Nemít pohled jen přes ty čtyři struny

  1. 1
  2. 2

Ivan Medek hovoří s Václavem Snítilem (4)
Texty Ivana Medka (50)

V poslední části rozhovoru Ivana Medka s Václavem Snítilem z pořadu „Umění 20. století“, který Československý rozhlas vysílal v roce 1969, je řeč o několika důležitých – a stále naléhavých – věcech. O tom, že mladí adepti hudby by se měli zajímat o širší výsek, než je pouze jejich obor; dokonce i jen samotná hudba je málo. Je tu totiž možnost vstřebávat poznání a zkušenosti celých generací, koncentrované ve výkonech a výtvorech velikánů, jenže k tomu se žádná specializace nedobere.

Téma druhé. To nejzajímavější – či muzikantsky nejsilnější – jsou u Smetany lyrické pasáže. Ilustrováno na Libuši, která bývá vykládána především jako hudební monument. A není ta silná lyričnost něčím, co propojuje všechny velikány české hudby? Včetně Bohuslava Martinů, kterého bylo v roce 1969 evidentně třeba stále ještě obhajovat, že mu léta v cizině nebyla na závadu…?
***

Ivan Medek: Když jsme hovořili o tom, že doma často posloucháš i něco jiného než housle, byl bych moc rád, aby to nevyznělo jenom jako návod k určité rekreaci. Protože to samozřejmě tak není. V souvislosti s tvou prací pedagoga by bylo důležité, kdyby ses pokusil formulovat, jaký význam může mít pro mladého člověka, který se v hudbě specializuje jako klavírista, houslista anebo jako zpěvák, setkávání s různými dalšími obory a poznávání hudby jako celku. To je koneckonců charakteristické pro tebe, který jsi studoval nejenom housle, ale také skladbu, a projevuješ se nejen jako sólový houslista. Tvá paleta je širší…

Říkám to všechno možná zbytečně složitě. Stačilo by asi, kdybych řekl svůj pocit. Že totiž je celá řada problémů interpretace, které se nedají řešit tehdy, když má člověk v ruce housle nebo když sedí u klavíru, když se prostě specializuje. Ale dají se řešit tehdy, když člověk posloucháním rozpoznává, ale zároveň se také posloucháním učí a i inspiruje v tom nejhlubším – i citovém – slova smyslu.

Václav Snítil: Mladý člověk, který se chce něco naučit na strunách, nesmí mít jenom úzký pohled přes ty čtyři struny. Když jsem přišel do Prahy studovat, tak jsem vedle každodenního cvičení na housle každý večer někde byl. Ponejvíc to bylo Národní divadlo. Já přišel do Prahy z Hradce Králové, kde jsme operu neměli, a v Praze to pro mě byly hody. Přestože jsem bydlel daleko za Prahou a byly potíže s nočním vracením se zpátky a můj domácí se vždycky zlobil, že musí v 11 hodin vstávat a otvírat. Obyčejně jsem stál v Národním až nahoře anebo jsem si chodil sedat nad orchestr, nosil s sebou klavírní výtah nebo partituru – a poslouchal. Lidský hlas houslistovi pomůže nejvíc. Když řeším nějaký hudební problém, problém hudebního vyjádření určité fráze, pomůže mi, když si tu frázi zazpívám. Dokonce jsem se dva roky učil zpívat s klavírem. Ne že bych uměl zpívat, ale bylo to tehdy povinné na Pedagogické fakultě, takže alespoň zazpívám čistě.

Rovněž můj archiv desek vznikl z touhy poznávat. Připadal jsem si jako houba, která do sebe nasává vodu. Chtěl-li jsem dobře interpretovat Beethovena, nezajímalo mě jenom, jak ho hrají houslisté. Mám doma kompletní nahrávku symfonií s Toscaninim, Furtwänglerem, Bruno Walterem, Karajanem. A jako jsme tady srovnávali Bachovu Sonátu nebo Mendelssohnovu kadenci, tak třeba některá věta ze symfonie se mi líbí víc s tím, jiná zase s jiným dirigentem.

A myslím si, že interpretační styl, který se utváří, není dán jedním dirigentem, ale několika velkými osobnostmi v jedné epoše. Kteréžto osobnosti určité skladby interpretují třeba i rozdílně. A na mně je, abych si pak utvořil společného jmenovatele, nasál do sebe zkušenosti těch ostatních. Oni to třeba promýšleli léta a léta, než dospěli k jednomu provedení. A já mám tím usnadněnou cestu. Můžu se hodně učit od Furtwänglera, jak na Beethovena, anebo zase od Bruno Waltera, jak na Mozarta.

Proto bych doporučoval všem mladým adeptům umění, aby se nezajímali jen úzce o svůj nástroj, ale aby chodili na koncerty. A zase ne tak, že klavíristé chodí jenom na klavír, houslisté na houslisty, ale aby chodili do divadla na opery, na činohry, na výstavy, aby prostě získali široký pohled na umění. A o skladbě, kterou mají interpretovat, aby se chtěli také něco dozvědět. Jedině touto cestou mohou dospět v tom nejlepším slova smyslu k realistické interpretaci. To slovo bylo zprofanováno, ale já to myslím tak, jak to říkám.Ivan Medek: V tom původním smyslu. My tady máme snímek, který sis vybral. Je to začátek třetího jednání Libuše. A ty máš zvláštní přání na interpreta.

Václav Snítil: Ano. Mně to připomíná doby, kdy jsem chodil do divadla jako student a doslova mě svým hlasem okouzlovala Ludmila Červinková. Vím, že máte v rozhlase snímek představení, kde zpívala titulní roli Libuše. Vybral bych si ne ta známá vypjatá místa modlitby nebo proroctví, ale niterný zpěv Libuše ve třetím dějství po krásném úvodu v A dur, kdy zpívá o míru, který byl zjednán mezi oběma bratry.

(zvuk – Libuše – část 3. dějství)

Ivan Medek: To byl snímek z představení Libuše v Národním divadle v roce 1955. Tehdy zpívali Ludmila Červinková, Beno Blachut, Jaroslav Veverka, orchestr Národního divadla řídil Jaroslav Krombholc.

My jsme od té doby slyšeli několikrát Libuši a budeme ji poslouchat doufám ještě častěji. A posloucháme ji vždycky trochu jinak, vždycky se zdůrazněním trochu jiného smyslu. Mnohdy zapomínáme na základní lyrický moment v té opeře. A to když jsi říkal, že vyhledáš právě toto lyrické místo, chtěl bych připomenout, že hlediska čistě muzikantského jsou ta lyrická místa hudebně asi nejsilnější. Mám alespoň ten pocit. I když tím nechci ani v nejmenším polemizovat s celkovým vyzněním Libuše. A i když vím, že Smetanovi skutečně šlo o to, aby celým svým dílem vytvořil národní hudbu v tom nejenom typicky romantickém, ale obecně platném slova smyslu – hudbu, která by něco říkala nejenom muzikantům, ale vůbec všem lidem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat