Russell Armitage: Jsou si operní režiséři vědomi, že nesou odpovědnost za naše velké hudební dědictví?

  1. 1
  2. 2
Do redakce nám přišla rozsáhlá analýza režijní koncepce inscenace Così fan tutte uváděné Národním divadlem. V této analýze vyjadřuje Russell Armitage, novozélandský divadelní producent, hudebník a ekonom, své rozčarování a zároveň také pojmenovává pozitivní stránky inscenace.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (zdroj Národní divadlo)
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (foto Zdeněk Sokol)

V minulých měsících vyšlo několik recenzí respektovaných českých operních kritiků, které podrobily ostrým výtkám tři nové inscenace Opery Národního divadla – Bludného Holanďana ve Státní opeře, Così fan tutte ve Stavovském divadle a Káťu Kabanovou v Národním divadle. Byly v nich zastoupeny všechny tři skvostné pražské operní domy, kritici se však jednohlasně shodli, že všechny tři zmíněné inscenace tak slavné nebyly. Již dříve jsem v komentáři k recenzi na Opeře Plus zveřejnil můj názor na Bludného Holanďana a Káťu Kabanovou, které jsem měl možnost zhlédnout, nyní přidávám i můj názor na operu Così fan tutte.

Nejdříve bych však chtěl položit otázku autorům všech tří inscenací – a je to otázka, kterou by se měli vážně zabývat všichni současní operní producenti: „Uvědomujete si, jakou odpovědnost máte vůči velkému hudebnímu dědictví, které nám bylo dáno?“

Máme nesmírné štěstí, že vlastníme nezměrné bohatství v podobě nádherných operních děl mnoha (především evropských) skladatelů. Díla, která obdivují milovníci opery po celém světě. K těmto velkým dílům je třeba přistupovat s úctou, poctivě a s hudební inteligencí.

Odpovědností všech operních režisérů je uvádět tato mistrovská díla takovým způsobem, který podporuje a umocňuje hudbu a plně zohledňuje jak hudbu, tak libreto. Neměly by být platformou či prostředkem, který režisér využívá k uplatňování svého ega nebo jako požitku – a to velmi drahého, podotýkám!

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (zdroj Národní divadlo)
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Neznamená to, že opery musí být vždy uváděny tak, jak tomu bylo v minulosti. Je zde dostatek prostoru pro nové pohledy a přehodnocování – avšak režisér by měl vždy upřednostnit hudbu a text.

Dle mého názoru je nanejvýš nešťastné, že režisérka nedávné inscenace Così fan tutte Tatjana Gürbaca nedosáhla tohoto standardu. Rád bych citoval slova jednoho z kritiků, protože jsou to slova velmi výstižná a smutná – a nyní po zhlédnutí této inscenace s nimi mohu jen souhlasit: „Mozartovský výprodej. Nové nastudování Cosi fan tutte v Národním divadle budí rozpaky. Opera Národního divadla dostala do vínku unikátní dar: jediné na světě dochované divadlo, ve kterém Mozart osobně řídil své opery a pro které napsal Dona Giovanniho (1787) a Tita (1791). Tvořivé rozvíjení tohoto jedinečného dědictví a pražské mozartovské tradice však s novým vedením uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla Pera Boye Hansena zatím skomírá.“ (Helena Havlíková, Lidové noviny, 15. ledna 2022)

To je velmi tvrdá kritika, která mě poté, co jsem tuto urážlivou inscenaci mé možná nejoblíbenější opery viděl, motivovala k napsání tohoto komentáře.

Jaké jsou však mé dispozice pro psaní recenze? Nic víc než to, že jsem prostý milovník opery, který tuto nejkrásnější operu viděl v sedmnácti produkcích a dobře zná partituru.

Poprvé jsem Così fan tutte viděl v roce 1964 na Novém Zélandu ve skvělé inscenaci souboru New Zealand Opera Company, poté znovu v Covent Garden v Londýně, a to čtyřikrát v letech 1968 (první uvedení této opery v Covent Garden) až 1979 – v legendární, dokonalé inscenaci. Znovu v roce 1988 v Sydney a na Novém Zélandě a pak v roce 2002 v Berlíně v úžasné inscenaci Doris Doree ve Staatsoper – moderní verze, která skvěle fungovala, nejsem tedy proti moderním interpretacím. Pak newyorská metropolitní inscenace v roce 2014 a nakonec tolik vysmívaná a kritizovaná pražská inscenace v únoru 2022. Řekl bych, že to mi dává dostatečné oprávnění ke komentáři.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (zdroj Národní divadlo)
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – Stavovské divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Představení začalo svižnou, svižně zahranou předehrou a pak prvním triem. Dva mladíci, Ferando a Guglielmo, hrají badminton. To bylo v pořádku a fungovalo to dobře. Druhé trio bylo také v pořádku a velmi dojemné – dobrý začátek. Střih do obydlí dívek – bílá krychle, která nevypadala příliš vhodně, ale byla přijatelná. Pak ovšem začaly absurdity – oba mladíci místo toho, aby přišli jako obvykle dveřmi a nechali hudbu, aby popsala jejich obavy, vešli panelem ve zdi. Což znamenalo trapné shýbání a šmátravé pohyby otvorem. Tato pantomima zcela znehodnotila hudební vjem, který tak dobře vykresluje jejich rozpačitost a posměšnou nervozitu a jejich vstup by to měl odrážet. Don Alfonso má pak stejný nástup, který je opět v rozporu s hudbou, jež je odvážná a sebevědomá. Slyšela Tatjana Gürbaca hudbu k této opeře před tím, než vymyslela takovou hloupost? Zpěv byl mimochodem vynikající…

Pak mají vstoupit oba mladí milenci v albánských převlecích, s kníry a exotickým oblečením, jak nám říká text v titulcích. Ale ne, jen se převlékli do něčeho, co vypadá jako moderní vojenské kombinézy nebo montérky. Děj na jevišti je v naprostém rozporu textem v titulcích. Minimální pokus o jejich zamaskování. Dobře víme, že žádné převleky by obě dámy neoklamaly – o to ovšem nejde. Jde o to, že je to fantazie plná lsti o zrazené důvěře. Proto je to opera tak úžasná. Ale aby tomu diváci uvěřili, musí alespoň vidět, že se muži o převlek pokusili.

Nyní ale přejděme k tomu nejabsurdnějšímu prostředku, který Tatjana Gürbaca do inscenace zatím vnesla. Despina je povolána, aby podávala kávu. Nevejde z bočního vchodu s tácem nebo vozíkem na kávu, jak by člověk očekával. Místo toho vystoupí z propadla doprostřed místnosti. Nedělám si legraci. Je to pravda. Bylo to tak šílené, a tak hloupé, že se k tomu snad nemusím dále vyjadřovat. Tato padací dvířka jsou v průběhu děje použita několikrát a způsobují velmi neobratné a nešikovné situace, což opět kazí hudební prožitek.

Velkou árii Fiordiligiv prvním dějství, Come scoglio, zazpívala Kateřina Kněžíková úchvatně – po celou dobu strhující se silnými nízkými tóny a mohutnými zvonivými výškami. Přál bych si však, aby ji režisérka nechala zpívat s minimem jevištní akce. Jistě, nějaká reakce ostatních postav je žádoucí, ale určitě by se kolem ní všichni neměli vznášet jako otravné včely a odvádět pozornost.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3.9 9 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments