Bludný Holanďan ve Státní opeře – jevištní parodie s průměrným hudebním doprovodem

  1. 1
  2. 2
Minulý týden uvedla pražská Státní opera novou inscenaci opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. Hudebně ji nastudoval hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, režíroval norský činoherní a operní režisér Ole Anders Tandberg. Opera je nastudována v němčině, s českými a anglickými titulky. První premiéra se uskutečnila ve čtvrtek 20. ledna, druhá (z níž je psána tato recenze) v neděli 23. ledna. Obsazení rolí bylo na obou premiérách totožné, za dirigentským pultem stanul dvakrát Karl-Heinz Steffens.

Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)
Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)

Poslední inscenace tohoto Wagnerova díla ve Státní opeře měla premiéru v červnu roku 2008 v hudebním nastudování Guillauma Tournaira a režii Stephena Taylora. Režie tohoto provedení tehdy nebyla hodnocena pozitivně a vzbudila rozpaky. Nyní přišla další možnost, jak oživit dramatický baladický příběh o prokletém námořníkovi, jenž brázdí oceány v zoufalé snaze najít věrnou ženu, která ho svou láskou vykoupí z věčného prokletí; příběh o romantické lásce mladé dívky k záhadnému muži z obrazu, o odhodlání a vykoupení.

Nynější hudební provedení Wagnerova díla pod vedením Karl-Heinze Steffense lze charakterizovat podobně, jak tomu bylo i při jiných příležitostech – Orchestr Státní opery má velký potenciál, který prokázal provedením jednotlivých partů. Dirigentem však zůstal nevyužit. Začátek předehry ještě překvapil výraznými konturami, ty se však už v jejím průběhu zplošťovaly – například očekávanou harfu „vykoupení“ v závěru předehry nebylo vůbec slyšet, rovněž souhra a jednota nástupů nebyla během večera vždy ideální. I v dalším průběhu opery chyběla zřetelná dynamická rozmanitost a vyváženost zvuku vůči pěvcům, nezřídka zněli sólisté a orchestr, jako by byli od sebe odděleni, bez žádoucí kompaktnosti. Výrazová charakteristika jednotlivých úseků byla občas nejasná – veselé a uvolněné sborové pasáže vyzněly někdy jako schematická vojenská hudba, což bylo podpořeno i vizuálně pochodovými cvičeními narežírovanými Olem Andersem Tandbergem.

Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)
Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)

Původně tříaktová opera se v Praze hraje podle pozdějšího Wagnerova přání bez přestávky. Začíná se při spuštěné železné oponě, na níž se od okamžiku otevření hlediště promítá nápis „Der Fliegende Holländer“. Návštěvníci toužící vidět slavnostní oponu Státní opery – toto nové lákadlo rekonstruovaného operního domu – jsou, jako už tolikrát, zklamáni. Během předehry se na železnou oponu promítá dokolečka stejný detailní záběr mořských vln. Že předehra není od začátku do konce o mořské bouři, ale je v ní celá řada dalších, velmi různorodých a klíčových motivů Wagnerovy opery, je režisérovi buď jedno, nebo to vůbec nezaregistroval. Stereotypní vlnobití s celkovým charakterem předehry nekoresponduje, při jejím poslechu vyloženě ruší a odvádí pozornost od hudby.

Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)
Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)

Tato koncepce vstupu do opery je typická i pro celou produkci. Co chtěl režisér Ole Anders Tandberg vytvořit na scéně, jejímž je autorem spolu s Martinem Černým, těžko říci. Jasné však je, že na Wagnerovo dílo zřetel nebral. Jeho režijní akce stále ruší, na scéně se velmi často děje něco jiného, než o čem se zpívá. Celé jeviště zaplňuje obrovská kruhovitá konstrukce, obehnaná bílým kovovým zábradlím, na jejíž ploše je v přísných řadách rozestaveno množství bílých kovových postelí. V nich polehávají podle potřeby buď Dalandovi námořníci, nebo dámský sbor a Senta. Konstrukce se naklápí, otáčí, sbor i sólisté po ní běhají, v určitých momentech otevírají zábradlí a sestupují na forbínu jeviště. V jejích černých útrobách se skrývá Holanďanova suita, což ovšem zjišťujeme až na konci děje. Tato technická vymoženost, evokující spíše představu psychiatrické léčebny než co jiného, je neměnná a stejná po celou dobu představení. Samozřejmě tam není žádná loď, žádný Holanďanův obraz, místo předení na kolovrátku po sobě házejí dívky polštáři. A ani žádné odkazy na přírodní scenérie – pomineme-li ubíjející promítání mořských vln při předehře – na této scéně nenajdeme. Obraz Sentě nahrazuje kniha, s níž se pohybuje po jevišti – co v ní je, však nikdo nevidí. Jako náruživá čtenářka se objevuje na jevišti hned na samém začátku. Toto řešení nalezneme již u Harryho Kupfera v bayreuthském Bludném Holanďanovi z roku 1978, běžně dostupném na DVD.

Ve Státní opeře je vše černobílé – i současné kostýmy Marii Geber, pochmurné a nicneříkající, jen lovec Erik má šedivý svetr s norským vzorem a městské kalhoty. Dalandovi námořníci jsou komičtí mužíčci s vousisky a pomačkanými rybářskými hučkami, dámský operní sbor je oděn napříč věkovými skupinami v černých strohých internátních oblečcích „odvážných školaček“ s přísnými černými copánky a strašidelně nehybnými neživotnými tvářemi s podmalovanýma očima. Senta je jen jako jedna z davu – neodlišena, stejně černá a stejně nevábná. Dívčí skupinu hlídá temná Mary s velkou lískovkou v ruce. Těžko říci, co je děsivější – zda tyto černočerné dívky jako z proslulé Addams Family, nebo Holanďan a jeho prokleté mužstvo. 

Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)
Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments