Armida v Národním divadle: Režie dominovala nad hudbou

V rámci Pražského jara zazněla na jevišti Národního divadla po 36 letech nová premiéra Dvořákovy poslední opery Armida. Mnohokrát zhudebněnou atraktivní tematiku pohanské kouzelnice a křižáckého rytíře zpracoval v jednom z příběhů své epické básně Osvobozený Jeruzalém Torquato Tasso a pro Dvořáka vytvořil zbásněné libreto Tassův český překladatel Jaroslav Vrchlický. Vrchlického zpracování končí motivem vypůjčeným z jiného příběhu Osvobozeného Jeruzaléma, a to zabitím nepoznané milenky v souboji, které je přejaté z příběhu rytíře Tankreda Galilejského.

Libreto je plné orientálního couleur locale, patosu, fantaskních vizí a dějových zvratů. Ve stručnosti: odehrává se během První křížové výpravy k Damašku. Syrský mág Ismen varuje damašského krále Hydraota před silou křižáckého vojska a navrhuje, aby kouzelnice Armida – Hydraotova dcera, o kterou se sám neúspěšně uchází – odešla do tábora mezi křižáky rozsévat rozkol. Armida protestuje, ale nakonec svolí. Zahlédla na lovu rytíře Rinalda, do nějž se zamilovala. Armida přesvědčí lží křižáky, aby jí spěchali na pomoc v boji o damašský trůn. Mezi bojovníky nachází Rinalda. Vůdce výpravy Bohumír z Bouillonu nemá k Armidě důvěru a rozhoduje na Damašek zaútočit až po dobytí Jeruzaléma. Rinald však čekat nechce a odjíždí s Armidou na Ismenově dračím voze do kouzelné zahrady v poušti. Ismenův plán, aby zabila Rinalda, Armida odmítá. Rozhněvaný Ismen proto poradí rytířům Svenovi a Ubaldovi, kteří Rinalda hledají, že ho od Armidy mohou vytrhnout pomocí ukrytého šítu archanděla Michaela. Raněný Rinald posléze v poušti zpytuje svědomí a chce se vrátit do služby Kristu. Uzdraven archandělovým šítem opět vyráží do vřavy boje, ve které neznámý rytíř nejprve zabije Ismena a poté vyzve k boji Rinalda. Rinald povzbuzován křižáky neznámého probodne. Teprve tehdy zjišťuje, že to byla přestrojená Armida. Ta žádá, aby ji pokřtil, protože jen tak se s ním po smrti ještě může setkat. Rinald pokorně přijímá Armidinu smrt jako trest za svůj hřích.

Inscenační historie Dvořákovy Armidy je neustále zmítána dvěma extrémy. První provedení v roce 1904 bylo kritiky přijato negativně pro schématickou a banální výpravu. Další pokus režiséra Ferdinanda Pujmana (1928) opět sklidil kritiku, tentokrát pro příliš avantgardní a modernistickou výpravu. Armidu se poté pokusil vzkřísit dirigent Václav Talich v roce 1941, provedl řadu prospěšných škrtů v partituře, ze kterých vychází i dnešní inscenace Národního divadla. V ní je mimo jiné vynechána i scéna Kouzelné zahrady.

Režisér Jiří Heřman dílo maximálně oprostil od historických souvislostí. Výtvarně bezvadně vyvážená scéna, laděná do studených barev (Dragan Stojčevski), má v přední části Hidraotův královský pokoj s tmavě zelenými soudobými pohovkami. Ve střední vzdušné části oddělované revuální oponou se především odehrávají davové scény dvořanů, tančí zde dervišové v náboženské extázi a šikují se bojovníci křižáckého tábora, v tomto sektoru se také pohybuje pojízdný stupínek – jakýsi symbolický oltář, na kterém se objevuje jak Armida, tak později Rinald. Na tento oltářík sestupuje velký černý kovový kruh, v němž se snáší na začátku zpívající Muezín (Radek Martinec) a na konci odtud odlétá Armidina duše. Je to centrum celého příběhu, v kruhu čaruje Ismen, poté je v něm umístěn velký kříž. Na pozadí této části jeviště se mění otevíratelný horizont ve schodiště, magický pramen a protisvětlem nasvícené klenuté okno. Po otevření horizontu vidíme dlouhý pohled do ve tmě se ztrácejícího třetího plánu zadního jeviště – odtud přicházejí šiky vojáků. Vzhledem k tomu, že se scéna proměňuje, otevírá a uzavírá během hraní, napojil režisér vždy dvě dějství k sobě, představení má jen jednu přestávku.

Hlavní silou – jak jinak u Jiřího Heřmana – je vizuální atraktivita a důmyslnost. Poměrně strohé, přesto velmi elegantní kostýmy doplňuje výborně zpracovaná Stojčevského scéna a brilantní light design Daniela Tesaře. Všechny výtvarné složky jsou zpracovány na české poměry na nadprůměrné úrovni. Jiří Heřman si ve svých vizuálně akcentovaných inscenacích vytvořil vlastní nezaměnitelnou značku. Dobře využívá nekonečné délky zadního jeviště Národního divadla, inscenaci obohacuje opulentní symbolikou a oko diváka neustále stimuluje novými akcemi. V inscenaci Armidy však vnímám, že takový režijní idiom může narážet i na své hranice.

Heřman se znatelně snažil omezit válečný aspekt příběhu a soustředil se spíše na nadčasovost, magické a mytické momenty. Chápu proto, že sbor křižáků maximálně oprostil od zbroje a všechny je oblékl do tmavých obleků s kněžskými kolárky. Jeho metafora nepochybně měla vystavit kritice i klerikální zločiny, nicméně sbor „kněžích“ s meči tím ztratil na mužnosti a divokosti, kterou libreto popisuje. Podobně omezená je postava Rinalda na nerozvážného chlapeckého vůdce ve značkovém obleku, který nedomýšlí důsledky svého jednání. Hlavní dvojici Rinalda a Armidy režisér vymezil i v těch nejvášnivějších partiích minimum fyzického kontaktu, v pohybových aranžích byly jednoznačně zdařilejší davové scény, kde choreograf Marek Svobodník důmyslně rozpohyboval sbor. Heřmanova režie není o vypjatých vášních. Duše umírající Armidy vzlétá k nebesům a zlomený Rinald jen zoufale zmačká vojenskou mapu, na víc jeho puklé srdce nemá sílu.

Jiří Heřman v rozhovoru pro Classic Praha zmínil, že Vrchlického text je „bohužel překombinovaný až příliš květnatý“ a je ho třeba upravit. Úpravy doznala některá archaická slova textu, nicméně jejich záměnou několikrát bohužel zmizel Vrchlického důsledný verš.