Fidelio s Pieczonkou a Kaufmannem v Salcburku. Inteligentní inscenace, ale…

  1. 1
  2. 2

Scéna Christiana Schmidta je rozlehlý prázdný prostor s parketami a štukovanými bílými stěnami. Napříč stojí obrovský černý blok, zřejmý symbol blokovaných vztahů, poruch komunikace a různé psychické zátěže. Vězňové v bílých kostýmech upomínají na pacienty psychiatrie. Leonora v béžovém plášti je na scéně dvojmo, herečka je zrcadlem hlavní postavy a zpívaný text tlumočí do znakové řeči. Ano, Beethoven byl hluchý, a když je porozumění narušeno, upadne člověk do zajetí vlastního nitra. Leonora bojuje o komunikaci s manželem Florestanem nakonec marně. Florestan sice nemá rozdvojenou osobnost, uvězněním v sobě je však silně traumatizován. Cuká sebou a svíjí se a s Leonorou je schopen navázat kontakt jen za cenu velkého vnitřního boje. Až do konce se pohybuje mezi zdráhavou něhou a zmateným odpíráním – aby se se závěrečným akordem definitivně zhroutil.Beethovenova opera jako psychobox
Mluvené dialogy, které jsou nepochybně nejslabším místem Beethovenovy jediné opery, jsou nahrazeny více nebo méně decentními elektronickými zvuky, je to celkem pohodlné, ale docela elegantní řešení a vnáší do hry několik půvabných zlomů. Dobře je propracovaná režie postav a atmosférická světelná režie. Claus Guth svému řemeslu velmi rozumí, vynalézá esteticky silné obrazy – a přesto se s jádrem díla míjí. Ano, v této opeře jde o manželský vztah. Avšak u Beethovena se stává soukromí skrz naskrz politickou věcí, láska dělá z Leonory bojovnici za svobodu. Claus Guth jde v protisměru, z Beethovenovy revoluční opery dělá soukromý psychobox.

Dirigent Franz Welser-Möst se chová opačně. V předehře Leonora č. 3, zařazené před finále a hrané při zatažené oponě, nechává Beethovenově horké revoluční hlavě volnost. Zde konečně jsou Beethovenova oblíbená témata, kterým se režie Clause Gutha tak pečlivě vyhýbá, boj protikladných energií, průlom, nadšení, opojení. Tak zní Beethovenova utopie o vítězství a svobodě. Už proto se večer vyplatil. Welser-Möst sází na volná tempa a štíhlý, velmi určitý, působivý beethovenský zvuk. Úžasně vzletně pulzuje kvartet „Mir ist so wunderbar“ – magický okamžik.

Pěvecké obsazení přesvědčivé
Výtečně se zpívá i ve vedlejších rolích, zvláště působiví jsou Tomasz Konieczny jako démonický zlosyn Pizarro a Olga Bezsmertna jako Marzelline: vroucí, barevně bohatý a dojemný výkon.

Jonas Kaufmann jako Florestan nabízí pěvecky vše ze svého svádivě plného tenoru – příliš se to ale nehodí k jeho herecky výtečně vykreslené postavě. Co vidíme, je psychická troska, slyšíme však omamnou krásu.

Zcela jinak Adrianne Pieczonka jako Leonora. Ztělesňuje se spalující intenzitou vášnivě milující ženu, která bojuje sama se sebou. Pro paušálně krásně znějící hlas je tu málo prostoru. Zato to, co zpívá jde bezprostředně pod kůži, každý tón přenáší velké city. Vcelku skvělý večer, a to je dobře. Pokud jde o režijní koncept, máme výhrady.

(br.de – 5. 8. 2015 – Bernhard Neuhoff)
Salzburger Festspiele 2015
Ludwig van Beethoven:
Fidelio
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Světla: Olaf Freese
Zvuk: Torsten Ottersberg
Video: Andi A. Müller
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 4. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk

Florestan – Jonas Kaufmann
Leonore – Adrianne Pieczonka
Don Fernando – Sebastian Holecek
Don Pizzaro – Tomasz Konieczny
Rocco – Hans-Peter König
Marzelline – Olga Bezsmertna
Jaquino – Norbert Ernst
Pizzaro Schatten – Paul Lorenger
Leonore Schatten – Nadia Kichler

www.salzburgerfestspiele.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto © Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Beethoven: Fidelio (Salzburger Festspiele 2015)

[Celkem: 8    Průměr: 3.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na