Figarova svatba ve Stavovském divadle: Je Mozart v Praze K.O.?

Režisérka Barbora Horáková Joly (ve Státní opeře lze vidět její pojetí Rigoletta) zřejmě vychází z přesvědčení, že v operách jsou skladatelé pouze tvůrci hudby a s jevištním děním lze nakládat libovolně na hudbu a text. Omyl! Skladatel tím, že libreto zhudební, provede de facto svůj osobní výklad jeho obsahu a tento dramaturgicky jednotný celek nelze dodatečně měnit, nelze dělat další výklad výkladu. V programu k této Figarově svatbě se však u tištěného původního libreta dočteme, že „operní inscenace se může v reáliích a dalších detailech od libreta lišit“. Liší se velmi.

Představení začíná hlukem sekačky na trávu, s níž popojíždí po zřejmě golfovém hřišti zahradník Antonio. Když po delší době motor sekačky vypne, začne orchestr hrát předehru. Opona je stále vytažená, a tak může divák sledovat dodanou scénu, k níž má předehra dělat pouhou zvukovou kulisu. Režisérka doplňuje nejen děj opery, ale i hudbu. Přestavbu mezi prvním a druhým jednáním vyplňují části skladeb Nina Roty Silnice (La strada) a Kmotr (The Godfather II), mezi třetím a čtvrtým jednáním část písně Micka Jaggera a Keitha Richardse Paint it Black v italské cover verzi Tutto nero s textem Luciana Beretty. Před spuštěnou oponou je zpívají na mikrofon představitelky Cherubína a Barbariny za doprovodu akordeonisty a hráče na sopránový saxofon. Tito hudebníci se tu a tam objevují na jevišti i v dalším průběhu produkce, akordeonista doprovázel recitativ, hraje se na keyboard a při příchodu Bartola zní z nahrávky cosi jako westernová melodie (lékař má westernový klobouk).

Před příchodem Hraběte bylo kvůli přestavbě přerušeno druhé jednání parafrází předehry hranou na kladívkový klavír. Mezi dějstvími se na oponu Stavovského divadla promítají za zvuků výše řečených šlágrů dva retrospektivní filmy o osudech protagonistů – obrazy z někdejšího šťastného života hraběcího páru Almavivových a smyšlený děj o Figarovi raněném ve válce. Má to asi být vtipné, ale v případě válečné dotáčky se jedná o video neetické a hrubě nemorální, a to nejen v souvislosti s vojenskou agresí, jíž dnes odolává Ukrajina.

Na nepěkné scéně (Falko Herold) s malými domečky, později se svatebním obřím dortem a ve finále s obřími halucinogenními houbami se odehrává po dobu tří a půl hodinového představení série sexuálních scén narežírovaných s patřičnou dávkou nechutnosti a agresivity. Režisérka tvrdí o čtvrtém dějství v programu: „Jako v nějakém ‚rauši‘ tady jde jeden po druhém. Ironie, oplzlost, tragédie a komedie se tu vzájemně doplňují a vytvářejí něco, … co je vlastně věrným výrazem obsahu lidského života.“

Celou Figarovu svatbu pak charakterizuje Horáková Joly slovy: „Tohle je extrémně násilnická opera.“ A tak Zuzanka rozbije nejdřív Figarovi nos do krve, Figaro pak smýká svou nevěstou drasticky po jevišti, ta ho posléze už na zemi ležícího zfackuje a zkope. Zahradník se ve finále druhého dějství neustále opíjí, Cherubín a Barbarina jako mladí punkeři jsou patrně permanentně ‚sjetí‘. Figaro si rozdírá ošklivé válečné zranění na paži, až je všude plno krve. A Almaviva v závěru opery rozezlen poplivá Zuzanku. Postavy dělají něco jiného, než o čem zpívají, světelný design jen ruší. Naprosto chaotické je čtvrté dějství s prohozenou árií Figara a Zuzanky, kde režisérka nedokázala srozumitelně narežírovat záměny osob.

Děj je přenesen do současnosti: Almaviva je realitní makléř, Figaro asi zaměstnanec jeho firmy a tak podobně. V nevzhledném oblečení dneška (kostýmy Nicole von Graevenitz) jsou sice postavy odlišeny, ale nepříliš výrazně. Da Ponteho a Mozartova hravost, nadhled, humor, vtip, jemná ironie vysmívající se lidským slabostem v této produkci zcela zmizela. Nastoupila hrubost, násilí a ošklivost. A režisérská arogance moci.

Julia Jones je renomovanou dirigentkou. Hostuje v předních světových hudebních institucích, jakými jsou Covent Garden, Wiener Staatsoper, Berliner Staatsoper, Staatskapelle Dresden a mnoho dalších. Všechny důležité Mozartovy opery má v repertoáru. Figarovu svatbu diriguje seriózně, někdy v příliš rychlých tempech, kdy už hudba ztrácí lehkost (předehra) nebo dramatičnost (finále druhého dějství).

Orchestr Národního divadla podal technicky dobrý výkon. Mírně rušila poněkud toporná absence vibrata smyčců (kavatina Hraběnky ve druhém jednání), zatímco přehnaně pomalé rozjezdy trylků ve fandangu finále třetího jednání už výrazně mění Mozartovu hudbu. Překvapila zvuková nevyrovnanost pěveckých ansámblů, možná pod vlivem režijních akcí, například ve finále druhého jednání nebo v sextetu. Neustálá snaha pěvců o legato ubírala hudebnímu výrazu na plasticitě a zvyšovala někdy obtížnost jejich partů (závěr árie Hraběte). „Zkrášlování“ Mozartových sólových pěveckých partů přidaným zdobením působilo nevyrovnaně. Suverénně provedla part continua na kladívkový klavír Lucie Pirochová.

Pěvce účinkující v této produkci nezbývá než politovat, přehnaný naturalismus a exaltovanost, kterým je režie Horákové Joly vystavila, se na výkonech podepsala. Odolat nástrahám režie dokázal pěvecky výborný Lukáš Bařák jako Figaro svým nosným, znělým hlasem příjemné barvy a zcela vyrovnaným pěveckým výkonem. Pavol Kubáň přesvědčil, že za jiných okolností by byl díky svým skvělým hlasovým dispozicím pěvecky plně přesvědčivým Hrabětem Almavivou. Oběma pěvcům lze jen popřát, aby své nezpochybnitelné pěvecké kvality mohli uplatnit v inscenaci, která bude respektovat Mozartova genia.

Hlasově je pro roli Zuzanky předurčena Jekatěrina Krovatěva, tlakům režie však podlehla, v afektech a pozicích pro zpěv zcela nevhodných zněl její hlas někdy nevyrovnaně a ostře. Barbora Perná jako Hraběnka Almaviva zpívala svůj part poněkud sevřeně, ne vždy intonačně čistě, což v jejím případě režii na vrub přičíst nelze. Herecky vypracované, avšak pěvecky matnější byly výkony Jarmily Balážové jako Cherubína, Kateřiny Jalovcové v roli Marcelliny a Tomáše Šelce jako Bartola. Z menších rolí byl výraznější Josef Moravec jako Basilio a Roman Vocel jako Antonio, soudce Curzio v podání Víta Šantory v celku pěvecky zanikal. Barbarinu ztvárnila Marie Šimůnková, první a druhou družičkou byly Šárka Janderová a Jana Vikukelová.

Sbor Národního divadla zněl ve svých nevelkých výstupech kvalitně (sbormistr Lukáš Kozubík), nezpíval však vždy jednotně s orchestrem.

A reakce premiérového publika na tuto inscenaci? Během produkce se v hledišti ozývaly ojedinělé hlasité projevy nesouhlasu, při příchodu dirigentky i režisérky se v závěrečné děkovačce do potlesku mísilo slyšitelné bučení. Dlužno říci, že někteří z diváků během přestávky po druhém dějství odešli.

Nová Figarova svatba ve Stavovském divadle vznikla jako koprodukční představení s Národním divadlem v Mannheimu, po diskutabilních inscenacích Dona Giovanniho a Così fan tutte je to další koprodukční mozartovská inscenace Národního divadla s touto scénou. Přístup, v němž je původní operní dílo rozbito a režie do něj začleňuje hudební vstupy z oblasti rocku či popu, je možné čas od času vidět na německých jevištích. Národní divadlo v Praze se tedy nyní vydalo touto cestou a pod hlavičkou Mozarta a Lorenza da Ponte uvedlo na jevišti Stavovského divadla devalvující inscenaci, jež originální Figarovou svatbou rozhodně není.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
9. června 2023, 19:00 hodin
Stavovské divadlo

Inscenační tým
Režie: Barbora Horáková Joly
Scéna, videoart: Falko Herold
Kostýmy: Nicole von Graevenitz
Světelný design: Ivo Dankovič
Choreografie: Jan Adam
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Obsazení
Lukáš Bařák – Figaro
Pavol Kubáň – hrabě Almaviva
Jekatěrina Krovatěva – Zuzanka
Barbora Perná – hraběnka Almaviva
Jarmila Balážová – Cherubín
Kateřina Jalovcová – Marcellina
Tomáš Šelc – Bartolo
Josef Moravec – Basilio
Roman Vocel – Antonio
Vít Šantora – soudce Curzio
Marie Šimůnková – Barbarina
Šárka Janderová – první družička
Jana Vikukelová – druhá družička

Opera je uváděna v italštině