to, aby jaksi informovali obecenstvo o partituře, kterou měli před sebou.

Myslím, že první, kdo přinesl ten subjektivní moment do interpretace, byl Gustav Mahler. A to v divadle, ale nejenom v divadle, byť interpretační problematika se tehdy zejména v Evropě koncentrovala právě na divadelní scény. Mahler totiž dokázal sám pro sebe objevovat třeba v Beethovenových partiturách nebo v Schubertovi, v Mozartovi a koneckonců i v celém Wagnerově operním díle obrovskou spoustu věcí, které předtím ostatní dirigenti, kteří se na tyto partitury dívali jaksi jako na objektivní zhmotnění, které se jimi předává na obecenstvo, neslyšeli a neviděli. A Mahler dokázal vidět i určitá, řekl bych, manka těch jednotlivých partitur.

Mahlerův přístup k interpretačním otázkám je myslím dokonale v souladu s jeho způsobem komponování. Protože to, co jsi říkal, že člověk musí mít na pódiu pocit, že teď v tuto chvíli je to tvořeno, je to jakoby prožíváno, tak takový mám někdy pocit, když poslouchám Mahlera. Přestože vím, že to je nesmysl, protože napsat partituru symfonie nebo napsat vůbec partituru předpokládá obrovskou technickou práci. Ale u něj je to druh partitur, ve kterých je tento moment, takové ty zázračné vteřiny, zachycen pravděpodobně nejvýrazněji z celé hudební literatury.

Václav Snítil: Ano, na to asi musel myslet právě ve svých partiturách a nejlépe se cítil, když mohl psát skutečně podle svých představ. Mimo to, že on rád opravoval anebo dotvářel partitury a dokomponovával i jiné autory. Teď myslím, že by byla moc dobrá ukázka některé z jeho písní. Mám jednu desku Mahlerových písní, kterou jsem získal v poslední době a které si neobyčejně cením a moc rád ji poslouchám. Vybral jsem jednu z nich – „Když trumpety krásně znějí…“ Tato píseň je také krásně interpretována, možná, že i v duchu Mahlera. Na desce mají písně mezi sebe rozdělené Elisabeth Schwarzkopfová a Dietrich Fischer-Dieskau. V této písni je uslyšíme oba, přičemž Fischer-Dieskau zpívá ty partie textu, v nichž se mládenec loučí před odchodem na vojnu. A ono to působí téměř jako představení na divadle. Jestliže tuto píseň poslouchám se sluchátky na uších a „nevidím“ nic než ty hlasy, hudba zaznívá tak neobyčejně intimně…! A našim přátelům posluchačům bych doporučoval, aby si na tuto píseň zhasli.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv

Mohlo by vás zajímat