Filharmonie Brno odehrála Adventní koncert i za cenu nedokonalostí přenosu

Adventní čas vybízí nejen k nákupům, které nám byly povoleny, ale také ke koncertům, které nám povoleny nebyly. Nechci rozjímat o tom, jestli předvánoční nakupování v plných obchodech je toxičtější než nehybné sezení na jednom místě na koncertě klasické hudby. To neumím posoudit. Ale vím, že poslech předvánoční hudby je potravou duše, stejně jako je jídlo potravou těla. Jen duševní strádání není na první pohled tak vidět.

Naštěstí je management brněnské filharmonie znalý věci a ochotný pro své posluchače udělat maximum. Proto se plánovaný adventní koncert v Besedním domě konal, ale v prázdném sále. Místo před posluchači to bylo před mikrofony a před kamerami. Hudebníci v komorním obsazení smyčcového orchestru, doplněného o čtyři dechové nástroje, to bylo jen dvacet účinkujících v prostoru celého sálu. Ti, kteří hráli na smyčcové nástroje, se napůl dusili v rouškách, zatímco hráči na dechové nástroje byli odsunuti do pozadí, protože samozřejmě s rouškami hrát nedokázali.

Dirigent Vojtěch Spurný se vedle dirigování zhostil i partu cembala – a to jak v rámci orchestru, tak jako sólový hráč. Neměl to jednoduché. Hráči, kteří byli posazeni dál od sebe než normálně, měli ztíženou pozici pro souhru. Protože je však profesionál s nadhledem a smyslem pro humor a dobrodružství, dokázal spojit orchestr i v tak náročné situaci. Jako sólista u cembala se prosadil jako interpret a současně projevil schopnost být integrovanou součástí orchestru.

Večer zahájila Sinfonia pastoralis ex C od málo známého českého skladatele 18. století, kterým byl Jiří Ignác Linek, kantor a ředitel kúru v Bakově. Jeho osud byl podobný ostatním jeho kolegům té doby. Spousta práce a dětí, minimum peněz a láska k hudbě, která ho nebyla schopna uživit. Ale jeho hudba přežila až dodnes a potěšila i současné posluchače v předvánočním čase. Čtrnáct smyčců, dvě trubky, dva hoboje a cembalo rozesazeni do kruhové formace přednesli tři věty naplněné optimismem a vánoční pohodou. Ta se přenesla i přes počítač, přes několik zaseknutí obrazu i zvuku.

Koncert pro cembalo a smyčce F dur Hob.XVIII:3 Josepha Haydna jsem si po několika zaseknutích obrazu i zvuku přepnula do režimu livebox, kde se nejprve zdálo, že je poslech stabilnější. Z orchestru odešla dechová sekce a zůstaly jen smyčce. První věta přinesla opět relaxační pohodu do chvíle, než se začala intonace i rytmus rozvolňovat. V poslední větě synkopovaná část v rychlém tempu působila jako dva orchestry hrající setinu vteřiny po sobě. Výsledkem byl vjem až surrealistický, což u průzračného Haydna překvapilo. A to přes preciznost výrazu cembalisty a přísné soustředěnosti smyčců.

Jako třetí v pořadí zazněla Suita ve starém slohu v úpravě pro komorní orchestr Alfreda Schnittkeho, v aranžmá Vladimira Spivakova. Zde se ke smyčcovému orchestru přidaly dvě horny a dva hoboje. Skladbu zahájila dechová sekce sólovým vstupem horny následované hobojem. Hráči bez roušek, exkomunikováni dva metry za orchestrem, uvedli suitu pastorální melodií s krásným tónem a jistou intonací. Houpavý rytmus orchestr ustál. V další části, která je v rychlém tempu, už nastoupil stejný problém jako v předchozích skladbách, nástroje se o několik setin vteřin nekryly. V další pomalé větě se potkává v teskné melodii cembalo s hobojem a hornou a vytvářejí homogenní zvuk. Jakmile nastoupí smyčce, opět se vytváří rozvlněný zvuk. Na chvíli se zvuk i obraz zasekne, pak naskočí a smyčce opět „plavou“. Poslední rychlá věta je ve stejném stylu.

Závěrečnou skladbou večera byl Koncert pro dva klarinety a orchestr B dur Františka Xavera Pokorného. Skladatel a houslista, který žil v 18. století, se narodil v Městci Králové (stejně jako Přemysl Otakar II.). Osud zavál živořícího českého kantora a hudebníka do Řezna, Wallersteinu a do Mannheimu, kde nasál principy mannheimské školy, reprezentované především Janem Václavem Stamicem. Působil v kapele v Řezně a jeho skladby byly po jeho smrti připisovány jiným skladatelům. Koncert pro dva klarinety a orchestr přednesli sóloví hráči filharmonie Emil Drápela a Lukáš Daňhel. Brilantní technika a procítěný přednes byly znát již v úvodním vstupu. Druhá pomalá část přináší konfrontaci obou klarinetů s hoboji a hornami, které hrají na opačném konci sálu. Hrají spolu a nejsou spolu, dalo by se říct. Smyčce, které se připojují, působí jako nepříliš identifikovatelná výplň. Třetí věta, optimistická, téměř taneční, přináší uvolnění a pohodu, nicméně ve stejném způsobu provedení.  

Vnímání pohodové hudby se postupně ztrácelo a následovala analýza příčin. Vyloučím-li vklad hudebníků, kteří jsou ostřílení profesionálové, kteří se umí přizpůsobit různým akustickým podmínkám, je jako příčina na řadě technika. Způsobilo to echo v sále nebo zpětná vazba? Posazení hudebníků daleko od sebe? Snímání jednotlivých skupin nástrojů mikrofonem a nedokonalá synchronizace? Nedokonalá vysílací, nebo špatná přijímací technika? Nedokonalý počítač? V každém případě je to k zamyšlení pro všechny zúčastněné na technickém provedení přenosu a inspirace pro hledání, kde je možné něco vylepšit.

Především je však potřeba ocenit snahu filharmonie hledat cesty, jak zůstat v kontaktu se svými posluchači a abonenty. Že na ně nezapomíná a že se snaží jim přinést krásnou hudbu až domů. I za cenu nedokonalostí přenosu i domácích technických zařízení. To vše se dá vylepšit nebo nahradit, ale ztracené kontakty a důvěra se nahradit nedá. Společné zážitky utužují přátelství a dávají víru a optimismus do budoucna. Určitě tohle vše bude potřeba i v roce 2021, a proto patří hudebníkům i managementu velké uznání a dík. A přání silné imunity i pevných nervů do příštích let!