Filarmonica della Scala ve Vídni potvrdila svoji výbornou pověst

Filarmonica della Scala je sama o sobě fenoménem, české publikum mělo příležitost poznat její vynikající kvality i při jejich pražských koncertech. Orchestr založil v roce 1982 Claudio Abbado, skládá se z hudebníků orchestru Teatro alla Scala, a jeho cílem je rozvíjení symfonického repertoáru a obohacení hudební tradice věhlasného milánského operního domu. V letech 1987–2005 vedl orchestr Riccardo Muti, od roku 2015 je jeho šéfdirigentem Riccardo Chailly. Orchestr má kromě svého programu v milánské La Scale i vlastní koncertní sezónu a je díky svým kvalitám dlouhodobě žádán a vítán na evropských koncertních pódiích. Svůj “ruský” program letos hrál nejen ve Vídni, ale i v Budapešti a Linci.

Ve Vídni Filarmonica della Scala potvrdila svoji výbornou pověst. I zde ji charakterizoval krásný sytý, přitom ničím nezatěžkaný zvuk bez zbytečných akcentací, naopak pečlivě provedené čitelné hudební fráze a zpěvná melodická linka vytvářely celkovou vysokou kultivovanost hráčského projevu. Preciznost provedení byla dána výtečnou souhrou jednotlivých nástrojových skupin, jako by členové orchestru dýchali společně jedním dechem. Riccardo Chailly řídil toto svébytné, skoro by se chtělo říci samostatně fungující, hudební těleso s citem, bez povrchní vnějškovosti okázale rozmáchlých gest.

Klavírní koncert č. 3 d moll op. 30 Sergeje Rachmaninova (1878–1943) z roku 1909 je jedním z nejnáročnějších klavírních děl vůbec. Jeho autor si jej napsal pro svou první koncertní cestu po USA, na níž vystupoval s Boston Symphony Orchestra jako pianista, dirigent a skladatel ve dvaceti koncertech, hrál jej mimo jiné také s New York Philharmonic Orchestra za řízení Gustava Mahlera. Tento koncert patří k vrcholům jeho tvorby. Mao Fujita je technicky výborně disponován, svůj virtuózní part provedl suverénně, nicméně vzhledem k dramatické a výrazové mnohotvárnosti koncertu až překvapivě subtilně. Technickou vyspělost potvrdil i v krátkém přídavku. Skutečným zážitkem byl výkon orchestru, který pod Chaillyho taktovkou sólistu skvěle doprovázel. Plně vypracovaná dynamika a tempová vyváženost dala vyznít hudební barevnosti Rachmaninovy partitury, výborná byla všechna sóla orchestrálních hráčů, krásou zvuku sametového zabarvení vynikla zejména hra prvního hornisty. Všechna témata byla čitelná, proplétala se a zářila v dokonalé souhře.

Stejně tak lze charakterizovat i druhou polovinu koncertu. Po přestávce zazněl Chant funèbre op. 5 (Pohřební píseň) Igora Stravinského (1882–1971), jímž skladatel uctil památku svého milovaného učitele kompozice Nikolaje Rimského-Korsakova, zemřelého v červnu 1908. Dvanáctiminutové dílo je v 21. století novinkou. Provedeno bylo pouze jednou v lednu 1909 orchestrem hraběte Šeremetěva za řízení Felixe Blumenfelda, poté bylo považováno za ztracené. Jeho orchestrální party, zasuté v zadní místnosti archivu za množstvím jiných hudebnin, objevila až v roce 2015 knihovnice Petrohradské konzervatoře Irina Sidorenko, novodobou premiéru 2016 z nich připravila muzikoložka Natalia Braginskaja. V „Kronice mého života“ (1935) označil Stravinskij Chant funèbre za nejlepší ze svých děl před kompozicí Ptáka Ohniváka (1910). Dle jeho slov v něm nad hlubokým tremolem smyčců jednotlivé dechové nástroje jako by svými melodiemi postupně kladly věnce na hrob velkého ruského skladatele. Hudebně zajímavá smuteční skladba vyzněla v provedení milánských plně plasticky.

Kvality orchestru se odrazily rovněž v interpretaci Symfonie č. 7 cis-moll op. 131 Sergeje Prokofjeva (1891–1953), kterou skladatel napsal v letech 1951–1952 a do níž se promítl jeho osobní život i politické tlaky, jimž byl tehdy vystaven. Po druhé světové válce Prokofjevovi komunistické vedení Sovětského svazu vytýkalo, stejně jako dalším předním skladatelům, vlivy západního formalismu – především v 5. symfonii z roku 1944, v roce 1948 bylo provádění jeho děl zakázáno. Pro svou rehabilitaci zkomponoval Prokofjev několik skladeb širokému publiku přístupnějších, například balet Kamenný kvítek, rovněž tak svou poslední dokončenou skladbu, mistrovskou 7. symfonii. V jejích čtyřech větách zaznívá v jasných harmoniích a bohaté melodice převážně optimismus, jímž chtěl vyjádřit „radostnou cestu sovětské mládeže“, jak sám napsal, ovšem melancholie první věty a závěru symfonie (před premiérou v říjnu 1952 narychlo rozšířeného o jásavou codu) nezapřou vnitřní smutek těžce nemocného skladatele. Za pět měsíců po prvním provedení díla Prokofjev umírá.

Filarmonica della Scala přednesla symfonii mimořádně působivě, v jejím provedení vyzněly charaktery jednotlivých vět díky pečlivému vypracování kontrastů přesvědčivě. Vystižena byla počáteční zádumčivost skladby hraná nádherně vyrovnaně smyčci, od níž se zřetelně odlišovala rozezpívanost druhého tématu první věty v dechových nástrojích. Potřebnou hravost měl valčík druhé věty ve stylu Čajkovského, úchvatnou šíři Andante espressivo věty třetí; obdivuhodně lehce (se smyčci 16, 14, 12, 10, 9!) a brilantně zaševelilo finále se svou nevinnou veselostí. Provedení symfonie s příkladným postižením fines Prokofjevova díla bylo v podání italských hudebníků nezapomenutelné.

Nadšení posluchači byli odměněni přídavky, mezi nimi i dobře známým pochodem z Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům. Koncert Filarmonica della Scala byl výjimečným zážitkem, skutečným hudebním pohlazením po duši.

Filarmonica della Scala / Fujita / Chailly
9. května 2023, 19:30 hodin
Konzerthaus Wien

Program
Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 3 d moll op. 30 (1909)
Sergej Prokofjev: Preludium C dur op. 12/7
Igor Stravinskij: Chant funèbre op. 5
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll op. 131
Sergej Prokofjev: Scherzo a pochod – Láska ke třem pomerančům op. 33b

Účinkující
Mao Fujita – klavír
Filarmonica della Scala
Riccardo Chailly – dirigent