Jakmile se zbavíme kritiky, přestáváme být samostatně myslícími lidmi

  1. 1
  2. 2

Ivan Medek hovoří s Václavem Snítilem (3)
Texty Ivana Medka (49)

V roce 1969 hovořil Ivan Medek s Václavem Snítilem v rozhlasovém pořadu Umění 20. století. Je zajímavé nad jejich slovy přemýšlet o době, v níž se jejich řeč odehrává – nastává doba normalizace, doba, která chce poslušnost, třeba i za cenu zrady vlastního myšlení, a rozhodně nechce samostatnost a kritičnost. Přitom je Medkův pořad s Václavem Snítilem velkým apelem právě ke kritičnosti jako k základnímu znaku lidského myšlení. Když se v pořadu srovnávají nahrávky sedmi kadencí Mendelssohnova houslového koncertu, není to jenom estetická zábava a potěcha znalců, je to projev velmi vážného zájmu o svět, který nemůže končit na hranicích hudby. Jak říká v závěru pořadu Ivan Medek: „Možnost kritiky je nejenom to nejpodstatnější, co máme ve vztahu sami vůči sobě, ve vztahu vůči umění. Ale zároveň je to také asi to nejtěžší. Zbavit se toho nemůžeme. Jakmile se toho jednou zbavíme, zbavujeme se toho, co nás dělá samostatně myslícími lidmi.“
***

Ivan Medek: Od obecných rozhovorů o interpretaci jsme se dostali vlastně k tvým osobním láskám. A k začátku našeho rozhovoru, kdy jsi říkal, že posloucháním si řešíš svoje problémy interpretační, ale posloucháním třeba úplně jiného žánru hudby. Ty máš doma, pokud vím, v té spoustě desek řadu oper. Možná na houslistu až neobvykle mnoho oper.

Václav Snítil: Mám celý operní komplet Smetanův, Dvořákův, Janáčkův, také Wagnera a Mozarta.

Ivan Medek: Já vím, že kdybychom měli čas, ale to bychom ho museli mít moc, tak bychom si třeba pustili nějakého Wagnera. Anebo jednu celou Janáčkovu operu, potom třeba jednu celou Wagnerovu operu a pak třeba Kouzelnou flétnu. A měli bychom pocit, že jsme zhruba u předkrmu toho, co bychom mohli poslouchat. Teď to nemůžeme udělat, takže tě budu moc prosit, aby sis vybral ze své diskotéky jednu operní ukázku, která je ti teď nejbližší.Václav Snítil: V poslední době jsem si doma uspořádal noční cyklus Janáčkových oper. A nakonec jsem poslouchal Výlety pana Broučka. Moc rád bych si tedy poslechl krátkou ukázku z druhého dílu výletů do husitské doby. Snad také proto, že mě to nějak posiluje. Janáček psal tuto operu v první světové válce a je mi velmi sympatický citát, kterým tuto operu posílal do světa: „Chtěl bych, aby se nám hnusil takový člověk,“ tím myslel Broučka, „abychom jej na potkání ničili a dusili, ale v prvé řadě sami v sobě. Abychom se shodli v nebeské čistotě mysli našich národních mučedníků.“ – Poslechněme si scénu, kdy přichází panna Kunka, která naříká nad smrtí svého otce, který padl v bitvě na hoře Vítkově. Mezitím se pan Brouček schovával, husité ho našli a odsoudili ho k trestu upálení za zbabělost. A on na svoji obranu volá, že je tady omylem, že se vlastně vůbec nenarodil a že je synem budoucnosti. Myslím, že to je vrchol satiry, která se v opeře vůbec kdy povedla.

(Ukázka – Janáček: Výlety pana Broučka)

Ivan Medek: Máme za sebou pana Broučka. A nejsme myslím syny budoucnosti, jak si to představoval pan Brouček. Jenže co nám zbývá ve vztahu k přítomnosti jiného než nutnost vypořádávat se především s našimi individuálními postoji a s naším nutným kriticismem sami k sobě a k práci, kterou děláme. Vlastně to je jediný znak samostatného myšlení, když si před sebe postavíme nějaký úkol a snažíme se s ním vyrovnat z té pozice, na které zrovna jsme, a s možnostmi, které máme. Bude docela dobré, když si úkol, který máme před sebou, trošku zkomplikujeme a maličko ho zkomplikujeme i pro posluchače.

Zároveň se tím dostaneme k tvé nejvlastnější profesi houslistické a zároveň pedagogické. Ten úkol je velice jednoduchý. Já řeknu základní pravidla hry pro posluchače. Bude dobře, když si posluchači teď vezmou tužku a papír a napíší si čísla od jedničky do sedmičky. U každého si nechají místečko a budou si tam psát poznámky. Nebudou si psát žádná jména, protože my také na začátku žádná jména neřekneme kromě jednoho, a to je jméno skladatele: Mendelssohn. To, co budeme hrát, je sedm různých verzí kadence z Mendelssohnova Houslového koncertu. Budeme je hrát anonymně a o každé z nich si řekneme něco my sami, vlastně spíš ty něco řekneš o tom, jak se ti jednotlivé výkony jeví, posluchači si to budou srovnávat, jestli to s nimi souzní nebo jestli třeba mají úplně opačný názor. Na konci pak řekneme, kdo byl kdo.

Václav Snítil: Pro Mendelssohna jsem rozhodl proto, že je to velice známý koncert, a kadence je velice krátká, takže je možné si ji dobře pamatovat. Pustíme si první…

(ukázka kadence – 1)

Václav Snítil: Je to rozhodně vynikající houslista, který má brilantní techniku, absolutní jistotu. Všimněte si flažoletů, které naprosto bezpečně chytá. Jeho muzikální přístup mi připadá spíš klasický než romantický a ta kadence postupuje tak jako „dopředu nakloněná“. Nemá tam příliš mnoho zámlk, je to takový objektivizující přístup.

Ivan Medek: Rozhodně nezdůrazňuje lyrický moment, který v této kadenci nesporně je.

Václav Snítil: Poslechněme si další.

(ukázka kadence – 2)

Ivan Medek: To bylo číslo dvě. Dramatizuje.

Václav Snítil: To je pravý opak prvního houslisty, při stejné technické úrovni, o tom není pochyb. Ale on nejen dramatizuje, on také lyrizuje, třeba pasáže v arpeggiu. Nebo se mi ohromně líbí jeho zámlky po korunách. Má tam dramatické pauzy, a potom velký kontrast nasazení sul G. Mně osobně je tento snímek bližší než ten první.

Ivan Medek: Pustíme si pro srovnání snímek s číslem tři.

(ukázka kadence – 3)

Václav Snítil: Tohle je opět vynikající snímek, který leží tak uprostřed mezi těmi, které jsme slyšeli. V tónu se snad blíží prvnímu, určitá ta glissanda po G struně také připomínají houslistu prvého. U tohoto snímku bych obzvlášť vyzdvihl intonaci. Je naprosto perfektní.

Ivan Medek: Intonaci i určitou stavebnou koncentraci, která je zřejmě záměrná. Nehraje detaily, spíš větší celky.

Václav Snítil: Je to opravdu vynikající snímek. A slyším také velmi dobré housle…

Ivan Medek: Teď máme číslo čtyři.

(ukázka kadence – 4)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat