Orchestr odehrál na turné po Británii a Irsku od 10. do 19. února osm koncertů. Pokud měl v Praze bezprostředně poté abonentní koncerty, tak jedině díky tomu, že se jejich program nelišil od jedné z několika sestav připravených pro zájezd. Tomáš Netopil i tentokrát v Rudolfinu potvrdil dojem, který jeho projekty setrvale vyvolávají – vyzařuje s taktovkou v ruce takovou pozitivní energii a ve skladbách umí podchytit takové krásné a podnětné momenty, že se jeví znovu a nově zajímavými.
Platilo to hned o Symfonických variacích Antonína Dvořáka. Dílo, které mělo premiéru na Žofíně v roce 1877 s orchestrem Prozatímního divadla a v revidované definitivní verzi pak o deset let později s orchestrem Národního divadla, zaznívá dnes na koncertech někdy akademicky, odtažitě, formálně, ne tak zajímavě jako mnohé jiné Dvořákovy partitury. Je to dané asi jeho kaleidoskopickou výstavbou, možná i faktem, že varírování může vést k pocitu stereotypu a k rezignaci na interpretační nápady. Tomáš Netopil s filharmoniky našel však právě ve formě variací tolik možností pro agogické detaily, pro oslavu proměnlivosti, tolik líbeznosti a roztančenosti, že jejich obvyklé řazení do skladatelova „slovanského“ období slyšitelně ještě posílili. A provedení evokovalo téměř až jakousi baletní suitu.
První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče z roku 1959 je oproti tomu skladbou úpornější a vášnivější – a Alisa Weilerstein, která s orchestrem a jeho dirigentem hrála při turné i Dvořákův Koncert h moll, ve svém naturelu takové polohy nachází ještě o něco snadněji než ty skutečně lyrické, které jí jdou ovšem také velmi dobře. Dvořáka, kterého s filharmonií (a s Jiřím Bělohlávkem) rovněž natočila, hraje nepateticky, vášeň nepřehání, pomalou větu podává klidně, do hloubky a finále věcněji a rychleji. Šostakovičova hudba vyžaduje ještě řadu věcí navíc – nový typ virtuozity a podřízení se podmanivé síle utkvělého výrazného motivku v úvodní a závěrečné části, naléhavou, závažnou zatěžkanost žalozpěvu a dalších podobných pomalých pasáží, soustředění na dílčí dialogy a protihlasy i zvládnutí nemalých technických fines, zcela jistě inspirovaných možnostmi prvního interpreta díla Mstislava Rostropoviče. Místy je právě tato kompozice značně „mahlerovská“, vážná a rozpolcená, místy typicky „šostakovičovská“, tedy pichlavě sarkastická, významově vyhrocená, groteskně i mrazivě rozverná, úderná i tísnivá.
Tomáš Netopil toto vše zdařile podpořil, z orchestru se k tomu ozývala krásně vyprofilovaná sóla. Koncert Es dur má nádherně nekonečnou, elegickou, vážnou a ztišenou kadenci, při které sólistka udržela v sále mimořádnou pozornost. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 8, i Koncert pro violoncello č. 1 je považován za skladatelovo dodatečné zúčtování se stalinským režimem. Vedle tohoto povědomí však dnes na posluchače působí i svými ryze hudebními hodnotami. Jejich výraznost funguje i bez znalosti kontextu, bez rozklíčování Šostakovičových autocitátů, bez prožití jeho autobiograficky užívaného monogramu v podobě čtyř tónů D-Es-C-H i bez rozpoznání umně schovaného citátu ze Stalinovy oblíbené písničky.
Středeční koncert České filharmonie ve Dvořákově síni korunovaly Variace na vlastní téma od Edwarda Elgara, známé jako Enigma – tedy „Hádanka“. Skladbou z roku 1899 na sebe do té doby jen provinční skladatel mimořádně upozornil v Londýně a postavil jejím prostřednictvím základ svému pozdějšímu renomé prvořadého hudebníka monarchie. Není divu; a už vůbec ne tehdy, když se variace Enigma zahrají tak, jak se to tentokrát podařilo filharmonikům – jako gejzír nápadů, jako příklad instrumentačního mistrovství, jako krásný pozdní romantismus, nekonfliktní, možná dokonce idylický. Oproti Dvořákovým variacím je Elgarova hudba melancholičtější, ale místy také dravější, virtuóznější i opulentnější.
Uprostřed skladbě nepřeslechnutelně vévodí podmanivá, do krásné hymnické šíře rozezpívaná melodie, téma, které na úplném začátku exponováno není. Některé z variací jsou kratičké, jiné rozmáchlé. Půlhodinová skladba tak čelí schematismu. Zaujaly mnohé lyrické pasáže a občasná ztišení, měkké klarinetové sólo, violové sólo, tympánová variace… i rychlá virtuózní místa. A samozřejmě i velkolepý závěr upomínající na Elgarovy pochody, které patří k základním dílům anglické hudby. A zase – není nutné znát, koho z malvernských přátel ve které variaci Elgar přesně zpodobnil, i když iniciály připojené ke každé z nich už britští muzikologové vyluštili. Hudba působí skvěle i sama o sobě. Enigma, to je vděčné, efektní, ale nijak laciné symfonické dílo, které u nás bohužel slýcháme zřídkakdy. Tomáš Netopil vyhmátl jeho podstatu a po celou dobu ozřejmoval a oživoval průběh hudby – a filharmonici ji hráli tak, že by bylo provedení díla klidně možné považovat i za vzorové a referenční.
Hodnocení autora recenze: 95 %
Dirigent: Tomáš Netopil
Alisa Weilerstein (violoncello)
Česká filharmonie
21., 22. a 23. února 2018 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 21. 2. 2018)
program:
Antonín Dvořák: Symfonické variace op. 78
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107
Edward Elgar: Enigma, variace na vlastní téma pro orchestr op. 36
